First topic message reminder :

GM

Každého z těch jedenácti zbylích účastníků si k sobě vzal jeden shinobi ranku Jonina. Odvedl ho do města, do kterého též přesídlil Noctis, Snow a Mifune. Ve městě vedlo do lesa nesčetné množství bran, brány od sebe mohli být vzdálené až několik stovek metrů a prakticky byly po obvodu dlouhé řeky oddělující zabezpečenou část lesa od té nebezpečné, životu nebezpečné. Každý z vás byl umístěn do jedné z bran, nevěděli jste, kdo je na jaké bráně, nevěděli jste, kde vchází přítel a kde nepřítel, nevěděli jste nic, dokonce ani to, do čeho právě jdete. V jednu jedinou chvíli se ozvala siréna a Jonini otevřeli řetěz na dveřích do lesa, v tu chvíli všech jedenáct shinobi vyrazilo do lesa, vstříc svému osudu - osudu stát se Chuninem!

Saya Uchiha

Když promluvil uvědomila jsem si že má možná pravdu.To co se dělo v tom chrámu jsem byla skutečně já.Celý můj život doprovázela smrt,zrada, a přetvářka.Ale měla jsem dojem že to vše je již za mnou.Tatsuki pro mě znamenala celý svět.Keiko jsem si nesmírně vážila i když po tom mém výstupu by se o tom dalo tak těžce hovořit.Takže jsem na jeho slova jen posmutněle přikývla.
Měl pravdu ve všech bodech ale lidé se přeci mění nebo snad ne ? Měla jsem dojem že bych se dokázala změnit pro ty na kterých mi záleží ale pak jsem si opět vzpoměla na ten chrám a bylo mi z toho na nic.,,Hmm,možná máš pravdu.Ale lidé se přeci mohou změnit nebo snad ne? Toho co se stalo nesmírně lituji.Ale proč ti to povídám.Tato konverzace jak se zdá ani nikam nevede.Kéž bych mohla svá slova nějak dokázat." povzdychla jsem si tiše a koukala se dále kolem sebe. Nemohla jsem mu vyvrátit že se mýlí stejně tak jsem ani nemohla říci že má pravdu. Připadala jsem si jako mezi dvěma světy. Ale bylo na čase si jeden z nich vybrat. Možná že bych se měla stáhnout někam kde budu navždy sama abych již dál nikomu nemohla ubližovat.Ale neublížila bych jím tím ještě více? Pořád jsem měla zaměstnanou hlavu ale i tak jsem se koukala kolem sebe a dávala si velký pozor.

Lavi Hyūga
Môj otec vravieval, že sloboda je právom každej mysliacej bytosti..., je na tebe ako sa rozhodneš, mňa do toho nič, pokrčil som plecami, a následne som sa opýtal, vidia tvoje oči niečo ? Pričom som sa chcel ujistiť, že vidí rovnako čistú jaskyňu ako ja, žiadne pasce, ani žiadne skryté triky, ktovie čo je ďalej, snažil som sa nájsť nejakého protivníka alebo východ druhej strany, no aj ja som mal isté limity. Začínalo mi to pripadať ako sprostosť trmácať sa ďalej, ale radšej som pokračoval, koniec koncov, nebol som určite sám, kto takto začínal zabíjať čas, rád by som však už našiel svojho protivníka a vybavil to čo najskôr.

Nichiro Akuma
Nichiro si len premeral človeka, proti ktorému mal bojovať. Nebol si moc istý, čo dokáže, ale hneď ako uvidel že sa na neho valia vodné strely, odskočil niekoľko metrov dozadu, takže sa im vyhol. Poznal ho, čo moc Nichiro nechápal, no zatiaľ nemal dôvod to riešiť.
"Nichi, vyzerá ako Suitonový typ, takže je to to isté ako my, okrem toho že jeho úroveň je väčšia, a povedal by som že o dosť, predpokladám že tí väzni nebudú malina, pretože pokiaľ sa nám podari ho poraziť jeho, tak mám šancu dostať sa do ďalšieho kola..." Norio bol celkom presvedčený, no Nichiro to chcel najskôr skúsiť inou cestou.
"Načo je vlastne tebe môj zvitok? Nepredpokladám, že ťa pustia na slobodu len kvôli jednému zvitku, ktorý si aj tak získal od genina.... A mohol by si sa predstaviť, Pán X..." Pošeptal, pričom sa pozeral na jeho obrys, aj keď toho moc nevidel.

GM

Kaihatsu pomalu, avšak jistě přecházel přes řeku za pomocí jeho koncentrované chakry, a překvapivě se mu povedlo přejít celou řeku bez větších obtíží, i přes celkem solidně velké a silné peřeje, které vody tvořila. Na druhé straně lesa si prakticky nenašel vůbec nic neobvyklého kromě toho, co na druhé straně. Pomalým, avšak vážným krokem si se postupně rozskákal na větev jednoho z mnoha větších stromů tohoto lesa a chvíli si pozoroval situaci, nic se však nedělo. Po několika sekundách, kdy se prakticky vůbec nic nestalo si se rozskákal po větvích stromů směrem na sever, měl si v sobě zvláštní pocit, něco jako kdyby tě k tomu místo postupně, avšak jistě táhlo a to něco rozhodně chtělo, aby si k němu, či k tomu došel. Celkem dlouho si běžel, mohlo to být něco v řádcích minut, když si před sebou uviděl obrovskou horu, ze které se kouří, vypadalo to jako obrovská sopka, nevypadala však i přes kouř z jejího hřtánu aktivně, takže to bylo v klidu. Je pouze na tobě, jestli se rozhodně vnitřek sopky prozkoumat a nebo se raději vydat dál, nicméně to vypadá jako místo, kde by se někdo mohl skrývat... respektive spíše něco.


Ah, vy Genini nemůžete pochopit podstatu téhle zkoušky, na to jste si ještě neprošli dostatkem misí, ale to je jedno. Vás nemusí zajímat podstata tohoto všeho, ale můžete mi věřit, že všichni z nás, kteří roky žili ve vyhnanství, straněni od ostatních lidí ten svitek, který právě máte velice chtějí a udělají pro jeho získání prakticky cokoliv. Vězeň, kterému se povede získat svitek bude volný, tak to funguje už velice dlouho a podrobnosti vědět nemusíte, ale řeknu vám to tak, že ne každý vězeň touží po obrovské moci, protože věřte, že mít obrovskou moc, kterou ale nemůžete uvnitř vyhnanství využít je prakticky jako nemít žádnou... promluvil onen muž a pousmál se na tebe, potom jeho pohled sklouznul směrem k Shirobeiovi, stejně jako Toshiho si i jeho pohledem od hlavy až k patě projel. Moje jméno je Shiroi... Shiroi Nayoko, mohu vám to říci, vzhledem k tomu, že tohle bude to poslední v životě, co uslyšíte... dodal muž a prazvláštně se zasmál, jakmile viděl shuriken před sebou, tak se pouze pousmál a mírně mrknul směrem za Toshiho, za kterým letěly též shurikeny Seš si určitě jistý, že si ty shurikeny hodil správně? Vypadá to, že se ti vrátili... řekl ten muž pobaveně, shurikeny mířící na něj jakoby se rozplynuly a místo toho letí Toshimu přímo do zad přesně stejné shurikeny.


Aha, takže holčička z toho chce vyjít bez boje? Není ti to hloupé, dědička celého tajemství našeho rodu a ty se chováš jako malej fracek, kterej nehodlá bojovat a nebo někoho zranit? Probere se ty hlupačko, tohle je život shinobi, nikdo se s tebou párat nebude a život už vůbec ne! vykřikla žena usměvavě, mávla rukou a poté poskládala několik pečetí, v tu chvíli se směrem za Tatsuki začala formovat vysoká rostlina, která na svých koncích měla celkem dost dlouhé ostny, které určitě velice nepříjemně proříznou pokožku a následně zraní nepřítele, krom toho, rostlina se schylovala tak, že to začínalo vypadat, jako kdyby chtěla Tatsuki v podstatě omotat a doslova za pomocí ostnů roztrhat její maso na cucky Shizenton: Hansha Shizen! vykřikla následovně žena, nic se však nestalo, klasicky by si shinobi pomyslel, že technika nefunguje, díky tomu, že Tatsuki však techniku znala moc dobře věděla, co tato magická slova znamenají, ta teď však měla problémy s celkem něčím jiným, než s řešením technik té ženy, květina se okolo ní totiž solidní rychlostí vinula, dalo by se to popsat jako když vinná réva obkolestí svůj cíl a upne se na něj, přesně tak nějak to vypadalo.


Lavi a Saya dále pokračovali jeskyní, vypadala tak prázdně, neviděli jste ani jednu jedinou stopu po chakře, až v jednu jedinou chvíli se před vámi zjevila jistá stopa chakry, celkem dostatečně dobře viditelná a jasná, její barva však byla temná a krutá, což pravděpodobně znamenalo, že tento vězeň nebude zrovna přátelský. Muž v kápi vyšel ze stínu a na jeho tváři se zjevil jasný úsměv, v jeho očích šel vidět doslova hlad po bolesti, strachu a utrpení. Muž odhrnul kápi, pravou polovinu obličeje měl celou popálenou, prakticky z jeho původní části pravé tváře nešlo kromě oka vidět vůbec nic, pouze poleptaná a spálená kůže Takže sem nakonec někdo zavítal? Nemyslel jsem si, že by někdo mohl být natolik velký blázen, aby sem vešel, ale hleme, někdo se přece jen našel... toto jsem vskutku nečekal promluvil usměvavě muž, jeho úsměv však rozhodně neznačil přátelství jako spíše beznaděj a nenávist, a hlavně a prioritně - touhu po svitku, který jste vy dva aktuálně měli oba u sebe. Jemu však stačil pouze jeden svitek, aby vám vydal ten svůj, pouze ten jeden jediný svitek potřeboval k tomu, aby se mohl konečně odprostit od toho neustálého trápení Takže rod Uchiha a Hyuga... očividně proti mne půjde síla očí, jaká ironie.. dodal muž a už doslova odhodil svůj plášť i kápi, teprve až teď se vám pořádně podíval do očí, zhrozili jste se, v levém oku měl Sharingan a v druhém oku měl Byakugan.


Keiko pomalu, avšak jistě zvedla poklop, chvilku ji to trvalo, přeci jen nebyl poklop právě nejlehčí a její síla nebyla na tak velké úrovni, nakonec se ji to však povedlo. Jakmile vešla do podzemních chodeb tohoto kdysi majestátního chrámu, tak ji to mohlo doslova vyrazit dech, tato podzemní kobka se zachovala, respektive například na stěnách mohla Keiko nalézl prastaré kresby, pravděpodobně ještě z dob, kdy existovalo pět velkých vesnic. Celá místnost skoro jako kdyby připomínala něco jako obřadní místnost, před sebou si spatřila obrovské dveře, respektive pouze obrovské oblouk, za obloukem však byla tma, vůbec nic si tam neviděla a když si se snažila tam dostat světlo, tak se nic nedělo. Jako kdyby na místnost byla uvrhnuta nějaká technika nekonečné tmy, nicméně žádný jiný, alespoň pro tebe viditelný vchod či východ si neviděla, což znamenalo pouze dvě věci, že se buď vydáš do tmavé místnosti, kde se budeš muset plně oddat svým ostatním smyslům a přijít o zrak, a nebo raději toto místo opustit, dokud to ještě jde, protože ti něco říkalo, skoro jako kdyby napovídalo, že celé tohle místo rozhodně nebude jen tak něco, krom toho si necítila nějakou cizí entitu, respektive přítomnost někoho jiného, samozřejmě to mohlo též způsobit jisté otupení tvých smyslů, ale i tak, vypadalo to spíše tak, že tenhle chrám bude sám jeden tvůj velký nepřítel, kterého budeš muset porazit, aby ses někam dostala, povede se ti však projít strastmi tohoto chrámu? To je pouze na tobě, ale pamatuj. Jakmile jednou vejdeš, tak už nebude cesty zpět.


Tohle jsem mohl čekat, že se tomu uhneš, pro příště ti už ale nedám možnost se tomu vyhnout, Akumovic spratku, to si pamatuj... řekl muž a pousmál se, jakmile se Nichiro zmínil o jeho jméně, tak se muž pouze potutelně zasmál a podíval se na něj svým nepřátelským obličejem Mé jméno není potřebné, pokud se ti povede mne porazit a získat můj svitek, tak se ho před svou smrtí možná dozvíš červe, ale dřív ne. Někdo tvých hodnot ani není hoden vyslovit mé jméno. dodal muž a zadíval se ještě jednou na chlapce, byl to velice silný nukenin, který si toho už velice hodně prožil a za své několikanásobné vraždy si též vysloužil trest, měl však obrovskou výhodu, protože se členy klanu Akuma již několikrát bojovat, byť ho pokaždé porazili, si za tu dobu vypracoval jistý plán či strategii, jak se tomuto zrádnému klanu s ještě zrádnější Kekkei Genkai může bránit a někdo, na hodnosti genina by pro tohoto muže prakticky neměl činit vůbec žádný problém. Muž na skále vytáhl bublifuk a mírně se pousmál Nenech se oklamat hlupáčku, tahle věc bude to poslední co ty i tvůj démon uvidíte... promluvil vážnou a velice nepřátelskou řečí muž a doslova se zakřenil, poté si dal bublifuk k ústům a vyfouknul několik bublin, které okolo něj začaly rotovat.

Saya Uchiha

Dlouhou dobu jsem nic neviděla ale najednou jsem cosi ucítila spatřila.Než jsem ale stačila cokoliv říci muž vyšel ze stínu a mluvil.Jeho pohled se mi nelíbil ,ani jeho slova a přístup.Co bych také mohla čekat od vězně.Koutkem oka jsem se podívala na Laviho jestli se jeho pohled trochu změnil ale měla jsem dojem že je to trochu zbytečné.Když muž začal mluvit o očích trochu jsem zpozorněla. Byla pravda že já byla z klanu Uchiha a Lavi z klanu Hyuuga ale ani tak mi nepřipadalo že mluvil o nás. Pochopila jsem až ze seb sundal ten plášť a já viděla jeho oči. Sharingan a Byakugan.Zdálo se mi to jaké nemožné.No kdybych to neviděla na vlastní oči a někdo mi to jen říkal vysmála bych se mu.Měli jsme před sebou dosti silného protivníka. Netušila jsem moc co se dá čekat od uživatele Byakuganu ale věděla jsem co se dá čekat od sharinganu.Ani jsem si nepokládala otázku co mě vnitřně děsí více. Ale byla to možnost jak s Lavim spojit své síli. Přeci jen oba dva jsme vlastnili jeden typ očí a věděli jsme o nich dosti informací.Vzpoměla jsem si kde mám svůj svitek.Jedinou věc kterou jsem si uvědomila byla ta že mám velkou nevíhodu.On mohl vidět kde je můj svitek ukryt.Rozhodně jsem se nemínila vzát bez boje ale také jsem měla v úmyslu sledovat Laviho a popřípadě mu pomoci.Tedy pokud by to jen potřeboval. Stála jsem docela klidně jen jedna z mích rukou instinktivně sáhla po kataně ale nevytáhla ji z pouzdra.Jen jsem tiše vyčkávala na místě co se bude dít. Nebo jsem možná čekala co udělá Lavi. Přeci jen i on měl nevíhodu jako já.Takže jsem měla dojem že spojení našich sil by bylo nejlepším řešením ale nemínila jsem se vnucovat. Vnitřně jsem měla jakousi rozepši.Nechtěla jsem ublížit Lavimu. Rozhodně jsem potom nemínila řešit hádku mezi mnou a jím ale to jsem předbíhala událostem.Takže jsem se pouze soustředila na fakt že před námi stojí nepřítel který je třeba porazit.Ale i tak jsem věděla že to nebude jednoduché.Za žádnou cenu jsme jej nesměli podceňovat.A to jsem si opakovala stále dokola ve své hlavě.

Keiko Lysea

Nikdo mi neodpovídal, takže jsem si spokojeně oddychla a rozhlédla se kolem sebe, toto místo bylo opravdu k neuvěření, podzemí bylo tak zachovalé, zůstala jsem stát jako opařená, byla příjemná změna být někde, kde to vypadá alespoň trochu útulně než zůstat trčet tam, kde je jen hromada velkých kamenných kvádrů, které jsou i tak na více než dvě poloviny. Ame dívej! Přiběhla jsem ke stěně, položila na ní ruku a lehce přejížděla z jednoho obrazce na druhý, pro někoho, kdo se zajímal o historii a různé historické památky byla tohle pastva pro oči, všechno tu zůstalo tak krásně zachyceno, kresby byly už hodně staré, mohly tu být už několik set let, ale byly dochovány v úchvatném stavu. Tady bych mohla strávit celé zkoušky, luštění těchto maleb...No nebylo by to skvělé Ame? Ne! Nezajímám se o tyhle kraviny, ale mám tady blbý pocit! Nebuď posera Ame-nee! Pozorně si to tu prohlédni! Vypadá to jako prastaré obřadní síně, které jsem párkrát viděla, sice jen na obrázcích, no i to stačí! Raději bych se starala o tohle! Ame ukázala prstem na obrovský oblouk, za kterým nebylo nic, jen černočerná tma, ostatně šero mi problém moc nedělalo, měla jsem ho raději než světlo, ale z téhle temnoty jsem měla pocit nejistoty a strachu, který mi zatemnil mojí obvyklou odhodlanost.

,,Ber to ako hru, najlepší zvíťazí, okrem toho.. tí najhorší možno prídu o viac než si sami uvedomujú, čím dalej sa dostaneme tím tvrdšie to bude... Myslím, že nič také nehrozí, prehodnotil som totiž svoj postoj Keiko, až príde čas, znemožním svoju rodinu, pretože ja tu bojujem výhradne za seba... A tentokrát, si dávaj na seba pozor, to čo sa stane v lese môže dosť isto ovplyvniť aj to či prežiješ..." Nevím proč, ale vzpomněla jsem si na všechna slova Laviho, která mi jakoby nedovolila se nadále hýbat, můj pokus o bližší prozkoumání místnosti za obloukem se nezdařil, jelikož jsem v půlce cesty ztuhla a nepřítomným pohledem se dívala do prázdnoty. ,,Proč jsem si na to vzpomněla? Nemám strach! Nikdy jsem neměla strach o svůj život! Co se děje...Ty zkoušky mi pomalu lezou na mozek a ovlivňují mojí povahu." ,,Věty Laviho ale měly něco do sebe, nechceš snad pochybovat o jejich pravdivosti či?" ,,Ne to ne, ale..." ,,...pretože ja tu bojujem výhradne za seba!" ,,Celý Lavi-kun, stále se žene kupředu jako pominutý, ale nikdy nehledí na následky, vlastně jsem stejná, ale já se zaručila, že na něj dám pozor, dokud nedosáhne svého cíle..." ,,Pokud je to jen hra...Tak si ráda zahraji! Co na tom záleží že budu poražená, nejlepší jsou přeci ty zážitky, které si z té hry odneseš." ,,Neříkala jsem to přeci pro nic za nic! Měla bych se držet svých slov! Zesílím! A to o hodně! Nechci zklamat Laviho a jestli se zaleknu jen nějakého chrámu, tak nebudu hodna ho doprovázet na jeho cestách! Takže se rychle seberu do kupy, už žádné naříkání a zakopávání o vlastní pochybnosti!" ,,Keiko?" ,,Ano?" ,,To jsi řekla hezky, takže hlavu vzhůru a jdeme do toho?!" ,,Jasně!"

Po mém dlouhém vnitřním proslovu a povzbuzování jsem se konečně odhodlala vystrčit hlavu do místnosti za obloukem, nic jsem tam neviděla...překvapivě! Ame? Hmm? Ať se děje cokoliv, budeme stále spolu viď? O to se neboj Baka! Šťastně jsem se usmála, zkontrolovala Kuppura jestli je v pořádku, teď už zbývalo jen jediné, mít štěstí na své straně a přestat se bát, protože strach činí z lidí ustrašené loutky, které ovládají jejich vlastní obavy a kvůli čemu dělají i nepochopitelné. Nechtěla jsem být taková, ruce jsem si položila na tváře a trochu silně s nimi tleskla o obličej, čímž jsem sebrala všechnu svojí energii na prozkoumání první nebezpečné části chrámu Otoshinami a s rukama za hlavou se bezstarostně rozešla rovnou do tmy, kde jsem se po chvilce ztratila, oči jsem však měla stále otevřené, i když jsem v podstatě nic neviděla. Bububu! Tady Keiko a s ní její drahá Ame! Temnotu mám ráda, ale doufám, že ze mě nebude slepota až na konec chrámu, taky bych nerada, kdyby tu na mě vyběhly nějaké potvory... Křikla jsem si jen tak do prázdna a spokojeně si nadále kráčela vpřed, přičemž Ame nepochopila moje náhlé nadšení, takže se odmlčela a raději zůstávala mlčky sedět kdesi v mé mysli...

Lavi Hyūga
Keď muž stiahol svoju kapucňu a odhalil znetvorenú tvár obkolesenú popáleninami, videl som to však už chvíľu predtým, ale bolo to také absurdné, že som tomu uveril až keď zhodil svoj plášť. Zaťal som päste, a môj pohľad bol nabitý agresiou voči neznámemu. Tak fajn.. odvrkol som podráždene, moje slová však boli pre Sayu. Pripúšťam teda, že je možno aspoň nateraz načase spojiť dve z troch veľkých Daisan no Dōjutsu, znelo to však tak pokojne hoci bolo cítiť ako sa vo mne potláča každá bunka v tele aby som sa rovno nerozbehol voči nemu, mal som však aj hodnú dávku inteligencie aby som to nespravil. Kre*éni ako tento, by mali byť v tomto svete lovený ako štvaná zver, a nie zavretý v žalári, dodal som, a medzitým uvoľnil päste, a snažil sa premýšľať, nemohol ovládnuť to čo ja, možno v tom som mal výhodu, ale ktovie... Akanami to dokázal a to nebol ani Hyuuga, ktovie čoho je schopný tento tu, skutočne zvláda Byakugan a Sharingan súčasne bez akýchkoľvek komplikácií ? Uvidíme.. pomyslel som, a sústredil som chakru, dokáže perfektne sledovať moju chakru ?


Toshi Takari
Sledoval som shuriken, a vyčkával ako zareaguje, on však spravil niečo, čo som skutočne ani čakať nemohol, celý ten útok sa zmenil na útok na mňa, v jednej chvíli som shurikeny jasne videl a cítil, v druhom okamihu, zmizli a ja som ich pocítil až za sebou. Ako to ? pomyslel som, keď shurikeny narazili do môjho chrbta. Na mojom výraze sa však nič nezmenilo, shurikeny zastavili možno milimeter od môjho tela. Nemám poňatie ako to urobil, prestáva sa mi to páčiť, čo by sa asi tak stalo, keby som to skúsil s Raiton-om, mohol som skončiť oveľa horšie ako so shurikenom pri chrbte. Keď nič iné, ste zaujímavý Shiroi... nikdy som nezažil nič také.. matúce. Teraz keď už viem, že kov dokáže takto odvrátiť, môžem sa pripraviť aj na prípadný neúspech, siahol som rukou na ťažký dážnik, a vyhodil ho vysoko do vzduchu, v tom istom momente, sa opätovne sústredil len nato, aby som ho dobre pozoroval, jediná myšlienka stačila na rozpútanie sprchy senbonov, čo sa napokon aj stalo, o necelé 3 sekundy, senbony zasiahli každú časť miestnosti, okrem mňa, a ochrannú ruku som mal aj nad tým, aby to neschytal Shirobei, hoci sa tomu mohol určite ubrániť. Jednu vec nechápem, mal Shirobeia, mal zvitok, tak prečo je stále tu keď tak túži po slobode ? zadíval som sa smerom k svojmu oslobodenému spoločníkovi.

Saya Uchiha

Když Lavi promluvil jsen jsem přikývla.Bylo vidět že alespoň v něčem se spolu shodneme.Když jsem už spolu někal nevycházeli.Tak fajn co se teď bude dít? Projelo mi hlavou a sledovala jsem toho chlápka a v očích měla stále sharingan.Jako kdybych se snažila na něm nalézt nějakou slabinu nebo v okolí něco co by nám mohlo dosti pomoci.Ruka ktará byla položená dříve na kataně nyní byla podél mého těla i s katanou.Mínila jsem Lavimu pomoci za každičkou cenu.Mozek mi opět fungoval na plné obrátky.Prostě jsem jen stála a koukala na něj a okolí.Ale kdyby se jen o něco pokusil proti mě a nebo Lavimu ihned jsem mínila se bránit nebo bránit tohoto kluka který pro Keiko velice mnoho znamenal.

Kuzuri

Prodral jsem se lesem skrz zarostlé houští a narazil na mohutnou sopku.Eh???Jsem blbý či co?..Zdálky jsem vůbec tuto horu neviděl a nyní se předemnou tyčila vysoká sopka, z jejíž vrcholku se kouřilo.Docela dlouho jsem se díval na tu sopku a přemýšlel, jestli vlezu dovnitř.Přeci jen jsem znovu dostal možnost bojovat s někým, avšak sopku jsem si spojoval s ohněm a Katonu jsem opravdu čelit nemohl, zvlášť mé na mé úrovni.Pokračoval jsem dále v cestě a po někjolika minutách běhu dorazil k řece...nebo jezeru,no skrátka mi to bylo jedno, ale uprostřed jsem viděl jakýsi ostrov a tak jsem vyrazil po vodě hned na něj.

GM

Můžeš mi věřit, že budeš rozhodně ještě překvapen, ze schopností, které ovládám si vlastně neviděl prakticky ještě vůbec... nic. promluvil Shiroi a na jeho tváři se zjevil mírný úsměv, narozdíl od ostatních vězňů Shiroi nevypadal tak bláznivě jako ostatní vězni, což si však i tak nemohl posoudit kvůli tomu, že si prakticky neviděl jiného vězně. Jakmile si použil svou techniku, tak se Shiroi pouze pousmál, ucítil si menší bolest ve tvé hlavě a v tu chvíli se před Shiroiem zformovala zeď, jen tak z ničeho nic uprostřed vzduchu, zeď následně odrazila senbony takže se Shiroiovi vůbec nic nestalo Ah... tohle je možná až moc jednoduché, nemyslíš? řekl Shiroi usměvavě, v jednu jedinou chvíli začal skládat pečetě Yugen: Yorumē! vykřikl po dokončení pečetí, technika byla míření směrem na Shirobeie, nic se však nestalo Cože? Projekce? řekl Shiroi a podíval se směrem na Toshiho Hmm... nečekal bych, že někdo tvé úrovně bude mít na sobě pečetící techniku takové úrovně, že dokáže provést projekci, ten člověk očividně moc dobře věděl, proti komu budeš bojovat... ale vypadá to, že pečeť je pouze na jedno použití, protože jsem ji nikde na tvém těle nenašel... řekl Shiroi, v tu chvíli se Shirobei pouze pousmál Raiton: Raijū! vykřikl a vytvořil zvíře z blesku, které se rozeběhlo proti Shiroiovi Tsce... vykřikl Shiroi a pouze v jedné jediné chvíli se jeho tělo rozplynulo, jako kdyby tam nikdy nebylo, zvíře zmizelo, v tu chvíli se Shiroi opět zformoval.


Saya a Lavi se připravili oba dva do bojové pozice, vypadalo to, že hodlají s tímhle mužem skončit ještě dříve, než jim muž bude vůbec schopen ukázat své schopnosti, to se však oba dva velice šeredně mýlili Snad si nemyslíte, že mě nějací dva podřadní genini dokážou porazit, to mi přijde skoro až vtipné... krom toho, vaše spojení vám nepomůže, je to pro vás pouze dočasná záležitost, nikdy se nedokážete spolu sžít natolik, aby jste byli schopni provést byť i jen jeden jediný společný útok proti mne, pro vás bude úspěch, pokud se vám povede mne vůbec zasáhnout, hlupáčci.. promluvil muž, na jeho popálené tváři se zjevil pohled, který jste za celou dobu ještě neviděli a i muž samotný měl díky svým dvěma očím velice zajímavý pohled, kombinace Byakuganu a Sharinganu byla doslovně neporazitelná, existovala však jedna slabina tohoto spojení, ta je pro vás dva však očividně nedosažitelná, na to by jste museli pochopit princip celé téhle jedné velké zkoušky.


Keiko vešla do tmavé místnosti, všechny její smysly aktuálně museli pracovat na 100%, protože postrádali jeden velice důležitý smysl, kterým byl právě zrak, jeden snad z nejpotřebnějších smyslů vůbec. Keiko procházela místností, respektive chodbou, která byla temná jako ta nejtemnější noc, sice vůbec nic neviděla, ale tak nějak tušila, kudy má jít, aby do ničeho nenabourala, popřípadě někam nespadla či něco podobného. Po několika minutách neustálé, celkem dost nejisté chůze si došla do místnosti, poznala si to, protože si najednou ucítila, že máš okolo svého těla větší prostor, než předtím a krom toho se prostor okolo tebe též celkem dost zavzdušnil, stále tu však byla tma, která paralyzovala jeden z tvých pěti smyslů. Najednou si uslyšela zvláštní zvuk, nedalo se to vůbec nějak popsat, nebylo to vůbec ničemu podobné, ale znělo ti to jako rajská hudba, bylo to vskutku velice pěkné, nevěděla si, odkud ten zvuk pochází, ale věděla si, respektive tě něco táhlo právě za tím zvukem, měla si pocit, že ho musíš najít, aby si našla svitek. Zvuk neustále sílili a sílil, postupně se začínal měnit, z krásného rajského zvuku se začal tvořit jiný zvuk, celkově jiný, začínal ti být protivní, nepříjemný a přiváděl tě do jistého agresivního stavu, manipuloval s tebou... ale ten pocit byl dosud nepoznaný a velice zvláštní.


Co si myslíš? Že se ti povede utéct přede mnou!? Naivní malá holčičko, já jsem přece z rodu Hantazu, nemůže se ti povést v krajině lesa, místa plného stromů utéct před někým jako jsem já, musela by jsi dokázal levitovat, ale to nedokáže ani malá dcerka vůdce rodu, že? ozývalo se velice nepříjemně, zvuk toho hlasu se k tobě neustále přibližoval, začínala si cítit, že ta žena očividně moc dobře ví, kde se nacházíš, pravděpodobně kvůli tomu použila techniku přírodního stopování, to byla jediná logická možnost, jak tě mohla takto rychle a přitom snadno nalézt, jinak sis to snad ani nemohla vysvělit. Nicméně, v jednu jedinou chvíli před tebou začala růst obrovská květina, jakmile se její listy rozevřely, tak si se mírně polekala, ve květině totiž stála ona žena a pozorovala tě s kunaiem v ruce s vražedným pohledem Shizenton: Chika Hanafudō no Jutsu (Element Přírody: Plovoucí Podzemní Květ) pošeptala potichu žena, usměvavě na tebe zírala vražedným pohledem a přitom se k tobě společně s kunaiem nenávratně blížila...

Lavi Hyūga

Má pravdu, nedokážem myslieť nato, že by mohla pre mňa predstavovať hrozbu, na druhej strane, ak jej dôverovať nemôžem, ako dokážem zvíťaziť nad používateľom oboch Doujutsu ? Lavi blúdil vlastnými myšlienkami, trvalo to však len pár sekúnd. Dôverovať niekomu ako bola Saya Uchiha bolo preňho ťažké, od doby čo musel Lavi neustále unikať pred klanom až k hraniciam Temnej Ríše, kde mal akú takú slobodu, neveril nikomu, prvou osobnou ktorá si za dlhší čas však jeho dôveru aspoň z časti získala bola Keiko aj napriek osobnosti menom Ame, ktorú si však taktiež celkom obľúbil.

Lavi sa zadíval do zeme, bol to však zvláštny postoj, spúšťať pohľad z protivníka, a dívať sa mimo neho. Na moment sa zdalo akoby sa v ňom odohrával akýsi vnútorný boj, napriek tomu sa už zdal omnoho pokojnejší ako v moment, keď uvidel Byakugan u niekoho mimo klanu. Úspech ? ozval sa napokon a prekvapene sa pozrel na muža pred sebou, čo na tom záleží, nepoznáš ma, nemáš tušenie kto sme, alebo čoho sme mi schopný. Skôr ma zaujíma niečo iné, a myslím, že aj Saya v tejto veci zastáva rovnaký názor, takže si možno skutočne jediná vec na svete, ktorá nás spája... pousmial sa Lavi a následne pokračoval.. ach, áno zaujíma ma, kto ste vy ? Tentokrát bol už Lavi v absolútnej kontrole, robil to v čom bol dobrý, možno najlepší, ono prekuknúť ľudí, nebolo zas až tak zložité. Prezraďte ... podceňujete sa ? Myslíte si, že máte nejakú moc ? Spojenie ktoré ste vytvorili je silné, ale vy ste len úbožiak ktorý sa musí spoliehať na druhých, implantácia očí... a ktovie aké ešte pokusy, takýto ľudia sa nikdy nezmenia, sami si určite totiž uvedomujú... aký sú v skutočnosti... neúplný, počas oných slov Lavi zaujal bezchybný postoj svojho klanu, teraz si bol istejší, že by to mohol zvládnuť, rozhodol sa všetko nechať tak a zamerať sa len na jedinú vec, ňou však nebol ani zvitok, ani protivník, bola to Saya, museli byť totiž lepší ako kedykoľvek predtým, aj keď to znamenalo, bojovať jeden pre druhého, čo dosiaľ Lavi ešte nespravil.

Keiko Lysea

Po pár minutách jsem si už zvykla na svůj stav dočasné slepoty, byla jsem nucena se orientovat v prostoru pomocí mých zbylých smyslů, ze kterých jsem měla asi nejlepší sluch, protože každodenní hraní na flétnu a bedlivé poslouchání zvuků z okolí mi zlepšilo schopnost naslouchat jakémukoliv šelestu. Procházela jsem chodbou, tedy alespoň tak mi to připadalo, ale velkou hlavu jsem si z toho nedělala, protože si za cesty pískala jakousi melodii, která mě zrovna napadla, snažila jsem si odlehčit nynější situaci a ticho, které tu pořád panovalo. Aaah Ameee, kdy konečně dorazíme někam, kde budu vidět? Nejsem jasnovidec! Gomenasai, ale tak tohle chození a hraní na babu ve tmě, mě už začíná unavovat... Říkala jsem ti nechoď sem! Ale ty jsi si nedala říct, takže to překousni! Neházej tu vinu na mě! Nafoukla jsem tváře a uraženě došla až do další místnosti, cítila jsem se tu lépe, najednou ke mě odněkud dolehla hudba, krásná a zvučná muzika, která sice nebyla vůbec ničemu podobná, nedokázala jsem jí přirovnat k ničemu, co jsem až doposud slyšela. Konečně něco, co mi zvedne náladu, chtělo by to zjistit původce té melodie! Když se jednalo o zvuky byla jsem jako utržená ze řetězu, Ame se mě sice snažila uklidnit, ale marně, chtěla jsem se dozvědět, odkud se line ta líbezná píseň a měla jsem vnitřní nutkání jít za zvukem. Po chvilce se však všechno začalo měnit, hudba, která mi zpříjemňovala cestu, se mi začínala hnusit a protivit, bylo to úplně něco jiného než to, co tu znělo předtím, tahle dopovala mojí Ame nenávistí a ze mě dělala stále více a více agresivnější osobu, nelíbilo se mi to a rozhodně jsem nehodlala nadále poslouchat ty zvuky. Tak fajn! Bylo to hezké ze začátku, ale už by to stačilo! Křikla jsem naštvaně do tmy a snažila se ignorovat tu muziku, která si tu se mnou pohrávala a budila ve mě pocit nenávisti, nechtěla jsem, aby to tak skončilo, naštěstí jsem měla silnou vůli a navíc i Ame si zachovala svůj zdravý rozum, který z části odporoval zvukům, avšak bylo to těžké pro nás obě, jelikož jsme sami uživatelky zvuku a ignorovat plně něco, co slyšíme snad ještě citlivěji než ostatní je problém.

,,Keiko kam si nás to zavedla! Ještě chvilku a zblázním se!" ,,Nejsem na tom o moc lépe Ame-nee, ale doufám, že to už brzy skončí." ,,Doufat je hezké, ale abys proto něco udělala, to tě ani nenapadne!" ,,A co mám dělat? Umím jen používat zvuk, ne ho tlumit nebo neposlouchat!" ,,To je tvoje další slabina!" ,,To nedokážeš ani ty Ame!" ,,Já vím, ale stejně! Používáš zvuk ve svůj prospěch, jsi mistryně v hraní na flétnu a nevíš jak se tomuhle bránit! Je to k smíchu!" ,,Ame!" Dlouhé poslouchání melodie na mě zanechávalo neblahé následky, které jsem chtěla potlačit, ale nešlo to, nemohla jsem a byla chyba jsem jít, ale nemůžu se vrátit a běžet pryč jako malé vystrašené dítě, takže jsem se jen snažila zůstat plně při smyslech ještě po nějakou dobu, minimálně po dobu než naleznu způsob, jak mě a Ame odsud dostat. Není moc hezké proti mě obracet mojí vlastní zbraň! Já jsem tu uživatelka zvuků a rozhodně mě nepředčí chrám! Možná jsi majestátný, ale tohle ti neprojde! Ne na někom, kdo má pevné nervy a kvůli svému snu se nenechá jen tak manipulovat, nedokážeš mi vnutit zvuk, který je mi nepříjemný! Keiko... V mém hlasu znělo pohrdání, protože jsem věřila jen v jednu věc, pocházela jsem z rodu, který dědil legendární flétnu a tak všichni byli mistři v boji za pomocí zvuků, nehodlala jsem se nechat porazit jedním chrámem a tak potupit všechny své předchůdce a hlavně své rodiče, obzvláště tátu. ,,Lavi-kun by se přeci jen tak nevzdal, nenechal by se zastrašit někým, kdo má stejné schopnosti jako on, udržoval by si svůj klid a bojoval naplno...Pokud zklamu, tak nejenže potupím sama sebe, ale i svojí rodinu, Temnou Říši a hlavně budu hanbou pro Laviho! To se nesmí stát! Ne dokud ještě dýchám!" ,,Keiko? Jsi si jistá, že chceš nadále bojovat?" ,,Ame nikdy jsem nevzala nic zpátky a rozhodně chci zesílit, jak jinak se zlepšit než se postavit protivníkovi xkrát silnějšímu než jsem já sama? Možná přitom umřu a nebylo by to poprvé, ale nebudu utíkat! Dostala jsem druhou šanci, chci toho využít, takže ano budu bojovat!" ,,Jsi vážně Baka! Nevíš kde jsou hranice mezi bezpečím a nebezpečím, ale asi i právě kvůli tomu obdivuji tvoje odhodlání..." ,,Am-" ,,Ne! To není kompliment, jen nakopnutí tě k dobrým rozhodnutím!" ,,Ah dobře..."

Pokračovala jsem s úsměvem na rtech dále v cestě za původcem písně, Ame se také snažila ignorovat tu prazvláštní melodii, která se mi stále opakovala v hlavě, ale obě jsme věděly moc dobře, že nepadneme do pasti a že i když nejsme tak dobré jako ostatní shinobi, nenecháme se porazit svým vlastním bojovým stylem...

Saya Uchiha

Celou dobu jsem hleděla na toho muže s jistým odhodláním.Když začal mluvit Lavi zdálo se mi ,že má nejen pravdu a že snad máme výhodu.Náš protivník měl od každého doujutsu jen jedno oko.Kdežto mi jme měli oči úplné.Možná na tomto faktu moc nezáleželo,přeci jen on byl zkušenější,jak se zdálo. Ale to mi bylo vesměs jedno. Nemohla jsem si také nevšimnout že se ně mě Lavi tak nějak díval.Když jsem na něj koukla koutkem okna jako kdybych chápala co se mu nejspíše honí hlavou.
Mezi námi dvěma byli velké rozdíly.Přímo obrovské.Ale nyní bylo moudré tyto rozdíli nějakým způsobem přeskočit. Ať již mězi sebou měli nějaké nesrovnalosti naše dva klany,nebo mi dva.Bylo na čase to dát alespoň pro tuto chvíli za hlavu. Trochu mi dělal starosti fakt že jsem netušila jaké má Lavi techniky,což by bylo dobré vědět pro boj.Ale ani on netušil co umím já .Nezbývalo nám nic než si začít navzájem věřit a doufat že ten druhý s něčím příjde.Nebo snad byla i jiná možnost?
No tak Sayo,hlavně se nerozptyluj tím podivným chlápkem.Teď je podstatné jedno.Porozumět Lavimu a dokázat předvídat jeho příští kroky.Jedině tak mu budeš moct být užitečná.Nemysli na vitek ani na to kdo je tvým nepřítelem.Teď záleží jen na onom spojení. Tohle jsem si opakovala v hlavě docela rychle a více-krát.Následně na to jsem se trochu pootočila na Laviho a jen přikývla.Jako kdybych věděla co si myslí nebo nad čím přemýšlí.
Nemohla jsem to říci s jistotou ale doufala jsem že moje pokývání hlavou pochopí tak že budu bojovat po jeho boku za každou cenu.Že se mnou může počítat.Že by mi mohl alespoň pro tuto chvíli věřit.Aspoň na chvíli. Znovu jsem se zaměřila na našeho společného nepřítele a byla neustále tiše.Nějak jsem neměla ani se na co ptát.Ptal se Lavi , já jen čekala na odpovědi. Ale i tak jsem sledovala našeho protivníka a také Laviho abych kdyžtak mohla zasáhnout a pomoci kdyby se něco začalo kazit.

Toshi Takari

Myslím, že dosť bolo flákania, prejdeme teda na rovnocenný súboj, nechcem tu vyzerať ako tretotriedny shinobi, čo zablúdil ... Raiton: Gafu! (Bleskové kopí) namieril som rukou inštinktívne na miesto kde sa začal Shiroi formovať do pôvodnej podoby a zo zápästia mojej ruky vystrelil modrý záblesk svetla, ktorý mieril priamo k jeho hlave, v nasledujúce sekunde, som však spravil celkom inú pečať, takisto sa však jednalo o techniku Raitonu... Raiton: Furasshu!!! (Element Blesk: Záblesk) následná rana osvetlila celú miestnosť, svoje oči som však napriek tomu nechal otvorené, aby som videl čo sa deje do poslednej chvíľe.. modrý záblesk sa zmenil v biely a pohltil moje oči, a ja som sa tak stal na ďalších pár sekúnd rovnako slepým ako ostatný v miestnosti, až nato, že som stále cítil svoj kov, ktorý som mohol vlastnými myšlienkami ovládať, všade naokolo boli totižto desiatky senbonov, ktoré sa vrhli k nepriateľovi. Mal som výhodu, mohol som totižto viesť takýto útok, či už so zrakom alebo bez.

GM

Muž s popálenou tváří se podíval směrem k Saye a Lavimu, na jeho tváři se zjevil úsměv, oba dva zaujali jistou zvláštní pozici, která očividně měla značit jejich připravenost kdykoliv zaútočit, muž však očividně nehodlal dělat první krok, chtěl nejdříve zjistit, jak až moc budou ti dva spolupracovat proti němu a podle toho sestavit jistou strategii, i tak však muž dostatečně pochyboval o jejich schopnostech, co se týmové spolupráce týká a proto těm dvěma nepřikládal příliš velkou hodnotu... ani životnost. Viděl v těch dvou pouze svitek a svou možnost, jak se vykoupit z vyhnanství, snad až do konce jeho života. Svým Sharinganem pozoroval Sayu a druhým okem, Byakuganem pozoroval Laviho, někdo by si mohl myslet, že z těch spojených pohledů může i zbláznit, ale muž pravděpodobně za léta tréninku dokázal nějak tuto nepříjemnou negativní stránku potlačit, krom toho bylo zvláštní, že je vůbec schopen pohybu, protože všichni lidé, kteří v sobě pojí dvě oční techniky, přičemž nejsou originální uživatelé ani jedné z nich by měli prakticky ihned zemřít. Už pouze jedno oko znamená pro uživatele velkou vyčerpanost a únavu, celkově tato situace byla velice zvláštní...


Hmm? Tak tohle jsem vskutku nečekala. Ale co, musela jsem být opravdu bláhová, když jsem si myslela, že někdo, kdo má stejný přístup k rodinným technikám jako ty nebude ovládat hijutsu rodu. Ale i přes to, na mne nebude stačit pouhých pár technik, tomu může věřit! řekla žena usměvavě, ruce spojila do klanové pečetě a mírně se pousmála, na uvolnění pečetí se její tělo změnilo na kořínky, kůru stromů a podobné přírodní materiály, očividně byl tohle pouze klon, což na jednu stranu mohlo být dobré, ale na druhou stranu si začala mírně panikařit, protože pokud byl toto klon, tak to musí znamenat, že originál je stále někdo ve tvém okolí Shizenton: Shizen no Ikimono! ozvalo se najednou, v jednu jedinou chvíli se z kůry stromů začala formovat kreatura, naštěstí byla pouze jedna, za to však vypadala, že pobrala síly za všechny tři, které se zde měli zjevit. Kreatura celkem solidní rychlostí mířila směrem k tobě, na rukách, respektive prackách měla něco jako ostny, které určitě byly dostatečně silné na to, aby dokázaly proniknout kůží a velice nepříjemně ji poškodit. S touhle věcí nebude radno si zahrávat, lepší bude najít tu ženu a postarat se o ni, takhle by tě totiž mohla ve chvíli tvého útoku na kreaturu napadnout ze zálohy.


Keiko neustále procházela tmou, aktuálně procházela skrze delší chodbu, kamennou chodbu, pomocí rukou cítila ten chlad z kamene. V jednu jedinou chvíli si ucítila další oblouk... a potom další a další. Stála si tedy v místnosti, ze které vedli celkem čtyři různé chodby. Tři byly před tebou a z jedné si přišla. Z každé jedné z třech chodeb se ozýval nějaký zvuk, ale z každé se ozýval jiný zvuk. Bylo to zvláštní, přišlo ti to jako několik zvuků najednou, které se ještě k tomu mísí s lidským hlasem. Tohle bude pravděpodobně něco jako první zkouška tohoto chrámu, pokud si totiž nezvolíš správnou cestu, tedy jeden ze tří oblouků, tak určitě zemřeš. Na konci tohoto chrámu tě však pravděpodobně čeká nějaké překvapení, protože tu určitě nejsou pasti a zabezpečovací systémy jen tak pro nic za nic. Nemluvě o tom, že si měla pocit, že pravděpodobně útok na Nukenina nebude jediným možným způsobem, jak získat svitek, pravděpodobně to bude tak, že některé z míst vyznačených na mapě jsou úložiště pro svitky, ale musí se projít zkouškou či zkouškami, aby ses tam dostala. Patřičně si ale rozmysli, kterými ze tří různých dveří se vydáš, může se ti to totiž stát osudným rozhodnutím ve tvém životě, a tím osudným se rozhodně nemyslí to, že neprojdeš zkouškami chuninů.


Muž s bublifukem se pousmál, aktuálně okolo jeho těla rotovalo několik desítek středně velkých bublin, které však mohli být nebezpečnější, než se zdají, o tom však Nichiro zatím neměl ani potuchy. Na tváři muže se změnil výraz, z úsměvu se změnil na vážný a nepřátelský pohled, který touží po svitku a pro jeho získání udělá prakticky cokoliv, muž máchnul rukou, ve které měl bublifuk, v tu jednu jedinou chvíli všechny bubliny vyrazili směrem k Nichirovi, bylo to však zvláštní, protože k němu mířily ze všech směrů, pravo... levo, nahoře a dole. Žádný z možných úhlů ani směrů nevedl k úspěšnému útěku, nezbývá ti nic jiného, než se bránit zničením bublin. V tu chvíli, kdy se okolo tebe bubliny začaly zjevovat okolo tebe začaly rotovat, stejně jako to bylo u toho muže. Nevěděl si, co se stane ale věděl si, že se těch bublin musíš zbavit, protože rozhodně neslouží pouze na okrasu, mezitím, co si přemýšlel nad možným útěkem muž pozoroval změny ve tvém chování, opět vyfouknul několik desítek bublin, tentokrát je však poslal směrem nahoru až na samotný strop této obrovské jeskynní místnosti, až prakticky zmizely nahoře. Tohle pro tebe mohla být možná výhoda i přes to, že si o ní prakticky ještě nevěděl. Hodně technik s bublinami se totiž spojuje hlavně s nebem a využívám vlhkosti hlavně ve vyšších částech atmosféry.


Hmm? pomyslel si Shiroi, na jeho tváři se opět zjevil úsměv, moc rád využíval svých schopností proti svým nepřátelům Yugen: Shikō Shōheki (Snová Iluze: Zrada Mysli) šeptnul Shiroi, potom před sebe pohnul rukou tak, aby měl dlaň přímo naproti Toshimu, šíp se zastavil těsně před jeho dlaní a začal se otáčet směrem k Toshimu až se nakonec úplně otočil směrem k Toshimu, poté Shiroi stikl ruku v pěst a v tu chvíli se šíp rozletěl oproti Toshimu, na jeho tváři stále zůstával úsměv, ten však zmizel po několika sekundách, kdy se kousek ze stropu ulomil a padnul těsně vedle Shiroie Ksó... ta pečeť mě dost omezuje, začíná mi tady házet na hlavu kameny, budu to muset rychle ukončit... pomyslel si Shiroi, potom se zadíval na Shirobeie, který pohledem sjel na kámen a poté hned na Shiroie, chakra v pečeti však už pomalu mizela a proto to musel rychle ukončit Toshi, musíš to rychle ukončit, čím déle tady zůstáváme, tím déle jsme v nebezpečí, musíš ho zabít, jinak se odsud nedostaneme... promluvil Shirobei vážným hlasem, Toshi nechápal, vůbec tomuhle všemu nechápal, proč toho Shirobei neřekne víc? Proč to nevysvětlí, očividně má všechno svůj důvod.


Kuzuri dorazil k ostrovu, přešel přes řeku a postavil se na menším ostrůvku, celý ostrov a i přilehlou část jezera obepínala celkem dostatečně hustá mlha, přes kterou nešlo prakticky vůbec nic vidět, celá tahle situace vlastně byla jakási zvláštní. Jakmile si vstoupil do mlhy, měl si pocit jako kdyby si se ztratil i přes to, že si stále stál nohama na pevné půdě. Ušel si několik kroků, mířil si směrem ke středu ostrova, kde by pravděpodobně něco mělo být vzhledem k tomu, jak bylo toto míst skryté před očima ostatních zvědavých shinobi. Z ničeho nic ti najednou vyběhla husí kůže, měl si velice zvláštní a nepříjemný pocit, jako kdyby tě někdo sledoval Kuzuriii- ozývalo se z mlhy ze všech stran, bylo to celkem protivné a nepříjemné slyšet všechny ty hlasy vzhledem k tomu, že se ozývaly prakticky ze všech stran a hlavně ti nedávali pokoj, nevěděl si, odkud se to ozývá... ale věděl si, že se toho musíš zbavit, bylo to velice nepříjemné, teď už trošku více přerušovaným krokem si došel až do samotného středu ostrova, byla tam malé jezírko, snad jediné místo, nad kterým se nenacházela hustá mlha, jakmile si došel až k jezírku, tak hlasy najednou utichli, všechno to přestalo stejně rychle, jako to začalo. Zadíval si se do jezírka na svůj odraz a potom se stalo něco, co si opravdu nečekal, tvůj odraz v jezeře se začal doslova měnit, jeho vlasy ztmavli, stejně tak barva očí se změnila na temně černou jako samotná noc a z kapsy vytáhnul místo svitku, který si měl svitek, který měli mít vězni. Očividně se v tomto jezírku všechno ukazuje opačně než ve skutečnosti.

Keiko Lysea

Aaaah! Dlouze jsem si zívla, protože tohle chození mě už začínalo unavovat, navíc jsem doposud neviděla ani na jediný krok a melodie ne a ne ustat, ale už jsem si na ní tak nějak zvykla a začala jí ignorovat, dokonce ve mě už nebudila nic jako nenávist nebo zášť, což byla asi taky zásluha Ame, která se snažila neposlouchat tu otřesnou hudbu.

Hej Ame-nee, asi jsme vážně měly jít na ten Ostrov Shikiri, kam si chtěla jít prvně... Jen je problém, že ty mě vždycky neposlechneš! Jsi Baka! Máš mi dát alespoň jednou za pravdu! Ale kdo měl vědět, že tu nebude nic zábavného? Kdybych to věděla, tak jdu s tebou na ostrov... Řekla jsem otráveným tónem, Ame měla pravdu, neměla jsem sem chodit, už jen kvůli těm podezřelým zvukům a různým nástrahám, které mě tady potkají, malý Kuppuru mi cosi dělal v tašce, vlastně jsem na něj při tom bloudění úplně zapomněla. Ah gomenasai Kuppuru-kun, ale nevidím na tebe, takže budeš muset počkat až vyjdeme na světlo. Divím se, že máš čas zajímat se o nějakou budoucí svačinku... Ame-nee to není žádné jíd- Já vím, však tě jen škádlím Baka! Hlasitě jsem si povzdychla a hodila nevěřícný pohled. Ame-nee občas máš divné nálady, ne že by mi to vadilo nebo tak, ale od naší smrti jsi nějaká moc milá... Moc milá? BAKA! Ame mi prstem silně šťouchla do oka, mělo to být asi mířené na čelo, ale kdo by se dokázal orientovat ve tmě, zabolelo to, takže jsem jen hlasitě vykřikla a chytila se jednou rukou za zraněné oko. Baka-nee!!! Tohle mi zrovna nescházelo! Příště mi řekni, že se nemám zmiňovat o tom, že jsi milá! Au! Ale no, beztak teď oči nepotřebuješ! To není důvod pro to, abys mě šťouchlaaa! Ujelo mi to! Ame nahodila nevinný úsměv, spíš než aby mě to uklidnilo, mě to vyděsilo, bylo to neobvyklé, ale zároveň se mě to jaksi dotklo uvnitř, protože ať už byla moje polovička jakkoliv zvláštní, bez ní bych byla asi jen další shinobi z tisíce. Dále jsem procházela chrámem, nic moc zvláštního se nedělo, chodba, oblouk, chodba, oblouk, chodba, kámen, zakopnutí, vyrovnání, oblouk...Přišlo mi to už jako blbý vtip, všechno bylo tak předvídatelné, dokonce jsem si z nudy začala komentovat cestu. Chodbaaa, oblooouk, chodbaaa, oblooouk a co příjde teď? Ooo něco co nikdo nečekal! Zase CHODBA! Hej Keiko? Co to proboha děláš? Ale tak nudím se, komentování čehokoliv mě vždycky bavilo, popravdě už jsem dlouho nic nekomentovala, celkem mi chybí ty staré časy, jako dítě jsem se zajímala o všechno kolem sebe, ale teď? Skončila jsem u sbírání informací z knížek a nevylézám z bytu... Moc kecáš Keiko, ale abych ti pravdu řekla...Příjdeš mi stejně střelená jako v dětství, kdy jsem tě pozorovala, nijak si se nezměnila, stále si to energetické dítě, které si ze všeho dělá srandu a nebere vážně dokonce ani svojí smrt. Ame-nee... Byla jsem ráda, že to Ame vidí takhle, byl to asi jen můj posudek, že jsem se změnila a zapomenula úplně na všechno, co jsem v dětství vyváděla, naštěstí mi moje drahá polovička připomenula, jak se věci skutečně mají.

Když už jsem si myslela, že mě v tomhle podzemí nic nepřekvapí, stanula jsem v jedné z místnosti, odkud vedly tři rozdílné východy, přičemž ze čtvrtého jsem přišla, nerozuměla jsem tomu, navíc jsem uslyšela i lidské hlasy, kterých jsem se zděsila. A teď babo raď... Pozorně jsem naslouchala zvukům a hlasům, z každé chodby se ozývala jiná kombinace, bylo to zvláštní, zřejmě tohle byla zkouška toho, jak mě prověřit nebo také co nejrychleji poslat na smrt číslo dva. Ame-nee? Jaké chceš číslo? Ty si chceš jen tak tipnout a potom čekat, jestli budeme živé nebo ne?! A NENAKAPALO TI NÁHODOU NA MOZEK KEIKO-BAKA?!!! Ale no, Ame uklidni se! Však je to jen číslo... Bože, ty jsi ztracený případ... To říkáš pořád, ale tak...Kam půjdeme? Tohle ti neřeknu, nechci potom mít na triku, až nás napadne nějaká kreatura. Tak na levé straně se srdce, se srdcem se vždy pře rozum, takže ten je napravo...Já bych šla rovnou za nosem, pro mě asi nejlepší řešení, co myslíš? Popravdě...Přes rozum jsem tady já a srdce společně s city je tvoje, prostředek je jako spojení nás dvou, tentokrát s tebou musím souhlasit, ale stejně musíme být opatrné... Z toho si moc velkou hlavu nedělej Ame, však při mě stojí samotný Shinigami-sama! Ty jsi toho Boha Smrti vzala nějak vážně... Eh... Sebevědomě jsem se usmála a klidným krokem se rozešla rovnou prostředním vchodem, možná to byla chyba, ale věřila jsem ve svůj úsudek, Ame se mnou navíc také souhlasila, takže nebyl důvod mít obavy, dokonce ani když šlo o moje přežití...

Kuzuri Yuki

Vstoupil jsem do husté mlhy, jenž se na ostrově nacházela, zalil mě hustý příliv horkosti a zmatení.Neviděl jsem ani na své nohy, jak ta mlha hustá byla a proto jsem si dával sakra velký pozor na to, na co má noha našlapuje.Hlavou mi zaznělo mé jméno...zase a zase, šlo to odněkud okolo mě, šlo to odevšad.Neměl jsem vůbec šanci nějak zaznamenat, odkud ten zvuk přichází a začínala se mne zmocňovat panika.Vůbec jsem nevěděl, jestli jsem v genjutsu, nebo je to jen krutý žert, ale bylo jasné, že ten někdo,kdo to vytvořil nademnou má absolutní kontrolu.Zahrával si semnou, jako bych byl nic a také tomu asi tak bylo, když jsem nic nezmohl,ale jedno mi vadilo nejvíc:Jaktože zná mé jméno?..Se strachem v očích jsem došel až k nějakému jezírku, byl jsem, že jsem v tak husté mlze na něco narazil, ale asi to byl osud.Nejdřív mé oči uchvátily blyštivé kamínky,které byly rozesety všude okolo jezírka, ale brzy jsem pochopil, že to není to hlavní, co je na tomto místě zajímavé.Byl jsem doslova okouzlen tím, co se tu dělo a tak bylo dost dobře možné, že jsem se v genjutsu nacházel.Ale proč?Proč by někdo dělal něco takového?..Díval jsem se na obraz mne samého na hladině jezírka a dostával jsem čím dál tím větší pocit toho, že se té vody musím dotknout.Už jsem se skoro prstem dotýkal té vody, když mi probleskly hlavou tato slov:... jediné pravidlo, Nic není pravda a vše je dovoleno. V lese se nebráníte pouze jeden proti druhému.....ale též proti lesu samotnému.... místo stane vaší záchranou či vaši skázou...Bylo to jasné, buď mě to zabije, nebo pomůže, ale riziko toho, že se stane něco špatného bylo veliké...Hyōton: Kori Bushin , řekl jsem, když jsem vstal a trochu poodstoupil od jezírka.Vedle mne se z ledu vytvořil můj klon, který měl za úkol mne kdyžtak vytáhnout z nějaké šlamastiky.Přešel jsem opět k jezírku a zahleděl se do něj.Mé sněhově bílé vlasy byly černé jak uhel a vypadal jsem o mnoho více zlověstněji.Skoro bych řekl, že se sobě vůbec nepodobám...Natáhl jsem ruku a konečky prstů se dotkl vody přesně tam, kde to dělal můj protějšek, zatímco mě klon jistil, abych nepřepadl do vody celý.

Toshi Takari

Len tak tak som uskočil pred vlastnou technikou, ktorá spravila dieru v zemi, kde som doteraz stál, bolo to sotva pár centimetrov od mojej pôvodnej polohy. V ten okamih sa uvoľnil kameň, ktorý aspoň odpútal pozornosť Shiroa. Ukončiť ?! Nemám páru čo sa deje, ako to mám podľa teba ukončiť ? opýtal som sa nechápavým pohľadom, doteraz predsa odrazil úplne všetko čo som naňho skúsil, v tom horšom prípade to poslal priamo na mňa, niežeby som bol príliš zúfalý ale takisto mi prišlo absurdné vytvoriť smrteľnú stratégiu, ktorá sa obráti voči mne, ibaže by sa obrátiť nemohla... pomyslel som si celkom nádejne, hoci to boli prakticky trošku nedomyslené. Dal som ruky dokopy a po vykonaní pečate, sa vedľa mňa v oblaku dymu zjavil klon. Sústreď sa prosím ťa, kým za teba spravím zvyšok, povedal klon, načo som sa len mierne pousmial. Privrel som oči a ostal som stáť uprostred miestnosti, potreboval som si úplne vyčistiť hlavu, a zamerať sa len na jediný cieľ, klon v tento moment spravil svoj vlastný krok, tým že zložil pečate, pre technniku.. Oboro Bunshin no Jutsu. Klony odrazu pohltili celú miestnosť, zjavili sa v podstate úplne všade, a nechali viditeľného len môjho protivníka v strede miestnosti. Stratil sa medzi nimi jak originál, tak Kage Bunshin.

Klony mali zavreté oči a stáli tam, rukou však následne každý jeden akoby obraz toho druhého nahmatal niekoľko senbonov, a úplnej tichosti ich hodil smerom k protivníkovi, tieto senbony boli však také skutočné ako vzduch, hoci vždy bol minimálne jeden z nich pravý. Zastávam názor, že je to stále len ilúzia, čo znamená, že ma v nej drží násilím a nedokážem sa dostať von bez pomoci, netuším kedy to spravil, to je však nateraz úplne jedno, predtým spomínal projekciu... je to snáď len súboj v mojej mysli ? Avšak je to také skutočné, že tu môžem umrieť ? Ak je to tak, nenechám sa tu predsa poraziť, nateraz to bolo jediné vysvetlenie ktoré som dokázal podať, Shirobei mi nepripadal príliš skutočný, možno mi pomáhal inak, ako som však netušil, len som vedel, že keby tu bol spravil by viac, vedel som čoho je schopný dosť dobre.

Skúsim niečo silnejšie ? Koniec koncov prečo nie, uškrnul som sa, a každý Toshi súčasne otvoril konečne oči a prehovoril. Raiton: Gafu... vystrel som ruku, a z nej vyšlahli blesky, tentokrát by mu však dlaň jednej ruky sotva stačila na odrazenie oného úderu, ktorý sa k nemu blížil, pričom blesk modrého svetla prešiel skrz niekoľko falošných ja, ktoré ostali na mieste, a nezmizli. Bleskových kopí bolo o dosť viac, tentokrát som si bol istý, že zasiahnem, vyhnúť sa tomu nemohol, ak by to aj zvládol, odrazu som sa cítil v akejsi nevysvetliteľnej výhode.


Lavi Hyūga

Postávame už príliš dlho, je potreba zistiť, či je jeho sila skutočná alebo len na okrasu, trvalo to možno tak sekundu a možno dve, bol som rýchlejší než Saya a to niekoľkonásobne, jej oči ma však mohli sledovať aj vďaka tomu mohla so mnou držať krok a predvídaním uhádnuť kedy a ako budem potrebovať jej pomoc, toto bola jedna z našich výhod. Jeho sharingan to však dokáže tiež, je potreba zistiť, či sa namáhal s trénovaním svojho tela rovnako ako s tréningom cudzích očí. Akonáhle som sa ocitol tesne pred ním, a on bol na dosah mojej dlane, spravil som výpad rukou vpred, a následne pohol aj druhou ak by sa pokúsil nejako prvý úder vyvrátiť, bol som pripravený ho zavčasu odkloniť aby sa tak nestalo. Jūken! (Jemná Pěst!), tesne pred zasadením úderu na dosah skutočne nevyhnuteľnému som uvoľnil chakru, trochu iným spôsobom, koncentroval som ju do techniky Hakke Harishō! (Jehlová Pěst!) a k jeho telu následne vyletelo päť chakrov tvorených ihliel, ktoré boli už beztak príliš rýchle, aby sa im z tak tesnej vzdialenosti dokázal vyhnúť. Naviac pri presnom mierení, som bol schopný zasiahnuť priamo jeho Tenketsu.

Nichiro Akuma
Nichiro sledoval toho nukenina. Očividne bol dosť silný, a mal veľmi zvláštny štýl boja. No Nichiro nechcel dopadnúť rovnako ako pri Akire, aj keď mal veľkú šancu, že tak dopadne, pretože ho vôbec nepoznal. A z toho, čo zatiaľ videl mohol usúdiť, že je dostatočne silný, používa vodu, a bubliny. Bolo to zvláštne ale Nichiro musel začať tak isto, ako všade. Mohla to byť jeho základná chyba, no veril že tie bubliny nebudú len na efekt. Vedľa Nichira sa v tesnej blízkosti zjavil Norio, a z jeho plášťa ihneď začali vylietať vrany, ktoré sa začali natesno okolo Nichira a Noria točiť. Bolo to zvláštne, ale jediné miesto, kde zostali nechránení bol vrch, resp. bola tam skulinka, s metrovým priemerom. No pokiaľ by sa tam bublina dostala, tak by pravdepodobne praskla, aj keď Nichiro nepoznal proporcie týchto bublín, no dúfal že sú obyčajné.

GM

Keiko procházela místností, najednou zvuk uvnitř oné chodby, do které Keiko vešla zmizel, pouze ze stran si slyšela matné zvuky, když si ucho přitiskla ke stěnám. Z obou dvou chodeb, do kterých si však nevešla vycházel tlumený lidský hlas, který říkal, zemřeš. Tomu si však předtím ještě v chodbě nemohla rozumět, očividně sis vybrala dobře, kudy se vydat. Poté, co si však prošla chodbou si neztratila už pouze zrak, ale i sluch, který si v předchozí zkoušce musela prokázat. Aktuálně si procházela chodbou, byla si bez zraku a nic si neslyšela, jediné, co znělo v tvých uších byl hlas Ame, který by nedokázal umlčet pravděpodobně nikdo. Opět si došla do místnosti s kulatým tvarem, opět tam byly čtyři různé oblouky, z jednoho si vyšla a tři byly před tebou, nahmatala si před sebou něco jako tři tvary, první ti připomínal něco jako lebku, na prostředím postavci si cítila něco jako svitek a na tom posledním bylo kamenné těleso připomínající katanu, očividně má tahle zkouška procvičit tvé možnosti ve výběru, je pouze na tobě, jakou cestou se vydáš, opět se ti to však mohlo stát osudným.


Jakmile si se dotknul jezírka, tak tě tvoje horší já stáhlo do jezírka, klon se rozpadl a ty si do jezírka spadl, překvapivě si však necítil nic jako vodu, bylo to jako kdyby tě jezírko přeneslo do světa zrcadlového tomu našemu. Jakmile si prošel hladinou jezírka, tak si dopadl opět na zem, nohama pevně na zem. Vedle tebe stálo tvé druhé já a v ruce drželo svitek Mocné to místo, na které si přišel. Právě teď se nacházíš uvnitř sebe sama, a já jsem tvé opačné já, v tomhle světě jsou pravidla podle mě a jediný způsob, jak se odsud můžeš dostat je buď, že mne porazíš a nebo, že mi dáš svůj svitek. V tomhle světě též probíhají zkoušky chuninů a já potřebuju pro změnu tvůj svitek, takže to bude souboj mezi námi dvěma a ten, kdož zvítězí získá svitek, po kterém tak moc touží, snad si tomu pochopil.. Kuzuri, protože bych byl nerad, kdyby mé druhé já bylo hloupější než já sám. Ale konec už řečí, nechť započne skutečný souboj, nemyslíš? dokončila přesná kopie tebe a poté vytáhla ze svých příručních kapes kunai, zatím však neútočila, pouze tě pozorovala a čekala, co uděláš, abys ji zastavil.


Ano, pokud to neukončíš, nedopadne to dobře, tomu můžeš věřit... promluvil Shirobei, respektive jeho projekce a zadíval se opět na Shiroie Toshi Takari... musím uznat, že si velice pozorný mladík, ještě nikomu se nepovedlo prokouknout snovou iluzi takto rychle jako tobě, ale to, že si uvědomíš, že tohle všechno je pouze v tvé hlavě nic nemění... pověz mi Toshi, už si někdy umřel ve snu? Předpokládám, že ne. Vždycky se probudíš předtím než zemřeš, to je obranná funkce našeho mozku, ale co by se stalo, kdyby si zemřel? Ano, přesně tak, zemřel by jsi i ve skutečnosti. Sen je něco, co náš mozek bere vážně, ve stavu snění mozek pracuje výkoněji než při bdění, což je mírně ironické, ale i přes to všechno... pokud zemřeš ve snu Toshi, mozek nepozná rozdíl mezi iluzí a skutečností, v překladu to znamená, že zemřeš i ve skutečnosti. Ale musím uznat, že tvoje vědomí je ohromující, za tak krátkou dobu jako je půl minuty si tvoje vědomí uvědomilo, že jsem se naboural do tvých snů a vytvořilo si vlastní obranu... Shirobeie, pozoruhodné. Ale i přes to se ti nepovede mne porazit... řekl Shiroi, jakmile uviděl šípy, tak moc dobře věděl, že se mu nepovede to všechno odvrátit, respektive by se mu to povedlo, ale znamenalo by to kolaps snu Yugen: Kusuri Yume Kaihō (Snová Iluze: Uvolnění Snových Řetězů) šeptnul Shiroi, v tu chvíli všechno okolo zmizelo a Toshi se probudil, ležel na zemi před těmi dveřmi, které otevřel, Shirobei stál za ním Skvělé Toshi, pochopil si. Ale dávej si pozor, tohle je teprve první úroveň, donutil si ho uvolnit druhou. Aktuálně jsi stále ve snu, jen předtím si snil ve snu, tady nebude mít tak velkou sílu, ale budeš muset zabrat, vzhledem k tomu, že si tvoje vědomí uvědomuje, že někdo manipuluje s tvým snovým světem na něj bude útočit a tím pádem si bude dávat větší pozor i on... dořekl Shirobei, ještě ti něco chtěl říct, když v tom jeho tělo začalo průhlednět až nakonec úplně zmizelo, dveře se rozrazili, byla tam chodba, kterou si přišel do dolu, jakmile si vyšel ven, tak si tam spatřil Shiroie Řekl ti toho už víc než dost, byl jsem nucen ho... odstranit. A nyní, když znáš pravdu to budu muset rychle ukončit- dodal Shiroi potichu.


Kreatura pozorovala obrovský shuriken, který se neustále dělil a dělil, očividně plán Tatsuki vyšel, alespoň částečně tedy vyšel. V tu jednu jedinou chvíli, kdy se Tatsuki soustředila pevně na obě její právě aktívované techniky ze shora přímo nad její hlavou letěla žena s kunaiem v ruce, Tatsuki neměla šanci se tomu vyhnout, těsně předtím, než tě však zasáhla ze strany vyletěl tvůj klon a doslova ji kopnul do obličeje, což způsobilo, že se klon rozpadl, žena však dopadla na větev před tebou, z pusy ji tekla krev a na tváři měla pobavený výraz Hmm... celkem vtipné, na to, že si pouze rozmazlená fiflenka a dědička rodu si celkem použitelná, očividně máš i něco ze své píle a ne pouze všechno z toho, že máš výhody nad ostatními, ale i přes to tě porazím, rozdíl mezi naší úrovní je až moc miniaturní na to, aby se ti povedlo mne porazit, není to vtipné? Právě tvůj otec odsouhlasil to, že mne mohou poslat do lesa, pravděpodobně tušil, že budeš bojovat právě proti mne, vždy to byl velice moudrý muž, i když to velice nerada vzhledem k tomu, co mi provedl přiznávám, ale to je aktuálně mimo, je načase zbavit se něčeho, na co tomu hlupákovi záleží nejvíce, jeho milované dcerušky.. řekla žena, na její tváři se opět zjevil zlověstný úsměv, v jednu jedinou chvíli se zvedla a začala skládat dlouhou řadu ručních pečetí, kterou samozřejmě dokončila pro Tatsuki známou klanovou pečetí Shizenton: Ōmushi vykřikla a praštila rukou do země, v tu jednu jedinou chvíli se krajina okolo vás začala měnit a prostor několika kilometrů okolo vás se začal doslova propadat do kráteru bezedna. Mohla si pozorovat, jak se tvoří nádherné, avšak pro tebe pravděpodobně smrtelné údolí, do kterého tě právě žena uzavřela Tohle je moje nejmocnější technika, správně bych neměla ani vědět o její existenci, pravděpodobně však tušíš, že když jsem nukeninka, tak pro mě klasická pravidla neplatí. prohrásila žena, v tu chvíli se ji však podlomila kolena a začala mírně silněji vydechovat, protože ji tato technika vzala celkem dostatečně kolosální množství chakry, za několik sekund se však zvedla a do ruky chytila již připravený kunai, který se měl stát zbraní, která tě zabije.


Hmm? Takže si odrazil můj útok něčím jako je tohle? Celkem vtipné, když si pomyslím, že tohle tě určitě muselo stát celkem solidní množství chakry, ale na tom přece nezáleží, že? promluvil muž a zasmál se, bubliny, které předtím vyfouknul vysoko nad sebe najednou začaly v obrovském množství slétávat zpět na zem, tentokrát však u Nichira, první z nich, která byla o něco dál od Nichira a dopadla na zem vybuchla a udělala celkem dost solidní kráter do země, v tu chvíli si Nichiro musel uvědomit, že tohle rozhodně nebude pouhá legrace, protože bublin na něj mířilo vskutku velice solidní a grandiózní množství, které se na něj sypaly ze shora jako déšť Tohle bude legrace, vskutku... pomyslel si ještě muž a už si připravoval pečetě pro jeho další techniku, těsně před koncem se však zastavil a podíval se nad sebe, měl nad sebou strop jeskyně, který aktuálně vůbec nevyhovoval jeho plánu, nechtěl do něj však dělat díru, protože mu tenhle stav, kdy se Nichiro nemůže z jeskyně dostat vyhovoval, proto zvolil mírnější strategii, vyfouknul několik bublin, které letěly do vodopádu a doslova proletěly skrze něj, v zápětí se bubliny vrátily, tentokrát však byly plné vody, pravděpodobně právě z toho vodopádu, muž se pousmál a bubliny umístil nad hlavu Nichira, jeho plán byl připravený, už potřeboval pouze ten reflex.


Jakmile muž uviděl, že k němu Lavi běží, tak se pouze pousmál, jeho Byakuganem a Sharinganem moc dobře viděl, co se Lavi chystá udělat, krom toho moc dobře viděl pohyby, které má Lavi teprve udělat, což mu též celkem dostatečně pomohlo, mírně odskočil, zhruba o deset metrů dozadu a jakmile Lavi použil jehlovou pěst, tak použil Sharingan a za pomocí němu se vyhnul všem jehlicím, které na něj aktuálně Lavi použil, kombinace Byakuganu a Sharinganu byla vskutku smrtelná, na tváři muže stále zůstával pevný úsměv, který se začínal měnit v obličej toužící po krvi a bolesti ostatních Je na čase přejít do útoku dětičky... řekl, v tu chvíli poskládal v rychlosti několik pečetí Katon: Goryuka no Jutsu! vykřikl a prakticky celý prostor jeskyně zavalil v jednu jedinou chvíli velice ostrý a teplý oheň, neměl však ani zdaleka teplotu jako například jiné katonové techniky, moc této techniky byla spíše v prostoru, který technika byla schopna zaujmout než v její teplotě, i přes to však dokázala nepřítele velice nepříjemně popálit po celém povrchu těla, což mohlo činit hlavně pro uživatele taijutsu veliký problém.

Keiko Lysea

Nic se nedělo, tudíž jsem si musela vybrat správnou chodbu, při té myšlence mi spadl kámen ze srdce, protože kdybych selhala hned na začátku, nemohla bych se ani nazývat kunoichi, najednou však ke mě slabě doléhal lidský hlas z vedlejších cest. Eh? Byla moje jediná reakce, přičemž jsem zvědavě položila ucho na jednu stranu zdi, teď mi konečně došlo, co ty hlasy říkaly, bylo to sice jen jedno slovo, ale i to mi stačilo jako důkaz toho, že mě tady čeká určitě ještě hodně těžkých rozhodnutí.

Zemřeš? Co je to za blbost? Já už jednou zemřela přeci ne? Baka! Copak si myslíš, že nemůžeme umřít znovu? Vzpamatuj se a nezahrávej si tady s něčím, co nás může zabít! Nechci to prožívat znovu... Promiň Ame-nee, ale neberu to tady moc vážně, Lavi-kun říkal, že j- Je mi jedno, co říkal Lavi! On je jinde, my jsme jinde a měla by ses starat o to, abychom vyšly v pořádku ven! Pravda...Kde asi je teď Lavi-kun? Doufám, že nemá moc potíží a že není zraněný, byla by to přeci jen moje chyba, že jsem nešla s ním... BAKA! Ame mi vrazila silnou facku, nečekala jsem to a byla z toho zmatená, vlastně jsem ani nevěděla, za co mi jí vlepila, takže jsem jen nahodila nechápavý výraz a čekala na vysvětlení, které se mi dostalo okamžitě. Když jsem ti řekla, že se máš starat, tak jsem tím nemyslela starat se o Laviho! Bože! S tebou nejde mluvit jako s dospělou osobou, budu se s tebou dorozumívat asi jako s malým dítětem, takže...Tytyty Keiko, jestli ještě jednou tohle uděláš, dostaneš na zadek a Ježíšek ti nepřinese ani blbý uhlí! Nemohla bys být moje máma... Drzoune! Tiše jsem se uchechtla a pokračovala nadále v cestě, procházela jsem tou dlouhou chodbou a opět se začínala nudit. Tohle je n- Nedořekla jsem, protože se začala třást, neslyšela jsem svůj hlas, pro někoho, kdo bojuje pomocí zvuků a miluje melodie je hluchota jako noční můra, začala jsem sebou házet na všechny strany a držela se za uši, už takhle jsem přišla o jeden ze svých smyslů a teď jsem ztratila další. ,,Keiko! Keiko přestaň! Uklidni se a neškubej sebou tolik!" ,,Ale...ALE!!!" ,,Keiko zhluboka dýchej, nemysli na nic a jen dýchej." ,,Nemůžu ohluchnout! To se nesmí stát!" ,,Ztichni! Je to jen dočasné Keiko, zase se ti navrátí všechno, nedělej takové divadlo, co by jsi o tobě Lavi pomyslel hmm?" ,,Lavi-kun..." Ame věděla jak mě uklidnit, na věci okolo mladého Hyuugy jsem byla citlivá, vlastně jakákoliv věta se jménem Lavi pro mě něco znamenala, opět mi moje druhá polovička pomohla se zklidnit, už takhle jsem jí byla více než vděčná, avšak tentokrát opravdu zabodovala. ,,Nevím, co to do mě vjelo, promiň Ame." ,,To je v pořádku, jen teď se budeme muset domlouvat v mysli, protože neslyšíme." ,,Doufám, že tahle výprava nebude moc dlouho trvat, přicházet pomalu o všechny smysly je dost stresující." ,,Já vím, už nám moc ze smyslů nezbývá...Hmat, čich a chuť, tyhle tři už nejsou tak důležité, ale podle všeho nám budou také odebrány." ,,Zajímalo by mě, co budeme dělat potom, zbavené smyslů jsme jako zraněná zebra uprostřed smečky lvů, budeme zranitelné ještě více než normálně..." ,,Snad tu na nikoho nenarazíme, podle mě jsme si nevybraly tak špatné místo, jen za něj hold musíme platit větší daň." ,,Příště mi prosím připomeň, ať už nejdu do žádného chrámu." ,,Jak chceš Baka, hlavně se moc nestresuj nebo budeš zase dělat kraviny jako obvykle a tvoje chování nás požene rovnou k Shinigamimu na kobereček." Byla jsem ráda za svojí druhou osobnost, bez ní bych se tady asi psychicky zhroutila, takhle jsem alespoň věděla, že při mě někdo stojí a hlídá mě, obě jsme si teď velmi dobře rozuměly, bylo mi celkem líto, že jakmile z chrámu vyjdu, tedy pokud vůbec vyjdu, tak naše přátelské škádlení a pomáhání si zmizí, i když mě něco uvnitř přesvědčovalo o tom, že se nic nezmění.

Vešla jsem do další místnosti, ztrátu sluchu jsem ještě stále nějak nemohla přijmout, takže jsem sebou občasně trhla a zatřepala hlavou, opět tu byly tři vchody, neměla jsem ráda tenhle typ zkoušek, protože je to buď a nebo, život nebo smrt a výběr je jen na mne, pomalu ale jistě jsem to tady začínala proklínat. Nechtěla jsem moc přemýšlet nad tím kam půjdu, takže bych si automaticky vybrala cestu vlevo, jen kdybych na něco nenarazila, začala jsem to ohmatávat, protože mi chyběly oči, přičemž rychle jsem poznala o co se jedná. Proporce lebky byly dost zřetelné, tudíž můj výběr jsem musela trochu přehodnotit, uprostřed byla jakási rulička, až po chvilce jsem zjistila, že mi to připomíná svitek, přičemž úplně napravo byla kamenná katana, nevěděla jsem, co přesně jaká věc zobrazuje, protože lebka mohla být smrt, ale když jsem se nad tím hlouběji zamyslela, tak čtyři smyslové orgány se nacházely právě na hlavě, mohlo to znamenat navrácení mých dvou ztracených smyslů, jenže to bylo moc riskantní. Katana vyobrazuje většinou souboj a bolest, ale na druhou stranu by se dala nazvat i bezpečím, jelikož mít při sobě větší zbraň je vždy výhoda třeba oproti obyčejným kunaiům, jako poslední tu byl onen svitek. Věc, pro kterou jsem si sem přišla, tahle rulička mi zaručí úspěch ve zkoušce, ale kvůli ní se sem nahrnulo nespočet vězňů, kteří touží po svobodě a nijak se nestraní vraždám ostatních, takže by mi i svitek mohl přivést jen zkázu, když jsem si to tak shrnula, tak každá věc vyobrazovala buď jasnou smrt nebo úspěch v jakémkoliv směru, bylo to těžké rozhodování a já před každou věcí strávila vždy určitou dobu, která nebyla zrovna nejkratší. ,,Ame co myslíš?" ,,Tentokrát ti k tomu nic neřeknu, nechci za to nést zodpovědnost, takže pro teď si poraď sama." ,,Ale já nevím! Nedokážu si vybrat cestu, každá věc mi může pomoci, no zároveň mě taky může zabít!" ,,Je to tvoje rozhodnutí Keiko! Zkus nad tím ještě chvilku přemýšlet a snad ti to dojde, to je všechno, co ti k tomu řeknu." ,,Dík teda!" Ame mi možná chtěla pomoci, ale dělala to špatným způsobem, vlastně mi ještě více zamotala hlavu, ale snažila jsem se jí uposlechnout, přeci jen musela vědět, co říká.

,,Lebka...Je blbost, aby mi navrátila všechny smysly, když jsem zatím přišla jen o dva, takže tudy cesta nevede, poté katana... Mám jednu u sebe a ochránila mě vůbec někdy? Když si vzpomenu na to, kolik krve prolila, je mi zle... Nikdy mi nepomohla, katana je nástroj na zabíjení, moji nepraví rodiče, sestra, Otou-san... Ti všichni padli za oběť ostří mé zbraně, takže zbývá už jen svitek. Sice mě kvůli němu můžou zabít, ale i tak poslouží dobrým účelům, osvobodí jednoho vězně z věčného zatracení, měla by to být správná cesta... I když se mi moc nezdá, že bych měla jít opět prostředkem, jenže vždycky jsem vyhledávala ve všem tu zlatou střední cestu, takže proč to nerisknout znovu?" ,,Heh..." Ame nic neřekla, dokonce mi ani nenaznačila, jestli se mýlím nebo mám stejný úsudek jako ona, zůstala ledově chladná tak jako obvykle, za což jsem jí obdivovala, v takovéhle chvíli jsem já byla vždy na rozpacích, ale její lhostejnost jakoby mě poháněla kupředu a nedovolovala zastavit. Vydala jsem se tedy se spokojeným úsměvem opět středem, nedalo se nic dělat, takhle jsem to uvnitř sebe cítila a ať už jsem si vybrala správně nebo ne, věřila jsem ve své rozhodnutí, i když mě mohlo poslat už navždy pod kytičky...

// Nějak překračuju svoje obvyklé limity postů, ale to se hold stává, když píšu jen jeden post za den ^^" Takže vzkaz pro Takču: Čti jen ten první a poslední odstavec, ostatní jsou vnitřní pocity, atd... ^^

Kuzuri Yuki

Nahly prevrat meho sveta,kdyz me jezirko vtahlo do sebe na svet meho druheho ja byl velice neprijemny.Dopadl jsem pevne nohama na zem a rozhlidl se pookoli.Bylo zde vsechno tak, jak to bylo na druhe strane, ale odraz v hladine vody byl skutecny.Stal tu naproti me, se svitlem,ktery jsem potreboval a me pritom stale znela v hlave slova:...nic neni pravda a nic neni skutecne...Povidal o tom, ze doufa, ze nejsem hloupejsi, nez on, ale ja to asi vazne nechapal.Pokud to je svet uvnitr me, jak rikas, pak vis, ze ten svitek potrebuju taky a dat ti ho dobrovolne nehodlam.Uskocil jsem o kus dozadu a prohlizel si meho soupere.Pokud spolu budeme bojovat, ceho myslis ze docilime?Rozhodne to ani jeden z nas jen tak vzdat nechce, tak proc si radsi navzajem nepomoct?Pokud ten svitek od tebe dostanu, ty uspejes taky, jelikoz jsi moji soucasti, jak jsi sam rekl.Avsak jestli me porazis, myslis, ze postup budeme sdilet? Hyoton: Chen Rekl jsem a vtom vyjel ze zeme ostnaty retez a obrovskou rychlosti se roztocil okolo meho tela a vytvoril tak neco jako kopuli.Tak co?Dohodneme se nejak rozumne? Nebo se budeme bit jako male deti?

Saya Uchiha

Jakmile jsem viděla co ten chlap udělal moje hlava pracovala docela naplno.Sledovala jsem jak se obří katonová technika řítí přímo na nás. Nemínila jsem nechat Laviho zasáhnout a pokud šlo o mě klidně bych se zasáhnout nechala ale nemínila jsem to udělat bez odplaty.Skočila jsem přímo před Laviho aby jej moje tělo chránilo před spálením.Můj výraz byl docela odhodlaný.Rychle jsem udělala pečetě. Katon: San Hassei! (Oheň: střetnutí trojice).Z úst my ihned vyletěli tři velké ohnivé koule. Jedna letěla přímo na toho chlapa kdežto ty dvě ostatní letěli z boku.Tušila jsem že se té jeho technice nevyhnu ale aspoň jsem mohla od toho ohně ochránit Laviho a popřípadě toho zmetka zasáhnout svojí technikou.KOukala jsem se Sharinganem na blížící s oheň a v duchu doufala že nás nic nezasáhne.I když to bylo dosti nepravděpodobné.Jen jsem tak stála a čelila svému osudu.V ruce jsem měla jednu ze svých katan i když v té chvíli mi byla vcelku k ničemu ale byl to jakýsi zlozvyk.Lavi pokud mě to zasáhne jako že nejspíše ano nedej se odradit.Možná potom budu sotva schopná se hýbat ale nějakou techniku bych ještě udělat mohla. Před očimal jsem měla tvář Tatsuki,Keiko a Nichira.A také všech které jsem znala.Kupodivu se mi před očima objevila i tvář Laviho což jsem si nijak nedokázala ujasnit ale nějak to nepatřilo k mím prvnostním problémům.

Toshi Takari

Zodvihol som sa zo zeme, konečne ten sen skončil, pomyslel som si, pričom v tom momente, sa za mnou ozval hlas, a ja som sa len obhliadol, zdalo sa, že som sa mýlil, a skutočná nočná mora má ešte len prísť. Shirobei náhle začal miznúť, moja jediná pomoc sa skrátka vyparila len tak vo vzduchu, nedalo sa teda nič robiť, následne sa rozrazili dvere a ja som vstúpil priamo do nich, pričom som kráčal chodbou ktorou som sa sem dostal, na jej konci stál Shiroi. Vážne vtipné, aj ja by som chcel vedieť takto odstrániť istých ľudí, zasmial som sa, aj keď k nevydarenému vtipu to nebol práve najlepší dôvod. Takže, hovoríš, že sme v sne ? Čakal by som rozhodne niečo... hm... niečo... ako to povedať... útulnejšie, nohou som odsotil od seba kus kameňa, ktorý bol pokrytý plesňou a nepekným hmyzom. Moje podvedomie, stojí za dve veci, pomyslel som si s povzdychom a zadíval sa na protivníka, načo som inštinktívne zovrel rúčku svojho meča. Mohol by som skúsiť použiť tamto, ale teraz určite nie, musím to spraviť, keď bude nepozorný, a nepozornosti treba dosiahnuť, pretočil som meč v ruke a v okamihu ho zabodol do zeme vedľa seba, pričom som začal tvoriť pečate, Raiton: Kaminari Hakai! udrel som dlaňou ruky do zeme, pričom som si kľakol, a zadíval sa na Shiroia s úškrnom, technika začala fungovať v podstate v okamihu, zem začala praskať, a všetko naokolo sa začalo sypať na jednu veľkú kopu, ako som Raitonom vpusteným do zeme, vyvolal takýto zdrvujúci efekt, že by sa na nohách neudržal skutočne nikto.

Nichiro Akuma
V momente, keď na neho letelo dosť veľa bublín, ktoré pri kontakte so zemou vybuchovali Norio zmizol, a Nichiro sa pomocou Akuma Tenso začal bublinám vyhybovať, aj keď sa jednotlivé výbuchy s ním veľmi nepríjemne pohrávali, našťastie s väčšími problémami sa im vyhol. Keď si bubliny odleteli, tak si Nichiro všimol, že sa vrátili naspäť, a aj s vodou. Nechcel riskovať, že tá voda bude niečo zlé, keďže aj samotné bubliny vybuchovali, preto uznal, že toto asi moc príjemná voda nebude, no ak by sa uhol, tak by pravdepodobne nestihol vyhnúť sa im, a preto len zostal stáť, pričom si katanu pozdvihol na seba smerom k bublinám. Nechcel ich prasknúť. len sa ňou akokeby "kryl", aj keď to tak moc nevyzeralo.
"Je kruté, že si môj oponent, a ešte stále neviem tvoje meno. Nechceš sa predstaviť?" Opýtal sa potichu Nichiro, pričom sa stále pozeral na bubliny.

GM

Ah, zapomněla jsem, že vlastně dokážeš ovládnout schopnosti obou dvou větví našeho klanu... řekla žena a dala si ruku před obličej, poté povyskočila směrem nahoru a než stihla dopadnout zpět do plynu, který si právě vytvořila, tak se pod její nohy postavila větev Tohle místo jsem stvořila já... a tohle místo mě poslouchá, dokážu si cokoliv nastavit přesně tak, jak chci já sama Tatsuki, a to už nezměníš. Nemáš mne čím překvapit, ovládáš pouze techniky, která znám i já sama a znám je moc dobře, zkrátka a dobře je toto den tvé smrti a totálního poražení! vykřikla naštvaně žena, potom poskládala pouze jednu jedinou pečeť a stromy okolo Tatsuki se začaly pohybovat Shizenton Hijutsu: Kōgeki (Element Přírody: Tajná Technika: Útočící Pralesy) vykřikla žena, v tu chvíli si věděla přesně, o jakou techniku se jedná, protože si ji jednou už viděla na vlastní oči. A díky tomu si též věděla, že tato technika může být velice ošemetná, krom toho kvůli tomu, že žena znala přesně tvé schopnosti si neměla šanci ji jakkoliv překvapit, budeš muset použít něco, co ta žena nezná.


Pomalu ale jistě sis ohmatala všechny kamenné předměty před tebou, dlouho ti trvalo se rozhodnout, který z těch tří se nakonec stane tím, který si vybereš. Dlouho si nad tím přemýšlela a snažila si se vyvodit všechny možné možnosti, až ti nakonec vyšel pouze svitek. Pomalu si vešla do místnosti, v tu chvíli se za tebou zavřely těžké kamenné dveře, což si však nemohla vědět, protože si to neslyšela, pouze si cítila ten menší otřes, který nastal při jejich dopadnutí na zem. Pokračovala si dál a čím dále chodbou si šla, tím si měla zvláštnější pocit... až po několika metrech neustálé chůze v chodbě si najednou přestala cítit zem pod nohama, bylo to něco nepoznaného a velice nepříjemného, schopnost cítit okolní předměty a moc si je ohmatat ti zmizela, ztratila si další smysl, teď už si necítila vůbec nic. Na jednu stranu obrovská výhoda, na druhou stranu obrovská nevýhoda, protože si stále mohla velice dobře cítit bolest. Proces se opět opakoval, vešla si do místnosti, naproti tobě opět byly tři různé možné vchody či východy. Nevěděla si, co se bude dít, ale rozhodně si věděla, že tohle je jeden z posledních testů tohoto chrámu, které tě ještě čekají, což ti dodalo něco jako odvahu pokračovat ve svém pátrání, i když prakticky i tak si se neměla jak dostat zpátky. Byl to zvláštní pocit, i přes to, že si své primární smysly ztratila ti stále něco říkalo, že jsou před tebou troje možné dveře, respektive oblouky, kterými lze někam jít. Nalevo si cítila pach krve, pach... který si již jako shinobi moc dobře znala. Na druhou stranu napravo si cítila svěží vůni květin, které právě vyrostli. A nakonec, uprostřed si necítila nic, jako kdyby tam ve skutečnosti ani nic nebylo.


Snad si opravdu nemyslíš, že to tak je? To, že jsem součást tebe jsem myslel tak, že jsme jedna stejná osobnost, jen v jiných světech. Pokud ve svém světě prohraji zkoušku, tak ji prohraji. A ty na to vliv mít nebudeš, ale konec už řečí, hodlám z tebe ten svitek dostat, a to klidně i po zlém, pokud budu muset, takže se raději rovnou vzdej! vykřikl ten Kuzuri naproti tobě a na tváři se mu zjevil zlověstný úsměv, pouze se podíval na tvou techniku a s mírným úšklebkem konstatoval stejnou techniku jako ty, okolo něj se začal formovat ledový řetěz, přesně jako na tvém těle. Tenhle souboj pro tebe rozhodně nebude jednoduchý, tvůj protivník ovládá stejné schopnosti jako ty, ovládá i stejná techniky, ne-li dokonce už i o něco silnější než ty sám. Krom toho moc dobře ví, jak přemýšlíš a jaké jsou tvé nejčastější kroky, proti tomuto nepříteli budeš muset změnit svou dosavadní strategii a dělat nejlépe spontánní rozhodnutí, jinak tenhle souboj nebude trvat moc dlouho a ty o svůj svitek přijdeš. V jednu jedinou chvíli se okolo vás začala formovat mlha, taková mlha, kterou si již jednou viděl, a to když si prvně přišel k jezírku a k ostrovu jako takovému, souboj začíná... pouze ten nejlepší bude schopen přežít.


Saya se postavila před tělo Laviho, tím pádem ho ochránila před nebezpečím ohně, místo toho však sama schytala přímou kolizi s ohněm, což způsobilo, že měla velice nepříjemně popálené prakticky celé její tělo. Popáleniny mohly být tak druhého stupně, některé dokonce až třetího. Laviho tělo však bylo kromě několika spálených vlasů doslova netknuté Jak komické, někdo z rodu Uchiha se snaží chránit někoho z rodu Hyuga? Tím líp pro mne, pouze jedne z vás mne nedokáže porazit, na to jste moc slabí, a když teď odstavím úplně tu Uchihu, tak bude moje vítězství prakticky jasné, je načase se vás zbavit dětičky, ale souboj s vámi mě opravdu bavil, hlavně vaše snaha o to vytvořit něco, co pravděpodobně nikdy nebude možné stvořit - spojenectví mezi tak velkými rivaly jako jsou rod Uchiha a Hyuga. dořekl muž, poté odskočil o několik metrů a zadíval se směrem k Saye, která aktuálně spadla od popálenin na zem, technice Sayi se vyhnul díky Sharinganu a díky Byakuganu pro změnu viděl, odkud technika jde, tato kombinace se pro něj stala prakticky něčím, co ho dělá nesmrtelným Katon: Karyū Endan! vykřikl muž a oheň směřoval přímo k bezvládnému tělo Sayi.


Pravděpodobně si myslíš, že už všechno chápeš, ale za několik málo sekund pochopíš, že nechápeš prakticky nic. Protože pochopit něco, co je pro tebe ve skutečnosti nepochopitelné ve snu, je prakticky nemožné, Toshi Takari. promluvil Shiroi, v jeho hlase zněl tón jistoty a bezpečí, očividně se rozhodně nebál, když šlo do tuhého, svýma očima se zahleděl na zdroj techniky Toshiho Yugen: Kihon Soshi-kko (Snová Iluze: Manipulace Elementárních Prvků) potichu šeptnul Shiroi, potom před sebe postavil ruku, v tu chvíli se země okolo něj začala přetvářet a pohybovat a vstoupila do Toshiho techniky, takže se Shiroiovi nic nestalo Svět genjutsu... Yujutsu je pozoruhodný, nemyslíš? Všechno je to pouze iluze, všechno okolo nás, ale přitom iluze ovlivňuje všech pět základních lidských smyslů... a též centrum všeho, mozek. Sen je velice zvláštní věc, může být krásný, může být krutý... může být jednoduše takový, jaký si ho vysníš.. promluvil opět Shiroi, bylo to skoro jako by si v jeho mluvě slyšel nějakou nápovědu jak ho porazit, přitom si ale nechápal, co máš udělat Škoda, rmoutí mne, že musím zabít někoho tak schopného jako tebe.. dodal a začal skládat pečetě.


Mé jméno tě nemusí zajímat fracku, tak už oň přestaň konečně žadonit, přišel jsem si sem pro svitek a ten také získám. A někdo jako ty, špína, která se snaží postoupit na další úroveň v bezcenném systému někoho, kdo si říká shinobi nemá možnost mne zastavit. Už dlouho jsem čekal na tuto možnost, už velice dlouho, možná až moc. A tentokrát si ji nenechám proklouznout mezi prsty, na to mysli. dořekl muž, jakmile Nichiro vyrušil techniku, tak se pouze zasmál, moc dobře věděl, že to udělá, ale při tom gestu s jeho mečem se mírně podivil, připadalo mu to celkem nelogické a komické, o co se snažil. Muž opět vyfoukl ze svého bublifuku několik málo bublin klasických rozměrů, ty nechal rotovat okolo svého těla, bubliny nad hlavou Nichira tam stále nechával, chtěl znát jeho reakce na podněty z okolí, aby s ním mohl lépe bojovat Stále se jen bráníš, zaútočíš? Pokud se ti povede se mne dotknout, řeknu ti své jméno- dodal usměvavě muž, celkem solidně pochyboval o Nichirově schopnosti se ho dotknout, a proto mu bylo prakticky úplně jedno, co řekne a co mu za to nabídne.