Seděl a pozoroval oblohu. Zrovna padala hvězda a on přivřel oči a něco si přál. Pak je otevřel a vyskočil na nohy. Na noc bylo poměrně teplo, ani vánek nefoukal. A navíc, všude byl klid. Tomu se nechtělo ani uvěřit, protože většinou všude bylo rušno, kvůli nočním procházkám a zábavám. Stál na střeše svého domu, z kterého měl výhled na ostatní střechy.
Seskočil a šel se projít. Procházel tak ulicemi, až se dostal do jednoho parku. Zpozoroval tam jednoho chlapce, kterému mohlo být tak 9 let. Házel kunai na terč. Sledoval ho, protože ten kluk se stále trefoval. –Kdyby měl trošku posunutý zrak, vypadalo by to, že míří na cíl, ale ve skutečnosti by ho minul- pomyslel si a ještě tam chvilku stál. Pak se otočil a šel kousek dál.
Kráčel za svým kamarádem, se kterým občas trénoval. Věděl moc dobře, že v tudle dobu ještě nespí a tak se vydal zrovna za ním. Jakmile došel k jeho domu a zaklepal, otevřely se dveře. Stál tam jeho kámoš. Vše mu řekl, co má v plánu a tak vyšli spolu na zahradu, kde to zkusí uskutečnit.
Kamarád házel velice přesně. Tak složil pečetě a vymyslel i název, Magen: Shōgai Bijon, tak tu techniku pojmenoval. Dal si před ruku dřevo, aby to když tak letělo na to dřevo a jeho nijak nezranilo. Kamarád mířil na dřevo a on vždy před hodem, složil nějaké ty pečetě a řekl název.
Po čase věděl, že to je k ničemu, a tak si vzal dřevo a dal ho na ruku. Teď složil pečetě a kunai se trefil na kraj dřeva. Kamarád řekl, že mířil na střed, jako obvykle. Neo věděl, že na to konečně přišel.
Takhle tam zkoušeli ještě pár minut, stalo se, že místo do dřeva to štrejchlo Neovy ruku, ale ten byl v pořádku. Šlo mu o to, že se nemohl trefit do toho dřeva. Takhle tam skotačili asi hodinu a pak se jeho kámoš rozloučil a odešel spát, zřejmě byl unavený. Neo sice ještě chvíli chodil ulicemi, poté se šel podívat do parku. Stále tam byl ten kluk a trénoval, lilo z něj dost potu, ale on se nevzdával.
Neo se pak otočil a šel domů, usoudil, že už je pozdě a ráno bude beztak vstávat brzy. Domů došel celkem rychle, jenže si před spaním ještě chvilku četl a pak zalehl.

Bylo zataženo a pochmurno,nic moc příjemné počasí,navíc začal foukat silný,studený vítr.Jako nejlepší řešení mi přišlo,že bych se měla jít okamžitě někam schovat,a tak jsem zaběhla do nejbližší budovy,kterou jsem viděla.Vlétla jsem dovnitř,zabouchla za sebou dveře a trochu si oddychla,rozhlédla jsem se po místnosti ,prostředí mi přišlo dosti povědomé,po pár minutách rozhlížení se po vnitřku,jsem si vzpomněla odkud tu budovu znám,bylo to Dojo,do kterého jsem jako malá hodněkráte chodívala. Už je to pěkná doba,co jsem tu nebyla. Chvilku jsem se procházela po místnostech a vzpomínala na své tréninky,jak jsem zjistila,bylo tu hodně lidí,ať už buďto přišli trénovat nebo se stejně jako já,přišli schovat před nepěkným počasím.Když jsem se dívala na párek bojujících ninjů,zachtělo se mi taky něco zatrénovat,začala jsem lovit v paměti,jakou techniku ještě neumím,moje specializace je Genjutsu,a tak jsem přemýšlela celkem dlouho,až mi došlo,že neumím ani základní techniku Kai. Nechtělo se mi každého zvlášť ptát,zda umí nějakou Genjutsu techniku nebo ne,a tak jsem jednoduše začala křičet přes celé Dojo. Je tu někdo,kdo umí aspoň Narakumi no Jutsu? Chvilku se nikdo neozíval,dokonce se na mě všichni lidé začali dívat jako na cvoka,až najednou zpoza jedné místnosti vylezl kluk,přešel ke mně a kývl na znamení,že umí danou techniku. Super,potřebuji se naučit techniku Kai,pomůžeš mi s tím? Kluk se bezeslova vydal do jedné z prázdných místností Doja,ani chvilku jsem neváhala a rozešla se za ním. Takže ty neumíš základní techniku Kai? Já,jaksi jsem se jí ani nechtěla učit,přišla mi zbytečná. Dobře tak začneme… Kluk udělal rukou znamení a v mžiku kolem mě začalo rotovat listí,které po chvilce opadlo a přede mnou se zjevil obrázek toho,jak umírám,byla jsem probodána všelijakými ninja zbraněmi,od kunaiů a shurikenů po kopí. Zachraň mě! Naříkala jsem v zuboženém stavu a z pusy mi tekla krev. Heh lepší iluze nešla? Uchechtla jsem se a začala se koncentrovat na techniku Kai. ,,Takže narušit tok chakry,narušit tok chakry,dobře tak to zkusíme.’’ Kai! Křikla jsem,ale nic se nestalo,stále jsem byla chycena v Genjutsu a před sebou měla svůj polomrtvý odraz.Uklidnila jsem se a zkusila to znovu,snažila jsem se pozastavit tok své chakry a poté jí zase spustit. Kai! Znovu jsem křikla,tentokrát se mi to povedlo,Genjutsu zmizelo a já se šťastně usmála. Gratuluji,hned na druhý pokus,jsi celkem dobrá. Arigatou. Najednou kluk zmizel v obláčku kouře a já v místnosti zůstala stát sama. ,,Divný kluk,ale aspoň,že mi pomohl…’’ Celá šťastná jsem se rozešla směrem do ulice,otevřela jsem dveře a pro mé překvapení,vítr ustál a paprsky slunce,které se prodíraly mezi temnými mračny,mi osvítily tvář. Hej Keiko,víš o tom,že jsi se tu techniku nemusela učit? Vím Ame,ale nikdy není na škodu jí umět. Když myslíš,pro mě by to bylo jenom mrhání časem… Typické… Usmála jsem se a pomalu se rozešla směr můj domov,cestou jsem se ještě zastavila u stánku se sladkostmi,koupila si pár lízátek a pokračovala v cestě. Neboj Ame,myslíš,že bych zapomněla,že na mě jentak nějaké Genjutsu neplatí? Tak u tebe nikdy nevím. Ame,teď si mě ale urazila! To odvoláš! Řekla jsem veselým hlasem a vychutnávala si červené lízátko. Tse,nic nebudu odvolávat...A koupila jsi i mě lízátko? Odkdy ty jsi na lízátka? Odteď! Začala jsem se hlasitě smát,vytáhla druhé lízátko a dala si ho před sebe. Tady Ame,mám tu ještě jedno. Dej mi ho! A co když ne? Tak ti nebudu pomáhat z Genjutsu! Jaj jaká smůla Ame,že už umím Kai,že? Keiko ne**r mě a dej mi to lízátko! Jsem tvoje druhý Já a mám na to taky právo! Teď ti je dobrý,že jsi moje druhý Já..Ale dobře na tady máš,ale slib mi,že mi z těch Genjutsu pomůžeš. Jasný... Ruka,kterou ovládala Ame mi vytrhla lízátko a vrazila mi ho do pusy,takže jsem na tom vlastně i vydělala,lízátko jsem měla pořád já,ikdyž jeho chuť si vychutnávala Ame.Měla jsem takový pocit,že mě pořád někdo sleduje,rychle jsem se otočila a na střeše jednoho z domů stál ten kluk,co mi pomáhal s Kai,ale jak se rychle objevil,tak taky zmizel. Arigatou.. Řekla jsem ještě jednou. Keiko,komu děkuješ? Ale,to je jedno,pojď ať už jsme doma... Dořekla jsem a rozeběhla se ulicemi Celestucu...

Ležel v posteli a spal. Zdálo se mu o genjutsu a hlavně, o jeho zrušení. Probral se a sledoval strop. Četl o různých genjutsu, dokonce i nějaké uměl, a nebo pouze věděl, co dané genjutsu dělá. Takhle ještě nějakou dobu ležel a přemýšlel, jenže pak vyskočil z postele a rozhodl se vydat do doja. Věděl, že trénovat techniku, jako je tato, se vyplatí trénovat tam.
Když šel městem, sledoval různé obchody a koupil si něco malého ke snídani. Takhle se loudal celou dobu až k doju, dokud tam nedošel. Byl tu už několikrát a stále tam někdo trénoval. Ikdyž bylo ráno, bylo tu asi pět lidí a každej trénoval svůj styl. Nea si nijak nevšímali a trénovali dál.
Když tam tak chvíli stál a pozoroval ty, co trénovali, uviděl osobu, kterou hledal. Byla to žena jménem Nesája (zkráceně Nesa). Ta mu občas pomáhala s jeho genjutsu a když se jednalo o takovou věc, věděl, že má jít přímo za ní. Nesa zrovna někoho poučovala, a tak tam Neo chvilku stál.
Po chvíli si ho Nesa všimla. Přišla k němu a pak vedli takový klidný rozhovor. O tom, jak se kdo má, jak jde trénování a podobně. Nakonec se ovšem zeptal, na tu věc, kvůli které přišel sem do doja. Nesa chvilku přemýšlela, věděla přesně, o co jí žádá a nakonec souhlasila.
Šla s Neem dozadu, kde už byl Neo několikrát. Moc lidí totiž nechodilo na toto místo, protože se tu spíše cvičilo genjutsu.
Chvilku tam jen tak stáli a mluvili o tom, jak by to bylo nejlepší trénovat. Nakonec se domluvili, aby se začalo s jednoduššími genjutsu typu D, pak možná začnou přitvrzovat.
Magen: Narakumi no Jutsu vyřekla Nesa. Neo uviděl okolo něj kroužit listí. Nyní se však před ním začalo zhmotňovat to, z čeho měl největší strach. Zavřel oči. Složil pečeť. Kai vykřikl a nic, stále viděl ten strach. Věděl, že to je genjutsu, jenže i při jeho pokusu o zrušení, stále genjutsu trvalo.
Nesa genjutsu zrušila a pak na sebe koukali. Dala mu pár rad, jak na to a pak se opět chystala spustit genjutsu. Neo tam chvíli stál a přemýšlel. Nevěděl, jak přesvědčit mysl, že to je genjutsu. Opět Nesa vyvolala Genjutsu a Neo pouze stál a sledoval, co mu to ukáže. Viděl věci, kterých se celkem bál. Ale, nějak se přesvědčil, složil pečeť a Kai. Genjutsu zmizelo. Nesa před ním pouze zatleskala.
Jakmile na něj použila opět to genjutsu, věděl, jak se má přesvědčit. Musel čelit tomu genjutsu a vidět to. Pouze potom se mohl přesvědčit, že to není realita. Takhle to zkusili ještě pár krát. Genjutsu zrušil vždy a pak zkoušeli ještě další genjutsu. Sice mu chvíli trvalo, než je zrušil, ale zrušil je.
Po vyčerpávajícím dnu se s Nesou rozloučil, protože byla taky dost vyčerpaná. Pomalu šel domů a byl rád, že se naučil takovou techniku. Sice uměl sám pouze genjutsu, ale Kai by se mu mohl někdy hodit. Kdyby se ho nenaučil, beztak by toho litoval a někdo, kdo by byl lepší v genjutsu by ho díky tomu porazil.
Došel až domů, kde sebou praštil o zem a spal. Ani si nesundal brýle, protože padl vyčerpáním.

Bolo škaredé, upršané ráno, ktoré sa rozprestieralo nad celou Temnou ríšou, Reia to nenáramne otravovalo, pretože chcel robiť nejakú poriadnu akciu, celú dobu doma len spí, poprípade robí iným ľuďom zle, aj keď jeho to bavilo, tak jeho svedomie nie. Ako dážď dopadal na zem, tak sa Rei zunovaným pohľadom pozrel na oblohu.
"Toto len tak rýchlo neprejde... Asi by som mál zájsť do Doja" bola to totíž prvá myšlienka, čo ho napadlo. Dojo by bolo dobrým úkrytom pred týmto počasím, takže sa pomaly zdvihol z postele, a rozkráčal sa von, do dažďa. Ako len tak kráčal, pomaly celý zmokol, tudíž nebolo najlepšie ísť do ohromného dažďa bez dáždnika, no jemu to bolo aj tak všetko jedno.
"Asi sa naučím Kai, základy poznám, takže ostatné problém nebude" táto veta sa mu premietala hlavou počas jeho cesty tam.
Hneď ako dorazil do Doja, presne vedel kam ísť, zase do podzemia, no tentokrát nie do bojových miestností, ale do miestností ilúzií, v tej miestnosti totíž na toho, kto tam vstúpi pôsobili rôzne ilúzie. Na začiatok to boli slabé, až počas toho, ako tam človek je sa tie ilúzie stupňovali.
"A sme tu, yare yare je prázdna" povedal s nadšením Rei, pričom sa rozhodol vôjsť do miestnosti s tým, že nehá na seba pôsobiť rôzne ilúzie, od najslavšieho genjutsu, až po tie reálne. Akonáhle vstúpil do miestosti, okolo neho sa začalo zvíjať niekoľko listov, nebolo to Nakamura, pretože tieto listy nemali funkciu nepriateľa nehať omdlieť, ale len mu zhoršiť videnie. Rei spojil ruky, a zvolal.
"Kai" v tom momente sa ilúzia zrušila. Nebolo to prekvapenie pretože túto ilúziu by bol normálny priemerný shinobi aj rozfúknuť. Tentokrát sa na Reiovy aktivovala silnejšia technika, na stenách sa začali zjavovať masky, z ktorých postupne vyliezal rôzny druh hmyzu. Reia to trocha rozpýlilo, no nedal sa zahnať, a ešte predtým ako sa ho hmyz stihol dotknúť, znova spojil ruky dokopy a zvolal.
"Kai" hmyz sa v tom momente začal premieňať na normálnu chakru. Toto bola technika úrovne C, a teraz následovala B, Rei si nebol istý či zvládne aj tú no skúsiť to musel. Odrazu sa ocitol v klietke, ktorú držala socha Shinigamiho, a pod ním bola prázdnota.
"HEJ to je moja technika!" zakričal, a odrazu sa vedľa neho zjavil lev, pretože sa Rei bál všetkých zvierat, ktoré boli väčšie ako on, tak ho to dosť rozrušilo, no potom rýchlo zvolal Kai, a technika sa rozpustila. Pre Reia toto bolo dosť, sám bol ešte vystrašený z tej techinky, a preto sa rozhodol už tu miestosť opustiť, techniku zvládol.

Bylo šero a Neo pozoroval měsíc, který se začal pomalu ukazovat. Dnes se mu nechtělo domů, protože jediné co doma našel, bylo samota a té měl už dost. Chtěl být jako hvězda na nebi, ty nikdy nejsou sami. Jenže to nešlo. Jak hodiny plynuli a on přemýšlel nad slovem „Přítel“. Poznal sice spousty lidí, jenže nikdo nebyl tak blízké. Přivřel oči a vzpomněl si na Naru. Byla jako jeho matka, ale bylo tam přesto něco, co mu nesedělo. Nakonec se dozvěděl, že ho našla. Celou tu dobu přemýšlel nad takovýdlema věcma. Nakonec dospěl k závěru, že něco zkusí. Ale usnul.
Probudil se ze snu o jedné technice. O technice, která na chvilku zradí i dva nejlepší přátele. Bylo ráno a tak vyskočil na nohy. V hlavě měl vše o technice a i název. Pojmenoval ji „Magen: Teki no Jutsu“.
Procházel nyní okolím města a spatřil tam dva lidi. Oni si ho sice nevšimli, jenže to bylo dobře. Věděl, že to co se chystá udělat, není správné, ale chtěl se naučit techniku.
Složil pečeť a řekl název. Jeden z nich se zastavil a mluvil něco, že viděl částečný blesk. Neo věděl, že se technika nepovedla a tak ji zrušil. Poté opět udělal pečeť a spustil jutsu. Nyní se zastavil ten druhý a ten prý viděl už úplný blesk. Neo stále věděl, že v něčem dělá chybu, jenže nevěděl kde.
Chvilku tam seděl a pozoroval je. Složil pečeť a vytvořil genjutsu. Sledoval dění. Ovládal své genjutsu a pozoroval dění. Jeden zaútočil na druhého. Ten zasažený nevěděl, co se děje a tak se vyhl a pak zaútočil na toho druhého. Ten ve skutečnosti nevěděl, co se děje a tak ho první zásah kunaiem zranil.
Neo se rozhodl genjutsu ukončit, když věděl, že funguje. Sebral se a tiše odešel. Nevěděl, jestli tam ti dva ještě bojujou či ne. Uměl novou techniku a byl rád. Třeba, jakmile se s nimi jednou potká, řekne jim pravdu.

Sedel som doma, vo svojom dome, kde som býval ešte so svojou najlepšou kamarátkou ktorá tu teraz nebola. V Celeste som žil už niekoľko pár rokov. Potom ako som bol sem poslaný aby som unikol osudu svojho klanu, hoci som sám nikdy nemal na výber. Pozrel som na obe zo svojich dvoch rúk, a potom na otvorené okno, spravil som výskok a preletel skrz neho von. Dopadol som na konár stromu. Vedel som , že mi bude stačiť jeden pokus.



Tak triviálne Ninjutsu bola skrátka základom, bolo sa mi v podstate treba len naučiť koľko čakry použiť a akú pečať spraviť. „Henge no Jutsu“ šepol som stojac na kmeni stromu, a zahalil ma obláčik bieleho dymu, ked zmizol stál som tam stále ja, akurát sa len niečo zmenilo, pečať na mojom čele zmizla preč, „Kai“ šepol som a opäť sa po ustupujúcom oblaku bieleho dymu zjavila na mieste kam aj patrila.

Stál som stále na tom istom strome kde som sa pred pár sekundami naučil techniku premeny. Bolo to dosť jednoduché, tak som si rovno chcel vyskúšať aj druhú techniku, ktorá bola vo svete shinobi v podstate takým základom ako Henge no Jutsu. Spravil som nasledujúcu potrebnú pečať bez ktorej by to samozrejme nešlo a sústredil som minimálne avšak nadmieru presné množstvo svojej čakry takže ani kvapka nevyšla nazmar, ak by sa to tak dalo povedať.



„Bunshin no Jutsu!“ pozrel som dole pod strom, objavila sa tam moja vernostná kópia, vyzeral presne ako ja, akurát , že sa vôbec nehýbal, a čokoľvek sa ho dotklo znamenalo jeho koniec, bola to len neexistujúca kópia vytvorená akoby zo samotného vzduchu. Narušil som tok vlastnej čakry a klon zmizol v tom momente.

„Ach“ povzdychol som si nahlas, a vrhol som kunai do presného stredu terča. Nachádzal som sa v Dojo, v meste Celestus, bol som tu takpovediac stálym hosťom už od útleho veku, som totiž neustále trénoval svoje nadanie. Moje Kekei-Genkai bolo známe široko daleko, ľudia často hovorievali ked som okolo nich prešiel ...“aha Hyuuga“ akoby osud ktorý som mal bol daný a nešiel zmeniť, nepoznali ma ale aj napriek tomu mali aký taký rešpekt a to len vdaka tomu z akého klanu som pochádzal. Hyuuga v Celeste bolo však niečo ojedinelé, vo svete shinobi nebol tento klan práve rozšíreným široko daleko aj napriek svojej slávnej povesti. Väčšina môjho klanu žila v meste Sanctum, v ríše Svetla v ríši Snowa , jedného z najväčším vodcov na svete. Ja som ale vyrastal práve tam aj ked tam síce strávil väčšinu svojho detstva Celestus som považoval za svoj domov omnoho viac. Ľudia mi dali šancu, vážili si ma akoby som bol jedným z nich, akoby som patril do hlavnej vetvy klanu, pretože som bol skrátka výnimočný, sám som sa však cítil celkom normálne ako ktorýkoľvek iný shinobi. Aj preto som bol práve dnes tam kde som bol a kde som sa prepracoval vlastnými silami.

„Byakugan!!!“ ozval sa môj hlas, sklonil som hlavu, napriahol pravú ruku s otvorenou dlaňou, pričom som súčasne spravil výkop dozadu ľavou nohou a takisto som pritom samozrejme pokrčil svoje telo. Jeden... druhý.... tretí... jeden kunai mi preletel tesne ponad hlavu, dlaňou som zasiahol rameno svojho protivníka a nohou som druhému protivníkovi vykopol katanu z ruky skôr než ju vôbec stihol celú vytiahnuť z puzdra. Moji protivníci uskočili dozadu, jeden z nich si držal rameno, zasiahol som jeho Tenketsu. Další z nich začal skladať sériu pečatí, a další spravil prudký pohyb dopredu aby ma dostal svojou fyzickou silou, bol rýchly ale aj napriek tomu som bol úplne inde kde on, napriahol päsť, spravil som ladný pohyb rukou a potiahol som ho za rukáv, a prudko som potiahol, prešiel popri môjmu telu z pravej strany a kde dokončil svoje pečate jeho spoločník zasiahol ho vlastnou technikou priamo do hlavy a tak spadol na zem.

„Genjutsu ?“ začudoval som sa nad technikou, ešte sekunda neskôr a zasiahol by ňou mňa priamo do chrbta, asi šlo o typ ilúzie ktorá šla len priamočiarym smerom.... ...taká blbosť..... pomyslel som si, to ma však už zasiahla jeho technika po druhej sérii jeho pečatí. Obzeral som sa vôkol seba, bola všade tma ale postupne sa vyjasnilo, nachádzal som sa v Doju akurát to vyzeralo , že som tu sám, a všetko naokolo horí, môj Byakugan bol stále zaktivovaný, pozrel som z horiaceho domu v Dojo na svoje ruky, ....tok mojej čakry sa zmenil.. pomyslel som si, ...ako som si myslel používa nejaký druh Genjutsu..... privrel som oči v ktorých sa nachádzal môj Byakugan, moje Kekei-Genkai a teda moje Doujutsu. .....Sústredil som sa na čakru po celom tele, ..Kai!.... zvolal som v mysli, práve v čas , katana ktorú som predtým vykopol z ruky na zem mi mierila na hlavu, pokrčil som kolená, a položil som ruky na zem, podkopol som obe nohy tomu čo mi takmer zoťal hlavu odzadu, spadol na zem, zachytil som meč, zabodol som mu ho asi milimeter od ucha a spravil na ňom jazvu, zdvihol som súčasne pravú ruku nad hlavu a udrel ňou smerom k zemi kde ležal ten chalan priamo do brucha, tesne pred nárazom sa však moja ruka zastavila, a len som mu ju priložil na jeden z jeho bodov čakry, a narušil mu tak tok tej jeho otravnej čakry, „je koniec“ podotkol som s úsmevom na tvári a vystrel som sa a porohliadol okolo, bol to dobrý boj , pomyslel som si.

Zívol som si a pozrel som na budík. Svietilo na ňom 6:00 ani o sekundy viac ani o sekundu menej, položil som ruku na budík a vypol som ho. Následne som sa postavil, a zdvihol sa tak z postele. Na dnešok som mal v pláne odvetný súboj ktorý som sľúbil istej kunoichi, nemohol som sa toho dočkať, boj s ňou bol vždy výnimočný, a neskutočne zdĺhavý. Rýchlo som zišiel z prvého poschodia na prízemie a vzal niečo z chladničky do úst, rýchlo sa najedol a vybehol som späť vziať si ešte veci a prezliecť sa kedže som mal na sebe len dlhé čierne nohavice na spánok. Otvoril som následne dvere a pobral som sa k spomínanému Doju v meste Celestus.

Dorazil som konečne na cvičisko Dojo, bola tam stála v samotnom strede miestnosti, vyzeralo to , že na mňa čaká, uškrnul som sa, „Ahoj Miyuki“ pozdravil som dievča. Odzdravila ma, a následne sa ma opýtala, „Si pripravený na porážku ?“ s takým tím provokačným tónom v hlase. „Samozrejme“ opäť som sa usmial, a zhodil som nadbytočné veci čo by mi mohli prekážať v boji do rohu hranatej miestnosti. Postavili sme sa oproti seba, hľadeli na seba a zaujali sme svoje pozície.. ked sa v tom zrazu v miestnosti ozvalo..

„Byakugan!!!“ naraz z obidvoch strán súčasne, Miyuki bola jediná okrem mňa v Celeste kto mal rovnakú Kekei-Genkai, teda aspoň jediná žijúca ktorú som poznal. Takisto mala pečať kontroly na čele ako ja vypálenú hlavnou vetvou zo Svetlej Ríše, a dostala sa tu so mnou pred mnohými rokmi. Nasledoval ladný pohyb dopredu, vždy ma jej štýl boja fascinoval, pripomínal mi skôr tanec, než skutočný súboj, ale to isté by mohli povedať iný o mne, ked sme bojovali proti sebe mi dvaja, čo nebolo každý mesiac, stálo zato si to nenechať ujsť, preto sme mali za maličkú chvíľku aj nechcené publikum. Napriahol som ruku aby som ju trafil do hrude, reagovala v tej sekunde a ruku odrazila, a ja som súčasne musel odraziť druhou tú jej aby ma nezasiahla svojím Jukeenom ako som to chcel spraviť pre malou chvíľkou ja. Prikrčil som sa, sústredil som množstvo čakry do nôh, mal som v tom momente výrazne navrch, Miyuki bola Hyuuga, mala talent a vždy mi bola skvelou súperkou, ale na druhú stranu, bola oproti mne výrazne slabšia, moje Kekei-Genkai bolo trénované v podstate neustále, celý život, a moje oči tak boli na inej úrovni ako tie jej čo by nebol taký problém, keby som nebol výrazne silnejší, rýchlejší a obratnejší ako je ona. Miyuki som naučil v podstate to čo som vedel aj ja, ale nemala môj tvrdý tréning takže zaostávala, naviac, aj tak nikdy nechcela byť kunoichi, naučil som ju to len preto aby sa bola schopná lepšie brániť, a predsa mi spôsobovala v Dojo súboji jeden na jedného nemalé problémy. Napriahla ruku , že ma zasiahne, pousmial som sa využil som jej chybu a tiež jej zaváhanie, uhol som dostrany a trafil ju holou dlaňou do ruky, avšak nenarušil som jej čakra bod v tele, prešiel som v rýchlosti za jej chrbát, a priložil jej svoju ruku pod krk odzadu, pričom som vystrel prsty akoby som šiel spravil pečat a mieril jej nimi na krk, „koniec hry“ usmial som sa a zložil som ruky pozdĺž tela, „bola si dobrá“ dodal som, s úsmevom,... „ale aj napriek tomu mi dlžíš teraz raňajky“ .

Následne sme sa obaja pobrali preč z Doja, a namierili sme si to do Rámenu, kde mi zaplatila obed, dosýta som sa najedol po rannom tréningu, a počúval jej nemotorné výhovorky prečo vlastne prehrala s niekým ako som ja, o tom ako som podvádzal až to nakoniec skončila tak, že sama bez toho aby som za celý čas niečo povedal, uznala , že má ešte čo robiť aby sa zlepšila, ja som sa len celú dobu uškrnal až kým mi nestrelila facku a potom sme sa nepobrali domov, pričom sme už mali obaja dobrú náladu, ja z víťaztva a ona z toho že mi jednu poriadne tresla.

„Lavi ?“ začul som svoje meno, a obzrel som sa dole, nikoho som pod sebou nevidel ale aj tak som odpovedal na volanie, „čo chceš Miyuki ?“ ozval som sa, „nevidíš , že mám prácu ?“ .. žiadna odpoveď, priložil som tak ruku do výšky hrudníka a prerušil som tok čakry v chodidlách, uvoľnil sa od stromu na ktorom som visel dole hlavou a dopadol na pevnú zem priamo na nohy z nie príliš veľkej výšky. V tom som ju uvidel, sedela pod stromom, ale z opačnej strany, .. „čo potrebuješ ?“... „chcem trénovať“ povedala a ja som na ňu neveriacky pozrel, „vrát sa domov, teraz na teba nemám čas, okrem toho mám dosť práce, musím ísť do Dojo, chcem zvládnuť svoju novú techniku, a nie nemôžeš ísť so mnou, je totižto dosť nebezpečná a nechcem ti ublížiť“ dodal som a spravil som krok na ulicu, už som nemal náladu počúvať jej dalšie prosby tak som sa rozbehol preč, smerujúc do Dojo v meste.

Dorazil som na miesto, nezvyčajne veľa shinobi, mohlo to byť aj práve tím, že poslednú dobu sa ľudia začali vracať z predchádzajúcich misií ktoré im dal Noctis spolu s jeho zástupcom Shikiom.. predral som sa dopredu, a zistil , že sa predsa len mýlim. Uprostred davu stál chlapík, evidentne bol dosť silný, pretože udrel päsťou do svojho protivníka takou intenzivnou silou , že som mal pocit , že počujem praskať kosti v jeho tele, následne narazil o stenu do ktorej sa doslova zaboril, ...slušné.. povedal som potichu a usmial som sa, rozhodne mal ten týpek niečo do seba. Mohol byť tak o 3-4 roky starší ako ja, zaútočil naňho v tom momente další chalan, ale rýchlosť akou sa obrátil a spravil protiúder na ktorý ho okamžite zložil sa mi páčil takisto, opäť som však bol trochu znudený, nešlo o nič viac než len o trieskanie a mlátenie sa bez nejakého zvláštneho dôvodu, ...dosť jednoduché, mohol by skúsiť niekoho na svojej úrovni.... podotkol som nahlas avšak skôr sám pre seba, ked ma dvaja chlapíci vzadu postrčili vpred, alebo doslova sotili do stredu kde stál ten týpek s jeho fakt vynikajúcim taijutsu, som slovami aby som nemachroval, snažil som sa ešte dostať späť keď som inštuiktívne zohol hlavu a prikrčil sa, tak ma tesne minula ruka toho staršieho chalana. Následne som uskočil dozadu.. a pozrel som sa či mu náhodou nešibe, obrátil sa na mňa, očividne si ma vybral za dalšieho koho chce zrovnať zo zemou a niečo si tak dokázať. „Hej, vybral si zlú osobu“ uškrnul som sa a rozkročil sa, „ale keď sa už tak naparuješ aspoň mám príležitosť si na tebe vyskúšať svoju novú techniku taijutsu“ ........už ide... pohol sa a v mžiku bol pri mne, bol rýchly, rovnako rýchly ako ja, zohol som sa, a zvolal „Byakugan!“ nasledne som sa ho pokúsil zasiahnuť do žalúdka čo sa mi aj podarilo, očividne pocítil bolesť, „Shukūken!“ ozval som sa nahlas ked dostal tú ranu do brucha. Zatackal sa ale stále sa držal na nohách, ...hmm..... nezabralo to takže ešte si to zopakujeme... rozkročil som sa a zaujal som postoj, čakal som, pohol sa, v tom momente som spravil krok dozadu, a ohol sa vzad, jeho päsť prešla tesne pri mojom krku, jeho druhej ruky som sa zachytil a pritiahol späť aby som neskončil vyvalený na zemi, súčasne som ju odklonil a opäť som udrel plnou silou, „Shukūken!“ oboma rukami priamo do jeho hrude, tentoraz sa to nezaobišlo bez následkov.



Chlapík, sa zatackal po druhý krát a klesol na kolená, z úst mu vyšla krv, očividne si až teraz uvedomil čo sa stalo, pri prvom útoku som narušil jeho čakra body, a zaútočil na jeho vnútorné orgány, ale nijak som ich nepoškodil, druhá rana presne do toho istého miesta, nemala vyradiť čakra body ktoré už zastavené boli, ale plnou silou poškodiť jeho vnútorne orgány, čo sa aj podarilo, výsledkom bolo teraz vnútorné krvácanie, mohol by pokračovať v boji ešte niekoľko minút než by sa ohrozil priamo na živote, a aj tak by prehral, zradu čo tu bolo ľudí, vystúpil ninja medic a využil následne svoju čakru aby ho ošetril, ja som sa pobral pomaly preč, so spokojným výrazom na tvári, zvládol som novú techniku a ešte som aj potrénoval, bolo to omnoho rýchlejšie než sa trápiť bez cvičného terča.

Bolo ráno 6 hodín, na oblohu vychádzalo slnko, ktoré oznamovalo príchod nového dňa pre väčšinu obyvateľstva mesta. To som sa už ja, Lavi Hyuuga, nachádzal v sieni v Dojo, sedel som na kolenách a mal zavreté oči. Mal som na sebe nohavice a čiernu košeľu ako obvykle, na zemi ležal obväz, ktorý neustále vypĺňal moje oblečenie, alebo skôr slúžil k tomu aby zakryl to o čo som nikdy nežiadal, na mojom čele bola totiž pečať ktorá znamenala moje prekliatie, dôvod prečo som sa nemohol vrátiť domov, aj napriek tomu, že len hlavná rodina poznala tajomstvo tejto pečate, nikdy by ma jej nezbavila.

„Byakugan!“ zvolal som nahlas a prudko otvoril svoje biele bezvýrazné oči ktoré zrazu uvideli všetko, sledoval som Dojo, následne môj zrak prekonal vzdialenosť a odignoroval štyri steny medzi ktorými som sa nachádzal a prehliadol som za ne, ..zameral som sa nakoniec na isté miesto, na strome, kde visel úľ včiel. Dnes som tu nebol totižto bezdôvodne takto skoro ráno, dnes som sa hodlal posunúť svoje schopnosti na vyššiu úroveň, na úroveň kde prekonám sám seba, ešte nikdy predtým som neskúšal svoju čakru kontrolovať až do takej mieri, že ju doslova vyprostím zo svojho tela a zamerám ju na jediný určitý cieľ aj napriek tomu , že som mal veľmi jasnú predstavu o tom, ako by to malo a ako to bude vyzerať, už som to v minulosti videl robiť svojho otca, ovládnutie vlastných tenketsu na takej úrovni , že budem mimovoľne zo svojho tela kontrolovať čakru a zasiahnuť aj ten najmenší bod na protivníkovi. Sledoval som jednotlivé včely, presne som vedel na čo myslím, a prečo boli mojim cieľom práve tieto drobné včely. Spomínal som na minulosť, môj otec mi zrovna dával lekciu, o tom ako sa využívajú jednotlivé Tenketsu, ako s nimi narábať, ako ich ovládať, každý detail sa musel dotiahnuť do dokonalého celku inak nemal zmysel, každá maličkosť sa trestala ešte tvrdším tréningom, každá chyba bola osudnou, vždy ked o tom hovoril, mal som pocit , že klan je preňho celý život, a potom mi predviedol techniku pri ktorej vypustil z končekov svojich prstov ihlu tvorenú z čakry tak ostrej , tak tenkej a tak rýchlej že dokázala zasiahnuť aj včely čo preleteli v miestnosti, bol jedinečný shinobi, a stále je, škoda len že som ten tréning nikdy nedokončil, to bola posledná chvíľa strávená s ním predtým než ma naložil v ten deň na loď smerujúcu do Celestu, sám som netušil či môj otec ešte žije, a celé roky som na to čo ma chcel naučiť nepomyslel, veci sa však zmenili a ja som sa chcel vrátiť domov, ale nebol som pripravený, mal som svoj cieľ no predtým než ho naplním som musel zosilnieť.


Prudko som sa postavil, a švihol rukou akoby som šiel niekoho trafiť, niekoho kto tam nebol, z ruky mi vypálila ihla tvorená z jasnej čakry, prešla asi 15 metrov a presne zasiahla svoj cieľ ktorým bol terč na opačnej strane miestnosti na ktorý som hľadel svojím pozorným a dokonalým Doujutsu.

„Zásah“ šepol som, otvoril som dvere Dojo ktorými som prešiel vonku kde už jasne svietilo slnko na oblohe a pozrel som sa na úľ na strome voľným okom. „Byakugan!“ ....1.2.3....5...14. je ich 14 mimo úľa...teraz alebo nikdy.....prižmúril som oči aby som sa lepšie sústredil, prekrížil som ruky skrz seba až sa dostali do tvaru akoby som nimi naznačil písmeno X. Následne som obe ruky spustil veľkou rýchlosťou pozdĺž tela, že sa prekrížili skrz seba vo vzduchu než sa oddelili, a moje telo sa prikrčilo s nimi. Z rúk vyšlo štrnásť ihiel tvorených z čakry, ....1 ...2...3...5....12....trinásť... , moje Doujutsu sa deaktivovalo v mojich očiach, jedna utiekla , pomyslel som ked všetky včely spadli na polovice prekrížene na zem s súčasnú dobu a ja som vykročil späť do svojej rezervovanej izby.

Prechádzal som sa po meste skoro celý deň som nemal čo na práci a tak som ešte zašiel domov kde som si dal krátku sprchu prezliekol som sa a potom popremýšľal nad tým ako dlho som už netrénoval žiadnu novú techniku. Postavil som sa z postele na ktorej som ležal a vyšiel z domu prešiel po ulici pomalým krokom a na ulici aj keď bolo asi tak deväť hodín večer bolo stále dosť ľudí hemžiacich sa po uliciach. Opatrne som ich obchádzal aj keď som občas do niekoho narazil a po trošku útrapnej ceste som sa dostal pred dvere Doja ktoré som otvoril vošiel dnu a potichu ich za sebou zavrel. Nemal som moc v obľube hluk a večer už vôbec nie. Priam som ho neznášal. Hneď ako som sa rozhliadol po známej miestnosti som si vyhliadol miesto respektíve dvoch panákov. Pristúpil som ku nim a bez slova si dal dole rukavicu prerezal som si prst o Shiraishiu ktorú som už držal v ruke a krvou prešiel po pečati. Potom som vyslovil meno techniky Ninpōka: Sōkenseiki vsal a zmiešal démonskú chakru zo svojou. Vložil som ju do meča a zapriahol sa po figuríne. Pri strete čepele a dreva figuríny sa drevo rozletelo na všetky strany a ja som to pre istotu zopakoval aj na druhej pri čom Shinu zmizol ako predtým a potom som spokojne odišiel.

Vstal jsem z postele,a protáhl se.''Auu'',pořád mě ty zádá bolí ze včerejšího souboje.Jen co přijdu do vesnice,hned se musím do něčeho přimotat...Šel jsem po ulici,a viděl jedno Jutsu které mě zaujalo.Henge no Jutsu.Chvilku jsem toho chlapíka sledoval,jak ho udělal,a pak jsem se rozeběhl do Doja.Věděl jsem,že to není tak těžké a že to umí skoro každý normální ninja,stejně jako techniky typu Bunshin no Jutsu,které se budu muset naučit později.[i]Tak to zkusím.''Henge no Jutsu''.Objevil se kolem mě oblak bílého kouře.Ano,povedlo se,pomyslel jsem si a změnil se zpět.Tak to zkusím ještě.,stačí se naučit,kolik Chakry použít a trénovat to.''Henge no Jutsu!'',jo zase se to povedlo,skvělý další technika.

Vyšiel som za mesto k lesu tam kde som obvykle chodil trénovať. Vytiahol som zo svojej brašne so zvitkami všetky zvitky a začal som si ich prezerať . Po chvíli hľadania a zvažovania som našiel jeden zvitok na ktorom bolo napísane Doton : Raundoshīrudo
Otvoril som ten zvitok a začal som ho študovať. Hneď ako som ho dočítal postavil som sa a začal som sústrediť chakru po chvíli som zložil pečate Raundoshīrudo ale nič sa nestalo.
„Hmm sakra tak nič teda skúsime to ešte raz.“ Začal som znova sústrediť chakru a skladať pečate no tento krát sa trocha zaprášilo zo zeme podo mnou. „Čo to sakra má znamenať.“ Trocha som sa otriasol prešiel som sa kúsok ďalej a začal som premýšľať (Hm zrejme to budem musieť koncentrovať do nôh a tam ju uvolniť túchakru a udržať ten tvar alebo..... nie nie nie takto to bude dobré ...) Začal som koncentrovať chakru urobil som pečate a chakru som nasmeroval pod seba zrazu sa vytvorilo niečo ako kupola okolo mňa no len z jednej strany ale hneď sa rozsypala. Vedel som že na to idem správne tak som znova začal sústrediť chakru a znova som ju uvolnil no teraz do dvoch strán a udialo sa čo som očakával kupola sa vytvorila okolo mňa celého no taktiež sa hneď rozsypala. Asi to budem musieť nie len tam vyslať ale chakru tam ešte aj udržať. Pripravil som sa na posledný pokus začal som sústrediť chakru zložil som pečate okolo mňa sa vytvorila guľa ktorá držala „Paráda no ale ako zistím či je to dobré ako štít ? Aaaa už viem.“ Povedal som si v guli následne som zrušil techniku podišiel som k stromu a prehodil som moju kosu cez konár tak aby visela vo výške mojej hrude . Lankom som jej čepeľ prichytil ku konáru druhého stromu takže vzniklo niečo ako kyvadlo lanko som držal v ruke a postavil som sa tak aby som bol priamo v rane tej kosy. Lanko som pristúpil a začal som sústrediť chakru začal som skladať pečate no lanko sa my vyšmyklo spod nohy a ja som si to ani nevšimol až vtedy keď som sa našiel nabodnutý na vlastnej kose. „Super Jun´ichi len tak ďalej nie dosť že ťa všetci sekajú sekni sa ešte aj ty sám bravo si borec.“ Povedal som si a chytil som kosu tesne nad čepeľou a snažil som sa ju jemne vytiahnúť čo sa my aj podarilo pozrel som sa na tu dieru čo som mal v hrudi a siahol som do vrecka odkiaľ som vytiahol ihlu a niť a začal som šiť nie však svoj plášť ale tu dieru ktorú som mal v hrudi aspoň spredu chrbát my niekto zašije . „Hm už to vidím ľudia sa väčšinov pýtajú nenatrieš my chrbát nuž moja priateľka to bude mať zložité hej cica Zošiješ my chrbát ?“ preniesol som pobavene a znova som zaistil kosu nataihol som lanko a začal som sústrediť chakru , začal som skladať pečate Raundoshīrudo pustil som nitku a v tedy sa okolo mňa vytvorila guľa no už našťastie s pevnej skaly kosa na ňu narazila počul som ako po nej udrela a ostala zrejme visieť ešte som chvíľu štít nechal a potom som ho zrušil pozrel som na kosu tá pokojne visela ja som bol bez zranení technika vydržala“Tak to by sme mali teraz sa už len poriadne najesť a jeto.“ Povedal som si a hneď potom som si zvesil Kosu z toho stromu namotal lanko a vydal som sa smerom k Mestu.
Už som bol tak mer v meste keď som zrazu začul nejaké zvuky zastal som a obzrel som sa čo to asi je zrazu som zbadal dvoch ľudí ako na mňa mieria Lukom . " A ja jaáááááááááj tak toto bude nepríjemné. Ale aspoň je čas vyskúšať moju techniku ešte raz " bleskovo som zložil pečate a hneď okolomňa bol štít zo skaly bol som síce v tej guli no keď som sa lepšie pozrel tak v ramene som mal zabodnutý šíp "Sakra to bude chcieť lepšie načasovanie či ? " zasmial som sa hneď nato som zložil pečate Ninpo :Moguratataki no jutusu zmizol som pod zemou a vyskočil za tými dvom a jedným ťahom mojej katany som im sťal hlavy potom som si vytiahol z ramena šíp a hodil ho k ich telám ďalej som už len vykročil smerom do mesta.

Dnes jsem se probudil už v šest ráno.Oblékl jsem se do mého tradičního oblečení,a připravil si Ninja vybavení.Pokud se chci naučit tu techniku,musím co nejvíce potrénovat.Rozhodl jsem se zajít do Doja,ale před tím jsem zašel do krámku se zmrzlinou.''Jahodovou prosím'',řekl jsem a opřel se o zeď.Ach jak já tuto zmrzlunu miluji.,pomyslel jsem a vylezl z hostince.Tak,teď jsem plný síly,mohu někoho porazit.,pomyslel jsem a při posledním slově se zakřenil.Šel jsem pomalým krokem a potkal přítele,kterého jsem poznal hned první den.''Yo,Daisuke'',pozdravil jsem a poplácal ho po rameni.Daisuke,ovládá Raiton a Suiton,né moc příjemná kombinace,co kdybych s ním potrénoval?,pomyslel jsem a objal ho.''Konečně jsem tě potkal příteli'',řekl a pustil mne.''Tak jak se máš'',dodal a začal se usmívat.Pochopitelně je silnější než já,ale mohl bych se od něj aspoň něco naučit.''Jo,výborně,hele Daisuke,nechtěl bys se mnou potrénovat v Doju?'',řekl jsem a taky se začal usmívat.Chvilku přemýšlel a pak řekl:''Jo,jasně,udělám si na tebe dnes čas'',řekl a rozeběhl se směrem k Doju.''Tak si aspoň mákni'',zabručel a otevřel dveře od Doja.Hnem jsme našli místo pro cvičení a začali jsme souboj.Přece jenom jsme si vybrali velké místo,jelikož jeho techniky jsou devastující.Raiton: Jibashi ,zakřičel,a kolem něho začaly létat blesky.Byakugan!,řekl jsem a vrhl se rychlostí proti.Vyhýbal jsem se bleskům,až jsem byl na kousek od něj.Napnul jsem ruku a bouchl ho konečky prstů do ramena.Daisuke v tu chvíly vyskočil a řekl:Raiton: Gian ,a proud blesku mě začal sledovat.Těsně jsem se mu vyhnul a utíkal jsem pod Daisukeho,abych ho mohl uzemnit.V tu chvíly po mě hodil rychle Kunai a za ním Shurikeny.Kaiten,řekl jsem a začal se rychle točit,dokud jsem neodrazil jeho útok.Zvýšil jsem svou rychlost a utíkal k němu.Daisuke dopadl na zem,a v tu dobu jsem byl u něj.Juuken,řekl jsem a udeřil ho.Daisuke letěl dva metry vzduchem a pak dopadl na záda.''Jak chceš'',řekl a obalil se vrstvou vody.Rozeběhly jsme se proti sobě,a byli jsme skoro v sobě,když tu náhle nás zastavil jeden chlápek.''Hele,teď jsme na řadě my'',řekl a pustil nás.Daisuke na něj hodil vražedný pohle a já jsem ho uklidnil.''Už budeme končit,pojď Daisuke'',chytil jsem ho za ruku a odvedl z Doja,kdybych to neudělal,asi by toho chlápka zabil.''Pojďme na zmrzku'',dodal jsem a vytáhl peníze.''Zvu tě''

Pozoroval som modrú oblohu, dalšie z mojich typických a pokojných rán, ktoré som prežíval už niekoľko rokov. Ležal som na streche budovy v ktorej som býval spolu s Miyuki a sledoval som oblaky, dostal som sa tu cez strešné okno v mojej izbe, naviac, tento menší domček som si mohol dovoliť pokiaľ som pravidelne plnil misie v Celeste, tak to bolo už od malička, z horšieho do lepšieho len vďaka ťažkému tréningu ktorý som podstupoval tak často ako to len šlo, aby som nežil na ulici v uliciach Celestu ako posledný trhan. Bola to celkom hanba, ja Lavi Hyuuga, z tak vznešenej rodiny a predsa som sa tlačil v meste, ked na druhej strane sveta mal môj klan svoje právoplatné miesto, hoci polovica rodiny bola z môjho uhľa pohľadu utláčaná už od útleho veku, a pripadalo mi to ako novodobé otroctvo v záujme hlavnej rodiny... motivácia aj tak by sa tomu dalo povedať. Zoskočil som dole zo strechy, na nižšiu budovu a z tej opäť na dalšiu, takto som napredoval pokojným tempom, mimo zrak obyvateľov, ktorý deň čo deň prechádzali uličkami mesta, boli to práve shinobi kto im zabezpečoval toto pohodlie. Dorazil som do Dojo, a otvoril som dvere, mal som v pláne nájsť si najskôr protivníka, aby som mohol opäť niekoho poraziť, pretože som v Dojo ešte nikdy s nikým neprehral, nie pokiaľ som sa držal čistého Taijutsu rovnako ako aj súperi.

Vošiel som dovnútra a uvidel som tam pár ľudí, stál medzi nimi aj jeden chlapík, ten samý ktorého som tu už minule porazil a tentokrát mal vo tvári nenávistný pohľad určení rozhodne a výhradne mojej osobe. „Nejaký problém ?“ opýtal som sa pokojne, ...“odvetu“ povedal ten týpek a postavil sa do stredu miestnosti, dosť som však pochyboval , že sa po našom poslednom súboji na 100% pozbieral. „Ak to zvládneš“ pokrčil som plecami a podišiel som vopred, v tom momente na mňa skúsil Genjutsu, ktoré som v okamihu zrušil. Okamžite nato po mne vrhol niekoľko shurikenov.

"Hakkeshō Kaiten" v okamžiku som odrazil všetky shurikeni akonáhle narazili na dokonalú a nedobytnú obranu môjho Kaiten-u. Pousmial som sa, nech skúšal čo chcel, mal som navrch a jasne som cítil svoju veľkú prevahu nad jeho schopnosťami, čo sa týkalo Taijutsu, mohol som ho v podstate kedykoľvek ako sa priblíži napadnúť pričom jeden správny úder preňho znamenal istú porážku, čo si určite uvedomoval, a potom tu bolo jeho Ninjutsu a schopnosť ovládať tak blesk, ktorému som sa dokázal vyhnúť alebo ho poprípade odraziť svojím Kaiten-om, a nakoniec tu bolo jeho treťotriedne Genjutsu ktoré som dokázal v okamžiku prelomiť.

"Možno......." rozbehol som sa veľkou rýchlosťou k nemu pričom som tesne pred ním vystrel dlaň, ..."nabudúce" moja ruka sa zastavila pred jeho tvárou a nato som sa vzpriamil kedže som bol mierne prikrčený, aby som sa vyhol jeho vytasenej katane. Jednu ruku som umiestnil za chrbát a vystrel som ju, „Hakke Sanjūni Shō“ šepol som a rozkročil som sa, nasledoval nepostrehnuteľný úškrn na mojej tvári, a následne som sa nohou zaboril do zeme, a vyrazil vpred rukou spoza chrbta, zásah... další a opäť, takto som vystriedal svoje ruky niekoľko krát než som konečne pre mňa vo krátkej hoci pre môjho súpera v neuveriteľne bolestnej rýchlosti skončil. Môj súper dopadol na kolená a následne skončil hlavou na zemi, bol koniec.

Nemal som už zájem strácať tu čas, a okamžite som opustil Dojo, ked som videl , že atmosféra tam začína netypicky hustnúť, vzal som sa a odišiel trénovať inde.

Slunce mi svítí do ksichtu,ptáci mi začali řvát do okna a já spadl z postele.''Co čekat,krásný začátek Pátka třináctého'',protáhl jsem se a šel si připravit vajíčka se sýrem.''Ach jo,zase nemám sýr'',vyběhl jsem z hostince a zamířil do nejbližšího obchodu kde mají sýr.''Sate,potřebuji sýr prosím'',řekl jsem a spadl mi na hlavu rohlík.Ksoo,fakt tenhle den nesnáším,a to se mám naučit nějakou techniku zrovna dnes?,pomyslel jsem a vrátil rohlík do poličky.Jen co jsem dostal sýr,vběhl jsem do hostince a zakopl na posledním schodě,přičemž jsem narazil nosem do dveří,které byli zrovna dnes zavřené.Tak,konečně jsem se posadil ke stolu s lahodnými vajíčky.Ach,tohle si nechám líbit,pomyslel jsem a zakousl se do snídaně.Jen co jsem dojedl,vyběhl jsem z hostince a zase se zastavil na lahodnou jahodovou zmrzlinu,která byla dnes obzvlášť dobrá.Konečně se mi vše daří,pomyslel jsem a v tu chvíly se mi zmrzlina rozplácla na zem.Skvělý,zase jsem něco zařekl.Začal jsem utíkat do doja,s novou zmrzlinou v ruce.Nemám už moc peněz ksoo.Otevřel jsem dveře od Doja a vešel jsem dovnitř.''Sate'',pozdravil jsem a odebral se na tréninkové pole.Tak,nabrat Chakru do rukou,a vymrštit ji ve tvaru senbonu.Tak,soustředit se,Chakra a ruce ''Tak teď!''.Chakra mi popálila ruku a já odletěl dva metry dozadu.''Ksoo,ještě jednou!To zvládnu když to zvládl Lavi!'',znovu jsem se soustředil na ruce.''Teď'',tentokrát jsem něco jak senbon vytvořil,ale nakonec z toho byla koule,která mi vlétla do ramena a já zase letěl.Do prd***!!To snad není možné.''.Znova!'',když tu náhle mě někdo chytil za rameno.''Ahoj kámo''.''Daisuke!'',vyjekl jsem překvapeně.''C-co tu děláš?''.''Mno,myslím že ti trochu mohu pomoct,hele přivedl jsem ty dva chlápky co nás včera vyvedli a chtějí dát tréninkový zápas dva proti dvoum,myslím že se ti to bude učit lépe,budu ti krýt záda.'',usmál se a ukázal gesto,které znamenalo,abych se držel zpátky a snažil se udélat tu techniku.''Začnu'',řekl a rozeběhl se proti dvoum smějícím se chlápkům.Ty hajzli,ještě se mi smějí.Byakugan!,a rozeběhl jsem se proti i před Daisukem.''Co děláš blbe,nejsou slabí'',zakřičel na mě Daisuke,ale já to nevnímal a utíkal proti.Jen co jsem se přiblížil,tak mi jeden z nich chytil rychle ruku.Je tak rychlý.,a hned mě ten druhý odkopl 2 metry do vzduchu.Daisuke pro mne hned skočil a chytil mě.''Jsi OK?'',optal se mě a postavil na nohy.''Zaůtočím,drž se zpět a nauč se to !'',řekl a rozeběhl se proti nim.On je silný,že na ně stačí sám,i chakry má dost a já nic.Ksoo,proč jsem tak slabý,a všichni všechno umí jen já ne?Proč?Ksoo,zabiju je.,vytvaroval jsem z Chakry Senbon a vrhl ho do krku jednomu z nich.Trefil jsem se?,v tu chvíly protivník spadl na zem a byl v bezvědomí.Strašně mě pálila ruka,a před tím mě jeden z nich něčím zasáhl nevím čím,ale chce se mi spát.Spadl jsem k zemi a usnul.Když jsem se probudil,tak u mě stál Daisuke.''Jsi v poho?'',optal se mě Daisuke a pousmál se.''Jo jsem'',odpověděl jsem a stoupl si.''Už tu techniku umím'',zasmál jsem se a prašztil se hlavou o poličku.Ach já ten Pátek 13 nesnáším..''Pojďme na zmrzlinu s jahodami'',řekl jsem a usmál se na Daisukeho.Vyšli jsem z budovy a vešli do krámku.''Sate'',pozdravily jsme a koupily si zmrzlinu.''Ale dnes je i tak pěkný den co?'',řekl jsem a zasmál se.Sedli jsme si na lavičku před krámek a začaly si povídat.Zmrzlina byla ještě lahodnější než odpoledne.Tak konečně se den vyvíjí dobře.,v tu chvíly mi zase upadla zmrzlina na zem.Jo výborně..,pomyslel jsem a udělal takový pokřivený obličej,což mělo značit smích.

Bolo ráno, a ja som sa prechádzal po pobreží, bolo to neďaleko od miesta kde som pred niekoľkými dňami získal istý zvitok, zmluvu, bol čas na ktorý som skrátka čakal už príliš dlho a odkladal to, čas naučiť sa tento zvitok aj úspešne používať. Vytiahol som teda kunai, a položil ho do otvorenej dlane, jeho čepeľ sa zaleskla a ja som ju prudko potiahol k sebe, pocítil som spaľujúcu bolesť a hodil kunai k nohám tak, že sa zapichol do zeme priamo pred veľký zvitok. Zovrel som po chvíľke dlaň sledujúc tečúcu krv z mojej ruky, a pevne som tak ruku stlačil do päste a vystrel som ju nad zvitok, položil som ruku na zvitok ako náhle som sa nad ním sklonil a otvoril som svoju dlaň a ruku pritlačil na zvitok, následne potom ako som spôsobil krvavý odtlačok svojej ruky som krvou dopísal aj svoje meno a postavil som sa, hotovo, teraz som už musel spraviť len jednu jedinú vec ktorá ma delila od dokončenia mojej úlohy. Zbalil som teda zvitok a postavil som ho pred seba, a začal som pozorne študovať pečate ktoré mali priniesť môjho summona práve sem.. trvalo mi to len niekoľko sekúnd než som si ich všetky zapamätal a prišiel môj prví pokus, a tak som začal vykonávať potrebnú pečať na zvládnutie onej privolávacej techniky summona želvy, ktorého som získal len pred niekoľkými dňami.. rozhodne som neočakával to , že sa mi podarí privolať práve želvu ktorá mi určila skúšku než som tento zvitok získal, ale vždy to bolo lepšie ako nič, a ktovie, časom sa mi to určite raz podarí, začal som pečať a zvolal som nahlas...“Boar → Dog → Bird → Monkey → Ram“ , položil som ruku na zem a sústredil sa, a zvolal "Kuchiyose no Jutsu!" položil som ruku na studenú zem, okolo nej sa vytvorila následne akási pečať, ešte som zvolávanie v praxi nikdy nevidel takže ma to celkom prekvapilo aj zaujalo, ked som ruku odtiahol v obláčiku bieleho dymu sa zjavila želva, skôr želvička, bola menšia ako tá čo ma vtedy doviedla do chrámu, vážne to bolo sklonil som sa k zemi aby som si tú vec prezrel, ..eh.. to nebude ono, takto to nepôjde... pomyslel som si. A nechal som malú želvu putovať slimačím tempom k pobrežiu ktoré zas tak daleko nebolo, pre mňa pár krokov pre ňu púť do večera. „Očividne nato treba použiť o dosť väčšie množstvo čakry, čo problém nebude, kedže elementárne techniky nevyužívať, je to celkom praktické“ povedal som nahlas sám pre seba a pokračoval som vo svojom tréningu.




...“Boar → Dog → Bird → Monkey → Ram“ dokončil som pečate a zvolal nahlas, "Kuchiyose no Jutsu!" udrel som rukou do zeme, pričom otvorená dlaň dopadla na jej povrch, nastal oblak veľkého dymu, a ja som následne spravil krok dozadu, bolo to možno ešte väčšie než som si predstavoval, na začiatok som mal o zvolávaní isté predstavy a medzery ale toto bolo vážne skvelé. Predo mnou na zemi, na štyroch pevných a mohutných nohách, ktoré boli síce dosť krátke stála želva. Mala asi tak 3 až 3 a pol metra, hoci som bol vyšší ako ona, nebolo to práve o veľa, na chrbte sa jej leskol obrovský paniec, ktorý bol očividne dôležitou súčasťou samotnej želvy, naviac jej dosť pridával na veľkosti, pretože takto sa zdala ešte omnoho väčšia. Želva mierne pohla hlavou a jej krk bol vážne dlhý pretože ho natiahla skrz niekoľko metrov až ku mne ... „človek ?“ začudovala sa, .. trocha som spanikáril nevedel som čo povedať, tak som sa predstavil.. „Lavi Hyuga“ ona následne nato zaujala rovnakú pozíciu ako pred minútou čo som ju privolal takže sa ani nepohla, „Sayurikame“ predstavila sa z čoho mi docvaklo , že to nebude nič mužského pohlavia.. tá želva bola neuveriteľne stará, a očividne patrila k potomkom onej obrovskej želvy ktorá mi dala zvitok, bol to ešte dlhý deň, strávil som so Sayuri celú noc a celý deň, a rozprávali sme sa o vážnych veciach, vyzerala naozaj skúsene a múdro pretože som v tú noc mal pocit , že dostávam kázanie o živote a o tom aký následok má práve to, že som sa stal zvolávačom summona ako je ona a jej druh.

Bolo svieže ráno, ktoré uchvátilo celý ohromný Celestus. Shikon sa práve zobúdzal v posteli hneď veľa Shiromaruho. Len si ohromne zývol, a zdvihol sa z postele. Shiromaru sa pomedzi to tiež lenivo vzbudil. Prvú povinnosť, ktorú Shikon musel urobiť, bolo nakŕmenie Shiromara, pretože inak by mal ráno sprevádzané brechotom a vrčaním, a to on nechcel.
„Nuž, dnes sa ideme naučiť niečo nové“ povedal potichu, avšak spokojne. Bolo to mierené Shiromarovi, ten len spokojne zabrechal, očividne mu to bolo celé jedno, pretože už mal svoje granule a vodu. Hneď po prvotnej povinnosti Shikon zošiel dole, do kuchyne, kde ho čakali otec s mamou. Na stole boli obsažné raňajky, a pod stolom boli ďalší dvaja psi, ktorý patrili Shikonovým rodičom. Bolo značné, že tak isto ako ich majitelia sú aj oní párik. Bolo to celkom milé, avšak keď Shiromaru prišiel za Shikonom, ani ho nenechal dojesť celé raňajky, a už ho ťahal von. Shikon nemal ako namietať, preto len s otráveným pohľadom išiel, pričom nasadol na Shiromaruho, a vydali sa smerom do doja. Keď tam už došli, Shikon si vlastne ešte ani neurčil akú techniku sa bude učiť, no asi to bude Dainamikkumākingu, pretože to bola jediná vec, ktorá im zabraňovala v dokonalom využívaní Gatsuugy. Hneď ako vošli do Doja, zamierili do podzemia, tam totíž bolo najlepšia miestnosť. Dostali sa do miestnosti, ktorú lemovali samé figuríny. Shikon zoskočil zo Shiromara, a pokľakol si k nemu.
„Takže, princíp je jednoduchý... Označkuješ tieto tri figuríny, a následne podľa čuchu na nich vybehneme s Gatsuugou“ pošeptal, pričom pes len štekotom súhlasil. Shiromaru si podstúpil pár krokov dozadu, pričom sa z rozbehu odrazil, a ocikal 3 presne dané figuríny. Potom podišiel pred Shikona, a na Shikonových rukách už mohla byť vidieť pečať.
„Jūjin Bunshin“ zakričal, a v tom momente sa Shiromaru zmenil na Shikona. Obaja sa v tom ráze rozbehli proti figurínam.
„Gatsuuga!“ zakričal Shikon, a začali sa rotovať, a vďaka značkovaniu, ktoré Shiromaru urobil sa trafili presne do tých troch. Keď boli figuríny dole, Shikon prestal, a Shiromaru sa hneď premenil naspäť.
„Dobrá práca“ pošeptal Shikon s úsmevom.

Seděla jsem na jedné ze střech obytného domu v Celestusu a hrála na svojí flétnu,nevěděla jsem co mám dělat.Chjoo Ame,co budeme dělat,když je tak hezky? No tak já bych šla třeba někomu zlámat ruce a potom… Dost! Něco jiného než tohle? Tak potom už mě napadá jenom trénink,ale ten není moc záživný takže… Dlouho jsme se neučily žádné nové Genjutsu,tak co kdybychom šly z někoho udělat pokusného králíka? Dobře,ale jaké se chceš naučit Genjutsu? Takových Jutsu je nespočet… Zajdeme do místní knihovny. Poklepala jsem si na čelo a tím chtěla urazit Ame,což se mi také povedlo.Tse,dobře jak chceš ty chytrá hlavo,ale se mnou nepočítej,já ty tvoje abrakadabra iluze nemám ráda. Myslím,že tě znám až moc dobře na to,abych věděla,že je nesnášíš Ame. Usmála jsem se pro sebe a zašla do místní knihovny,kde jsi půjčila dvě menší knihy o Genjutsu. Takže to tu máme…Magen: Narakumi no Jutsu. To už umíme… Potom,Tsukuyomi. To z ní hezky,co je k tomu potřeba? Etoo Mangekyo Sharingan… No a vypadáme snad na někoho,kdo ho má? Co tam je dál? No nějaký…Magen: Jigoku Kōka no Jutsu. No tak to nemáme,tedy alespoň jsem takhle blbý název ještě od tebe neslyšela a co je k tomuhle? No nic moc složitého,pět pečetí a ostatní je hračka. No super,takže máme novou techniku,tak se rychle nauč ty připitomělý znaky,ať si potom můžeme jít dát pauzu. Ani ne za tři minuty jsem si ty pečetě pamatovala nazpaměť,vrátila jsem tedy knihy a vyběhla z knihovny rovnou do Doja.Vtrhla jsem do chodby a začala se rozhlížet po všech přítomných,až mi pohled strnul na jednom klukovi,který stál opřený o zeď a vypadal jakoby mě čekal.Co? Zase ty? Dobře jsem si tu tvář pamatovala,už jsem s tímhle klukem totiž jednou trénovala a on se tu objevil znovu,přesně ve stejnou chvíli co já,přišlo mi to absurdní,ale na druhou stranu jsem byla ráda.Ale je dobře,že tu jsi.Znovu potřebuji pomoct jestli by ti to nevadilo… Asi nemám na výběr co? Heh ne… Keiko dělej trénuj a přestaň se tu vykecávat,už chci jít spát! Ame nebuď protivná! Takže ty máš rozdvojenou osobnost? Už to tak bude,ale potřebovala bych ještě pár adeptů na mojí novou techniku… Ok… Kluk písknul a za ním se objevili další dva lidé,holka a nějaký hoch. Tohle jsou moji kamarádi,pomůžou ti. Arigatou. Takže co se chceš naučit? Techniku jménem Magen: Jigoku Kōka no Jutsu. Dobře,takže jdeme na to,nejprve zkus chytit do iluze pouze mě. Dobře. Začala jsem v rychlosti skládat pečetě: Boar -> Dog -> Semi Bird -> Money -> Ram. Kluk byl chycen v Genjutsu a z nebe v tomto případě ze stropu se opravdu řítila velká ohnivá koule,uvolnila jsem Genjutsu a usmála se.Tak co,dobré? Ušlo to.Teď zkus chytit nás tři do jednoho Genjutsu! Znovu jsem poskládala totožné pečetě,ale do iluze jsem chytila pouze dva kluky a holka se pouze hlasitě zasmála,zklamaně jsem tedy zrušila techniku a zadívala se na zem. Špatně! Znovu a snaž se nás chytit všechny! Opět jsem tedy poskládala pět pečetí,ale zase s neúspěchem.Zůstala jsem tam,kde jsem skončila,chytila jsem opět pouze ty dva kluky jako předtím,smutně jsem se zadívala do rohu místnosti.Ty se vůbec nesnažíš! Znovu! Nene,dělám všechno proto,abych chytla vás tři,ale nejde mi to! Všechno jde,věř si a nepolevuj! Chytni nás všechny,dělej jakobys nás chtěla zabít! Snaž se,ještě jednou! Dobře… Trochu mě ty slova povzbudila a já znovu poskládala pečetě,modlila jsem se ať mi to tentokrát vyjde,tak moc jsem se na to soustředila,až se mi mé Jutsu opravdu povedlo. Chytila jsem všechny tři přítomné do Genjutsu,široce jsem se usmála a trochu si poposkočila,uvolnila jsem techniku a podívala se na všechny.Tak myslím,že Jutsu jsem se už naučila. Povedlo se ti nás chytit všechny,takže to můžeme počítat jako úspěch,když budeš chodit trénovat,tak časem budeš moci chytat víc a víc lidí. Arigatou za váš čas,jo a ještě něco.Jak se jmenuješ? Ukázala jsem na kluka,kterého jsem v Doju viděla už podruhé. Moje jméno je Kazuhiro Itou. Těší mě,já se jmenuji… Keiko Lysea. Jak to víš? Hehe… Kluk se usmál a opět zmizel v obláčku kouře i jeho společníci se někam vytratili,zůstala jsem opět stát sama v místnosti a dívala se do blba.Takže Kazuhiro,dobře to si zapamatuji. Keiko dělej,já chci jít spát tak si pojď už lehnout někam. Nojo,diť už jdu. Vyběhla jsem ven z Doja a běžela rovnou k sobě do obchodu,kde s sebou třískla o postel a spala jako zabitá...

Včera večer jsem si slíbil že dnes půjdu trénovat,a také tak udělám.Usnul jsem na střeše budovy a dnes ráno mě vyrušil zpěv ptáků,a bodavé pálení slunce.Heh,kolik je?,pomyslel jsem a podíval se do slunka.Byl přímo nademnou a pálilo fakt hodně.To už musí být nejmíň poledne...,seskočil jsem ze střechy a podíval se přez sklo na hodiny.Bylo už půl jedné,a já ještě mžoural očima.Pootovřel jsem dverře,a pozdravil..''Sate,dal bych si jahodouvou zmrzlinu a sodovku''.Přesně v jednu hodinu odpoledne jsem vyšel z krámku a rozeběhl se směrem k Doju.Přiběhl jsem dovnitř a zaklepal.''Sate'',pozdravil jsem a přišel na tréninkový plac.Bylo tam mnoho věcí na svičení shurikenů,Kunaiú,na rychlost nebo výdrž.Tak dneska zkusíme obranu...,stál tam vrhač Shurikenů a kunaiů,který po aktivování,začne házet s velkou rychlostí ostré věci.Zmáčkl jsem tlačítko a nasázel dovnitř Kunaie a Shurikeny.Stroj se začal hýbat,a namířil přesně na místo,kde se mám postavit.Stoupl jsem si na křížek a čekal na spuštění,nastavil jsem velkou rychlost házení a přesnost.První várka Kunaiú.Byakugan!,ladně jsem se vyhnul letícím předmětům a pochytal je do ruky.Pak jsem s rychlostí naházel do tréninkovým postav.Další várka Kunaiú,tentokrát míří na smrtelná místna.Hakkeshoo Kaiten!,odrazil jsem předměty,a vrhl se k mláticím pytlům,do kterých jsem začal bušit.Juuken!,jeden se rozpadl..Hned nato jsem z chakry udělal senbon,a vrhl ho po laně nad druhým pytlem,ted šel okamžitě k zemi.Teď stroj vypustil proti mě obrovskou dávku Kunaiů a Shurikenů,mířící na všechny části těla.Hakkeshoo kaiten!,odrazil jsem útok a přiběhl ke stroji. Hakke Sanjūni Shō 2,4,8,16,32 ran do stroje dokud se nerozpadl.Přiběhl ke mě jeden z majitelů.''A ven'',zakřičel na mě a ukázal prstem směrem ke dveřím.''jasně,jasně'',řekl jsem drze a vyskočil,tentokrát oknem.

Seděla jsem v knihovně,tedy spíše jsem měla hlavu ponořenou v jedné tlusté knize o léčivých rostlinách a v ní jsem si spokojeně podřimovala.Najednou ke mně někdo přišel a silně mi praštil do stolu,na kterém jsem spala. Umm,co se děje? Zdravíčko Keiko,dlouho jsme se neviděli. Kazuhiro? Správně ospalče,myslel jsem si,že tě najdu tady. Co ty tady děláš? Nikdy jsem tě v knihovně neviděla. Přišel jsem za tebou,určitě budeš chtít zase něco natrénovat nemám pravdu? No víš,já jsem si chtěla doplnit své znalosti v lékařství. Neměla jsem v plánu trénovat,ani mě nenapadá žádná technika. Vím o jedné,která se ti možná bude líbit Keiko. Ale víš,já se nemůžu naučit ledajakou techniku,já jsem- Specializovaná na Genjutsu že? Etoo,jak víš o tomhle? Heh,mám tě prokouknutou skrz na skrz. No tak to je milé…A co je to za techniku? Genjutsu v genjutsu čili Magen: Nijū Kokoni Arazu no Jutsu. Jak jako genjutsu v genjutsu? Nechápu tě. Pojď,názorně ti to předvedu. Dobře… Poklidila jsem všechny ty knížky,které se mi válely po stole a šla je vrátit zpět do poliček,odkud jsem je předtím vzala.Najednou mě Kazuhiro schytl za rukáv a začal mě tahat někam pryč z knihovny,dlouho jsem se za ním vláčela a cestou ho neustále mlátila do hlavy pěstí,aby mě konečně pustil.Najednou jsme zastavili někde kousek za městem a já si mohla v klidu sednout a nabrat trochu dech. Co to sakra mělo být? Ale takový menší běh,koukám,že ti maratón moc nesedne. Heh,já nemám takovou fyzičku jako Ame,takže nejsem moc stavěná na nějaké dlouhé běhání. Toho jsem si všiml,ale dlouho si neodpočineš,protože poběžíme znovu. Znovu? Proč znovu?Já už nechci běhat! Protože je to součástí techniky,takže se zvedni a pojď! Kazuhiro,ale já mám menší problém,aby to tvé Genjutsu fungovalo musím zneškodnit Ame,protože na ní iluze neplatí. Pravda,tvoje rozdvojená mysl ruší jakoukoliv iluzi,takže jak jí chceš uvěznit? Jednoduše,vezmi svůj kunai a mezi lopatkami mám určité místo,vraž mi ho tam! Ale… Dělej! Kazuhiro tedy udělal co jsem mu řekla,v zádech jsem měla kunai a Ame teď byla uvězněná někde hluboko v mé mysli,takže nemohla zasahovat do tréninku. Dobře,tak teď už na mě Genjutsu bude platit.Vytáhla jsem kunai,přičemž bolestně cukla,Kazuhiro mi dal rukou znamení ať za ním začnu běžet,ikdyž opravdu nerada,rozeběhla jsem se tedy za ním. Ani ne za minutu se mi Kazuhiro ztratil z dohledu a já byla trochu zmatená z toho všeho,no něco mi říkalo ať běžím dál,po asi pěti minutovém běhu jsem se zastavila u jednoho stromu,který mi byl náramně povědomý. Kolem tohohle stromu už jsem jednou běžela,takže jsem v Genjutsu,dobře…Kudy teď? Začala jsem se rozhlížet všude okolo sebe až mi pohled padl na jakousi skulinku,která vypadala jako východ z toho všeho,vlezla jsem tedy dovnitř a ocitla se někde úplně jinde,už jsem nebyla v tom divném lese,ale tentokrát jsem se ocitla ve městě Celestus,stála jsem v nějaké ulici a kolem mě bylo ticho.Rozeběhla jsem se,ale v půlce ulice jakoby mě něco nebo někdo chytil za ruku a držel mě,v tom se Genjutsu zrušilo a Kazuhiro mě opravdu držel za ruku. Tak Keiko,podívej se pod sebe! Když jsem se podívala,zpanikařila jsem.Visela jsem totiž nad dosti hlubokou propastí a jediná moje záchrana byl Kazuhiro,bez něj bych už byla mrtvá,začala jsem sebou cukat a málem se vysmekla Kazuhirovi,no naneštěstí jsem se s jeho pomocí vyškrábala na pevnou zem. Bože,sakra co to bylo? Diť jsem byla v Celestusu! Bylo to genjutsu,Keiko pochopila jsi,co jsem myslel tím,že je to genjutsu v genjutsu? Asi ano,na začátku jsme přece stáli před lesem,první iluze se konala v něm,běhala jsem stále dokola.Poté ta skulina mě zavedla do druhé iluze,navazující hned na tu první,když jsem si uvědomila,že chodím stále dokola,první genjutsu skončilo a nastalo to druhé.To bylo město Celestus,ale ikdyž jsem si myslela,že jsem se už z té techniky dostala,neuvědomila jsem si,že jsem stále v ní.Takže když jsem běžela v ulici Celestusu,tak jsem se popravdě řítila přímo do téhle propasti,ve které jsem málem skončila. Správně Keiko,takže už víš,co jsem tím myslel.Teď je jenom na tobě,jakým způsobem se to naučíš.

Trénovala jsem s Kazuhirou už asi dvě hodiny,pomalu se začínalo stmívat a já jsem se stále nepohnula,vždy jsem totiž pohořela na aktivování druhé iluze.První Genjutsu jsem zvládala s přehledem,ale navázání na druhé mi vážně nešlo,Kazuhiro už vypadal celkem znuděně,protože vždy,když se mu vytvořila ta skulinka,moje Genjutsu skončilo,takže to v podstatě nemělo žádný efekt. Keiko,už tu jsme dvě hodiny možná i déle a ty jsi stále na začátku! Měla by jsi se pohnout,jinak tohle Jutsu nikdy neuděláš! Snažím se Kazuhiro,ale zatím se mi to nikdy nepovedlo! Keiko představ si,že svažuješ dvě nitky dohromady,ta nalevo je to Genjutsu,které právě provádíš a ta napravo je Genjutsu,které chceš udělat,spoj je dohromady! Propleť je mezi sebou! Dobře! Křikla jsem sebejistě a zklidnila tělo i mysl,soustředila jsem se na svázání těch dvou Genjutsu,představovala jsem si nitky,které mi poradil Kazuhiro.Vážně moc jsem chtěla,aby se mi to tentokrát povedlo. Takže proplést Genjutsu,vezmeme to první a vpleteme ho do druhého nebo naopak? Sakra! Jakmile se objevila skulinka,opět mi moje Genjutsu selhalo,byla jsem až příliš soustředěná na to co dělám,už mi to začínalo lézt na nervy,stále se mi nedařilo a to už jsem tu trčela déle jak dvě a půl hodiny. Keiko,mám toho dost,pojď půjdeme domů a zítra budeme pokračovat. Ne! Prosím,ještě jeden pokus Kazuhiro! Doprošovala jsem se ještě alespoň o jednu šanci,nakonec Kazuhiro přikývl a čekal až na něj uvalím techniku.Začínalo to jako vždy,Kazuhiro se objevil v temném lese,kterým procházel s poklidným tempem.První iluzi proplést v tu druhou,navazují na sebe,srážejí se a jedna přechází v druhou… Tyto slova jsem si stále opakovala v mysli a když už se objevila ta,mě tak problémová skulinka,začala jsem navazovat na druhou iluzi.Věřila jsem,že tentokrát se mi to povede a opravdu,Kazuhiro prošel skulinou a ocitl se na hodně vysoké skále,stál přímo na vrcholu. Z toho vrcholku vedla pouze jedna,úzká a dosti strmá cesta,kterou se Kazuhiro pochopitelně vydal,ale ta trasa,kterou on šel,byla mimo Genjutsu přímá cesta k propasti,do které jsem předtím málem spadla já.Rychle jsem se rozeběhla,chytila Kazuhira za bok a odhodila ho stranou,svoje Genjutsu jsem zrušila a běžela se podívat jestli je o.k. Gomen,ale šel jsi přímo do té jámy,ve které jsem málem skončila já. Heh,arigatou Keiko zachránila si mě a navíc si zvládla tu techniku,gratuluji. Takže jdeme domů? Asi to tak vypadá. Takže ahoj,zase někdy. Zamávala jsem Kazuhirovi a spokojeně běžela do obchodu,kde rychle zaběhla do svého pokoje a tam se rozvalila na posteli,měla jsem toho pro dnešek dost,zavřela jsem oči a tvrdě usnula…

Ležela jsem v trávě a sledovala plující mraky,přičemž jsem přemýšlela o tom,co budu dnes dělat,vážně jsem neměla na nic náladu,ale řekla jsem si,že bych mohla rozšířit svojí zásobu technik,a tak jsem rychle zaběhla domů,kde jsem měla na poličce pár knížek o Genjutsu technikách.Sedla jsem si na postel,vzala si z nočního stolku svojí mléčnou čokoládu,kterou jsem si ráno koupila a začala si pročítat slabší knížku o iluzích.Hledala jsem jednu určitou techniku,věděla jsem jak se jmenuje,ale už jsem netušila na jakém principu ta technika funguje,po chvilce už jsem nalistovala tu stránku,kterou jsem potřebovala a přečetla jsem si celkem krátký popisek Jutsu. Takže Magen: Shōgai Bijon,v podstatě na to nic nepotřebuji,co říkáš Ame? Tse… Ame byla na mě stále uražená z předešlého tréninku,protože jsem jí tam uzavřela do jejího tak “oblíbeného” kouta. Ale no tak,nemůžeš trucovat věčně! Nech mě a radši se jdi učit techniku! Dobře… Dojedla jsem poslední kostičku z čokolády,odložila knížku stranou,vyskočila oknem a rozhlížela se po ulici,zda neuvidím nějakého dobrého pokusného králíka.Nakonec mi pohled padl na jednoho obchodníka,který ve svém stánku prodával sladkosti,zrovna si u něj objednávala nějaká malá holčička bonbony,a tak mi to přišlo jako skvělá šance na zkoušku.Poskládala jsem pár pečetí a zadívala se na prodávajícího. Magen: Shōgai Bijon. Šeptla jsem si neslyšně a sedla si na okraj střechy jednoho z domů,teď už jsem jenom čekala zda byla moje technika úspěšná.Po pár minutách jsem si byla naprosto jistá,že jsem neminula a ještě navíc jsem se celkem zasmála.Obchodník ať se snažil sebevíce,nemohl chytit pytlík bonbonů,který chtěla ta malá holčička,začala jsem se celkem hlasitě smát,protože to byla celkem vtipná situace,no když jsem viděla,že obchodník toho má po krk a holčička vypadala dosti zklamaně,řekla jsem si,že toho nechám a půjdu domů.Zrušila jsem Jutsu a rozešla se zpět do svého pokoje,opět jsem proskočila oknem,které poté za sebou zavřela.Ame nebyl to hezký pohled? Ani ne… No tak,nebuď tak mrzutá,hele co pro tebe mám.. Přešla jsem ke své skřínce a vytáhla pěkně velké lízátko,Ame se na něj okamžitě začala sápat,a tak jsem jí ho nechala.Když jsem si konečně uklidnila svoje druhé Já,položila jsem se na postel a přemýšlela,jaké Jutsu se budu učit příště…

Po delší době opět zamířil do doja v městě Celestus. Měl dnes vcelku dobrou náladu, takže se rozhodl zaměřit se na trénink nějaké nové techniky. Byl již schopnější než před nějakou dobou a proto se rozhodl pokročit ve svém KenNinjutsu. Napadlo ho, vycvičit si vlastní bojový styl. Prošel tedy opět budovou a zamířil ven na rozsáhlé pozemky. Našel si opět nízkou skálu nad jezírkem a usadil se na jejím okraji. V tu chvíli si uvědomil, že vlastně dokázal útočit, ale nevlastnil žádnou obrannou techniku, což mohla být jeho slabina v boji. Dlouho hleděl do vody a nevěděl, jak by mohl využít svých znalostí při tréninku obranné techniky. Oko mu padlo na jezírko, na který právě dopadl okvětní plátek růžové barvy ze sakury, rostoucí nedaleko. Okvětní plátek zůstal na hladině a kolem vytvořil malou vlnku. Voda, do které lístek dopadl, byla mezi dvěma kameny. Konečně ho něco napadlo. Vytasil obě katany a prohlédl si je. Díky tomu, že byly dokonale chakra vodivé, mohl je využít jako vodiče. Napustil katany Raitonovou chakrou a sledoval je. Ovšem to bylo zatím vše, co dokázal vymyslet. Povzdechl si a stále sledoval katany. Seděl tam hodinu, než ho něco napadlo. Zavřel pomalu oči, začal se soustředit a v hlavě si představil obraz celé této techniky. Chladně se usmál a dal katany do vzdálenosti metru od sebe. Najednou se u záštity a u špice začalo jiskřit. Soustředil se tedy ještě o něco víc a mezi jiskřícími body se vytvořili jakési bleskové prameny spojující obě čepele k sobě. Jenže to bylo tak vše. Najednou se prameny přerušili a byl konec. Povzdechl si, toto bylo nemilé a v srdci pocítil hluboký pocit zklamání. Vypadalo to, že ho čekala dlouhá a úporná práce než se mu to podařilo. Pomalu vstal a zaměřil se na čepele. Přimhouřil oko a naplnil je opět svojí chakrou díky technice ranku C, Kirikae. Spokojeně pak dal katany před sebe a otevřel oko dokořán. Katany umístil do stejné vzdálenosti, asi metr od sebe a pozoroval dění. Katany zářili v šeru, které pomalu přecházelo v noc. Zatnul zuby a prudce přidal svojí chakru, čimž ukončil Kirikae a nechal mezi katany proudit volně blesky. Nebylo to sice nic moc, ale dalo se s tím dále pracovat. Seskočil dolů na jezírko a rozhlédl se. Den přešel v noc. Spokojeně se zasmál a dal katany před sebe. Začal opět katany napouštět Raitonem a usmál se. Pak ukončil opět Kirikae a mezi katanami začalo létat více výbojů než předtím až se konečně spojili do jednoho bleskového pole. Tímto se vytvořil bleskový štít. Spokojeně si ho prohlédl a usmál se. Konečně měl obrannou techniku. Ovšem neměl v ní ještě praxi. Po minutě aktivnosti se Jutsu zrušilo. Jenže on se jen zasmál a vyskočil na skalku a znovu to zopakoval. Tentokrát to již udržel mnohem déle. Celý další den tuto techniku trénoval. Nakonec se mu podařilo udržet jí jakoukoliv dobu. Tedy do vyčerpání chakry. Jen zbývala ještě jedna věc. A to vymyslet název techniky. Byla to základní obranná technika a chtěl, aby byla první z jeho vlastního stylu. Navíc byl přezdíván Dokugan Ryuu. A tak proč by to prostě nepojmenoval: “Doragon Ryū: Shubi!“ Znovu aktivoval techniku a tentokrát naplno. Spokojeně se zasmál a odpadl na záda. Tvrdě usnul a katany se stejně jako on složili k zemi. Prostě usnul velmi tvrdým spánkem. Nebylo se čemu divit, vyčerpal veškerou svojí chakru. Probral se až za dalších 20 hodin, krásného nerušeného spánku. Když se konečně probral, vyzkoušel si svojí techniku ještě jednou a nakonec se spokojeně vysvlékl z brnění a dopřál si studenou koupel v jezírku. Po koupeli ještě vyčistil čepel svých katan. Očistil brnění a oblečení vydal se směrem k budově. Prošel budovou, kývl na několik ninjů, co zde bylo i minule a zamířil kamsi do ulic Celestu.

Po dlhom vysedávaní na parapetnej doske okna mojej izby som a obzrel okolo a vošiel do izby. Okno som nechal otvorené a iba tak stál asi pár desiatok minút kým som sa neprebral z toku myšlienok o tom všetkom čo sa stalo. Asi je toho na mňa moc Shinu. Pomaly mi začína z toho šibať. Pol hodinu tu stojím a čučím do blba bez toho aby som sa pohol..toto už nie je dobre... Ale no tak...Akashi viem že je toho na teba moc ale chce to už iba horkú alebo ľadovú sprchu to je na tebe a potom nejaký tréning. Po tých misiách a všetkom to chce pauzu a ty sa vieš uvoľniť pri tréningu iba pri tréningu. Už ťa poznám nejaký čas takže makaj. Dokončil svoj predhovor ako som čakal a pohol som sa do kúpeľne kde som si vyzliekol oblečenie a šiel do pre tento krát horkej sprchy na uvoľnenie svalov na tréning. Ako som vyšiel okolo bolo dosť pary. Obliekol som sa a zapozeral sa na otvorené okno. Spravil som pár krokov a preskočil oblokom a ‚‚doletel‘‘ až na oproti rastúci starý strom. Pri dopade spadlo pár desiatok listov. Zoskočil som dolu zo stromu a premýšľal akú techniku by som sa mohol učiť. Po asi pol hodine som na to prišiel no problém bol že na túto techniku som potreboval aby som bol chytený v Genjutsu do ktorého ma nemal kto dostať. Ani Jun´ichi ani Kenta neovládali Genjutsu a po tých ostatných sa mi nechcelo pátrať. Ako som prechádzal mestom videl som pár ľudí ktorý sa túlali bezcieľne no skoro všetci boli otrhaný. Hm...takto by som žiť nechcel. Povedal som si a ďalej niekoho hľadal. Na koniec ma to omrzelo a tak som zamieril do Doja či tam niekto nebude aspoň na pokec. Prišiel som pred Dojo a otvoril dvere. Vošiel a počul niekoho ako vraví Magen: Jubaku Satsu. Pomalým krokom som prišiel ku nemu a poklepal ho na ramene. Dosť sa zľakol a už držal v ruke kunai pri tele. Heh prepáč ale počul som že trénuješ nejaké Genjutsu...niečo by som potreboval od teba. Udivene sa na mňa pozrel. He....no ja ho netrénujem nemám na kom to som iba tak nahlas premýšľal. Čo by si potreboval? Spýtal sa a mňa skoro až osvietilo aké mám šťastie. Počúvaj potrebujem natrénovať techniku ako sa dostať z Genjutsu. Ty nemáš na kom ho trénovať ja zase ako sa z neho dostať nemá ma kto doň chytiť. Pomôžme si navzájom. Ty sa ma skúsiš chytiť a ja sa dostať z neho ok? Chvíľku úporne premýšľal no potom nakoniec prikývol s úsmevom. Podal mi ruku a vyslovil svoje meno. Volám sa Hitoshi. Jeho ruku som stisol a odpovedal mu svojím menom. Akashi, teší ma. Tak začnime. Kývol a ja som sa postavil asi dva metre od neho a hľadel mu do očí. Vyslovil meno techniky. Magen: Jubaku Satsu. A pozoroval ma. No nič sa nestalo. Zaklial ale skúsil to znova. Nič....Hyaaaj no tak poďme. Povedal nervózne. To je v poriadku nenáhli sa mám čas... Pousmial som sa a čakal. Keď po tretí krát vyslovil meno techniky a maximálne sa sústredil čo som videl na vráskach na jeho čele zrazu sa okolo mňa hnali konáre stromu a obmotali ma. Za mnou stál vysoký strom. Fajn. Ninpōka: Bakugeki Chakura. Nič sa nedialo a ja som bol stále v Genjutsu alevedel som že sa nemôže nič stať tak som bol pokojný. Znova. Ninpōka: Bakugeki Chakura. Nuž. Tak ako doteraz technika odporovala a žiadna démonická chakra sa nedostavila. Už ma to prestávalo baviť a tak som to zopakoval ešte dva krát. Potom sa Genjutsu zrušilo. Prepáč...môžeme to skúsiť ešte raz. Povedal mi šeptom Hitoshi. Kývol som mu pripravený na Genjutsu. Opäť ma obalil strom nečakane rýchlo pretože to na ňom nebolo moc poznať a troška ma to prekvapilo. Tak správne ako to má pri Genjutsu byť. Nuž ale pochopil som že je to ‚‚Iba Genjutsu‘‘ a tak som opäť v mysli povedal meno techniky ale predtým som oslovil Shinua. Tak Shinu je na čase aby sme sa z toho dostali. Ideme na to. Jasné Genjutsu už stačilo... Na to som sa pripravil a povedal si. Ninpōka: Bakugeki Chakura. A náhle do mňa vstúpil príval Shinuovej chakry ktorý ma nesmierne prekvapil. Bolo to také rýchle a strom zrazu zmizol a ja som bol voľný. Hitoshi sa na mňa usmial a ukázal palec hore. To gesto som poznal. Kto by ho nepoznal. Prišiel som ku nemu a podal mu ruku. Veľmi ďakujem Hitoshi. Dosť si mi pomohol. Neviem ako by som sa to naučil. Prikývol a odpovedal mi skoro tým istým. Nápodobne Akashi. Prekvapivé šťastie že sme sa tu stretli. Nuž cesty osudu sú niekedy zvláštne no aj nápomocné ako vidíme. Tak ja sa poberám domov. Maj sa Akashi prajem veľa šťastia. Dodal potichu pustil mi ruku a vyšiel von z Doja. Nasledoval som ho ešte trocha udivený ale aj šťastný z novej techniky a pobral sa preč.

Na druhý deň ráno po tom ako som sa naučil techniku typu ‚‚ako sa dostať z Genjutsu‘‘ som vstal a zasmial sa. Prišlo mi to ako nejaké príručka ale nechal som to potom tak a zišiel do kuchyne kde bola matka a už raňajkovala. Bré ráno Akashi. Usmiala sa a ja som ju pozdravil s jednou rukou na ústach keď som si zívol a druhou na pozdrav. Sadol som si a jedol teplý rámen. Ten rámen som miloval. Bol taký sýty a chutný. Po tom ako som dojedol som vzal misu ako svoju tak aj matkinu a obe ich umyl. Usmial som sa a vyšiel hore do izby kde som sa osprchoval a v podstate vykonal rannú hygienu. Potom sa prezliekol do nejakého na moje prekvapenie bieleho kimona. Odkiaľ sa to tam sakra vzalo? He...no nevadí. Zišiel som dole a matka sa ma hneď spýtala čo mám na pláne. Sám som to nevedela a tak stručne odpovedal a vyšiel von. No hneď po desiatich minútach som uvidel Hitoshiho v Rámen Shope. Prišiel som za ním a poklepal ho po ramene. Tak ako prvý krát sa trošku zľakol ale už menej a pozdravil ma. Prisadol som si a spýtal sa ho ako sa má a tak ďalej. No niekde uprostred ma napadla jedna technika ktorú som povedal omylom na hlas. Ninpōka: Yusashīru Zarazil som sa a on sa ma hneď spýtal čo to je za techniku. Povedal som mu že je to jedna pečať na ktorú nadväzuje pár ďalších techník. Ako keby náhodu sa ma spýtal či to nechcem trénovať čo mi prišlo ako dobrý nápad no nemal som ako. Tak isto ako predchádzajúci deň. Na koniec sme sa vybrali do Doja kde sme sa obaja postavili vedľa seba. Prekusol som si palec a krvou si prešiel po pečati na ruke som nemal rukavicu. Vedľa mňa sa objavil Shinu a udivený Hitoshi sa na neho pozeral ako obarený. To nič neboj sa to je Shinu môj démon. Asi som zabudol ale som Akashi Akuma. Povedal som z úsmevom no už som na nič nečakal. Ninpōka: Yusashīru. Vyslovil som a Shinu prešiel ku Hitoshimu a dotkol sa ho no nič sa nestalo. Ani som nevedel či sa niečo malo stať. Ale necítil som ani úbytok chakry takže sa to asi nezdarilo. Tak znovu no... Ninpōka: Yusashīru. Opäť som to zopakoval no zopakovalo sa aj to čo predtým. Nič. Argh..no tak...Ninpōka: Yusashīru. Keď sa Shinu dotkol Hitoshiho ucítil som akýsi malý úbytok chakry. Hu..asi sa to podarilo cítil som úbytok chakry. Pousmial som sa a on tiež. To je všetko? Tak fajn ja musím ísť... Povedal poklonil sa a zmizol tak ako včera večer. Zaujímavý to chalan. Skonštatoval som a šiel sa domov prezliecť.

Lavi pozeral do hlbokej priepasti, mohla mať niekoľko stovák metrov, a ani on sám nebol stále schopný dovidieť na jej koniec. Spadnúť tam by znamenalo viac než istú smrť, napriek tomu Lavi visel asi 50 metrov v jej útrobách kde sa držal jedinou rukou vyčievajúcej skaly, a druhú ruku držal príkro za chrbtom. Pociťoval veľmi intenzívnu bolesť, ktorá prechádzala celým jeho telom, únava sa stupňovala, ale on si udržiaval stále svoj pokoj a hľadal východisko, vždy nejaké existovalo, a kto tvrdil , že nie nepoznal ešte tohto chlapca. Lavi nakoniec našiel cestu, sústredil čakru do chodidiel a v tom uvoľnil zovreté prsty na skale, trvalo to okamih, jeho telo stratilo danú rovnováhu, a on padal dozadu, keď sa asi v polovici pádu jeho nohy zachytili veľmi intenzívne čakrou skál, a postupne ju uvoľnoval, takto len spomalil svoj pád, jeho oči zostali neustále pokojné a Byakugan pozoroval to čo potreboval, v momente ako sa dostal do určitého uhla, vystrel zápestie, a druhú ruku pripažil, ocitol sa v okamsi výklenku priamo uprostred nekonečnej priepasti na ktorej dno nedokázal zatiaľ dovidieť ani jeho Byakugan, preto si zvolil toto miesto sám, chcel vidieť čo je dole, avšak ani tých 50-55 metrov čo zišiel , že by si bez Doujutsu zaaktivovanom v jeho očiach nevidel ani popod svoj nos.

Čupol som si a pozeral som sa nahor, kde bol nepatrný odraz svetla a modrej oblohy.
... Mal by som sa vrátiť ... pomyslel som si, a postavil som sa ako som čupel, sústredil som čakru do daných potrebných miest a pomocou nej a obratnosti ako aj nadania v Taijutsu a fyzickej sile som začal stúpať smerom nahor, čo mi zabralo dosť slušnú dávku času. Odkedy som tu zliezol, bolo nanajvýš pár hodín po raňajkácha teraz bolo slnko na najvyššom dostupnom bode na oblohe. Ani by som bol nikdy nepovedal, že som sa dokázal až takto zdržať v jednej jame.

Keď som sa dostal konečne na vrchol, zvalil som sa do trávy a oddychoval som, bola to strašná drina, takto náročný tréning som nezvykol podstupovať každý deň, okrem toho, nebol som príliš zvyknutý na silový výkon, od nepamäti som sa zameriaval na Taijutsu ohľadom rýchlosti, obratnosti a dokonalosti až nakoniec vždy zadovážila sila, ktorá bola skôr mojou pasívnou schopnosťou, hoci neskutočne veľkou oproti obyčajným alebo aspoň iným typom shinobi akým som bol ja sám. Sledoval som modré oblaky, a pritom premýšľal nad ďalšou hodinou a ešte aj tou čo príde po nej, ako si zadovážiť čo najzmysluplnejší tréning aby som nevyšiel z formy.

Postavil som sa na rovné nohy, vydýchol som si ešte pár krát než som sa vybral na cestu domov , späť k Celestu.
Akonáhle som dorazil pred brány mesta, a chystal som sa vôjsť dnu ešte pár dobrých ľudí ma zastavilo pred bránou a pýtali niečo ako peniaze, vlastne pýtali peniaze za bezpečný priechod do mesta, hoci som potreboval spraviť nanajvýš krok aby som sa doň dostal , tak mi to nedávalo zmysel, a len som tých týpkov obišiel, očividne si chceli privyrobiť, a moja reakcia na tú ich menšiu frašku ich zahanbila, pretože akonáhle som bol jednému z nich chrbtom musel som mu vyblokovať ruku ktorou sa ma chystal udrieť. ...Hmm... zamyslel som sa ako zadovážiť s niekým takým ako je on, keď som sa otočil a pevne som mu zvieral ruku ktorú som mu ešte predtým nalomil, aspoň čo sa týkalo tých pár prstov čo na nej mal. Stiahol som druhú ruku k telu, prvú ktorou som ho držal za už nalomené zápästie, som potiahol dolu a spolu s ňou a bolesťou ktorú v tom cítil spravil automaticky úklon k zemi, než dopadli na zem jeho koléna druhá ruka ho zasiahla priamo do hrudníku kde zostal na zemi úplne vyradený z dnešného a možno aj nasledujúce dňa, pri troche jeho štastia samozrejme, zdvihol som pohľad na zvyšných dvoch-troch z nich a tí sa okamžite stiahli akoby sa po nich zľahla zem.

Zakončenie dňa však ešte rozhodne nenasledovalo, mal som ešte pred sebou cestu do Dojo, kde som mal rezervovanú za menší obnos Ryo z poslednej misie vlastný tréningový priestor na nasledujúce 2 hodiny, mal som sa tam stretnúť ešte so svojou spolubydliacou , kde som chcel precvičovať klanové techniky a Kekkei-Genkai zároveň, ako sa aj naučiť niečo nové.