◊ Věk: 16 let ♦ Pohlaví: Žena ◊ Hodnost: Chūnin ♦ Datum narození: 31. prosince - Kozoroh
◊ Krevní skupina: 0 Negativ ♦ Kontinent: Temná Říše ◊ Aktuální bydliště: Město Celestus ( Hlavní město ) ♦ Charakter theme: Action, Sad, Fight ◊ Character's voice: Keiko, Ame
♦ Stručný popis ♦ Charakteristické rysy: Kratší kaštanově hnědé vlasy, laskavé šedé oči, světlá barva kůže, typicky ženská postava, výška: 174 centimetrů, váha: pohybující se okolo 50-ti kilogramů, oblečení nosí vždy sladěné do bílé a tmavě modré barvy. Na první pohled působí plaše, pokud nemusí mluvit, bývá většinou zticha, zvláštností je její druhá osobnost jménem Ame, kterou se sice snaží před širokou veřejností tajit, jenže jejich hlasité hádky neuniknou žádným uším v blízkém okolí.
◊ Přesvědčení ◊ Její přesvědčení se nedá považovat za záporné, jak tomu obvykle u shinobi Temné bývá, jelikož Keiko sama o sobě má sklony spíše ke kladnému přesvědčení, a to z jednoho prostého důvodu, dívá se na svět ještě takovýma dětskýma očima, sic v minulosti prožila dost nehezké věci, stále věří v to, že lidé se mohou napravit, a proto si zaslouží odpuštění za své hříchy. Bohužel nálepku andílka ji kazí její druhá polovička, která je jedna z těch nejzáporněji myslících bytostí v Celestusu, Ame má pro změnu úplně opačné myšlení než Keiko, bere lidi pouze jako odpad a nejraději by vyvraždila všechny přebytečné lidi, aby mezi nimi našla ty nejsilnější, díky kterým by mohla porovnávat své schopnosti a lépe se tak rozvíjet. Keiko je neskutečně tvrdohlavá, málokdo jí dokáže ovlivnit, pokud se tedy nejedná o někoho z kruhu jejích nejbližších, stojí si vždy tvrdě za svým a svou pravdu je schopna si i vydupat, zároveň ale dokáže pomoci a pro své přátele by obětovala cokoliv, naopak Ame je ta zákeřnější, nijak jí nezajímají názory ostatních, uznává jen pár lidí, a i ti musí projevit dostatek intelektu na to, aby s nimi vedla rozumnou řeč, slova jako lítost, přátelství a pravidla jdou u ní zásadně stranou, protože jí přijdou zbytečná a nedůležitá. Tyto dvě dohromady spolu tvoří doslova neutrál, jelikož záporná polovička Ame se snaží překopat charakter Keiko a ta se naopak snaží naučit Ame slušnému chování, tudíž se u nich nedá přesně stanovit přesvědčení, protože je jednou takové a podruhé zase jiné.
♦ Sen & Cíl ♦ Nedá se říct, že by Kei měla něco, za čím by se hnala hlava nehlava, ona sama tvrdí, že za všechny její spáchané činy, nemá na něco jako sny nebo cíle nárok, avšak jejím doživotním posláním, jak to ona nazvala, je pomáhat a plnit přání ostatních, jako malá měla kdysi dávno velice zvláštní sen, za který by jí většina normálních lidí označila za blázna, ve svých dětských letech si vždy přála být jako drobná rostlinka narcisu, chtěla jednoho dne jednoduše vykvést a proměnit se v krásnou kunoichi, která bude rozdávat radost a smích do tohoto temného světa. Svým způsobem se ji toto přání vyplnilo, avšak Keiko po pár letech na svůj pošetilý dětský sen úplně zapomněla, posledních pár událostí, jí však přinutilo změnit postoj k těmto věcem a ona si stanovila svůj vlastní cíl do budoucna, kterého se nehodlá za žádnou cenu vzdát, chce zesílit, a to ne kvůli pocitu nadřazenosti nebo slávě, ale kvůli svým blízkým, zároveň si společně s tím myslí, že silou dokáže přesvědčit ostatní o tom, že je připravená znát pravdu o své rodině a hlavně o svém biologickém otci, kterého před ní život tajil celých šestnáct let. Na druhou stranu Ame má své vlastní sny, chce se možná v co nejkratším časovém úseku zmocnit těla Kei a následně zabít všechny, kteří se jí postaví do cesty za zesílením, na svém seznamu má nespočet jmen shinobi, ale i obyčejných vesničanů, a to hlavně lidí z jejich rodné vesnice, kteří těm dvěma tolik ublížili. Jediná jména, která byste tam zaručeně nenašli je jméno její druhé osobnosti, Laviho a Nichira, protože ti dva jsou pro Keiko cennější než její vlastní život a Ame si to patřičně uvědomuje, sic to jí stále nebrání v tom, aby kohokoliv z nich smrtelně zranila, o svém snu se Ame za žádných okolností nezmiňuje, přijde ji lepší, když jsou lidi drženi v nevědomosti a užívají si svým prachobyčejných životů. Ačkoliv jsou tyto dvě osobnosti sebevíce odlišné, našel se jeden cíl, který mají obě stejný, a to je najít mladého Hyugu, který před nedávnem odešel do Světa Nukeninů a zůstat s ním až do samého konce, k tomuto se dokonce sama Kei slovně zavázala, avšak to není to ten pravý důvod, proč chce stát po jeho boku děj se, co děj.
◊ Fobie, Choroby & Zranění ◊ Keiko ani Ame nemají žádnou známou fobii, v podstatě jim tento fakt velmi efektivně pomáhá v boji proti někomu, kdo by chtěl na tyhle dvě využít techniky iluzí, místo toho má však každá spíše svůj specifický strach z něčeho, například Kei se bojí o své přátele, nedokázala by nečinně sedět, pokud by byli zranění a už vůbec nepřichází v úvahu, že by je měla vidět umírat, to je také jedna z příčin toho, proč se je snaží neustále chránit. Zatímco Ame se naopak bojí předčasné a bezvýznamné smrti, pouze pomyšlení na to, že by měla zemřít třeba při sesunu jeskyně zavalená pod hromadou kamenů, jí přivádí do jistého stavu nevrlosti a v tu chvíli bývá velice protivná a nepřívětivá, s tímto se zároveň pojí i to, že nechce zemřít sama. Nikdo přesně neví, jak by to dopadlo, kdyby najednou byla Ame oddělena od Kei, přežívají v jednom těle spolu už téměř od narození, proto jsou obě na sebe navázány silným poutem, jehož přetrhnutí by výrazně ovlivnilo i někoho jako je Ame, jedna teorie tvrdí, že Ame by konečně dosáhla svého vytouženého snu a začala by zabíjet na potkání, druhá však pojednává o tom, že by se samotná zbylá osobnost po chvilce zbláznila a spáchala by sebevraždu za účelem opětovného shledání se svou druhou polovičkou, co je ale na tom všem pravdy, ví snad jen sama Ame, která ale svoje slabiny nikdy neukazuje navenek, tudíž odpověď vypluje na povrch teprve tehdy, kdy tato situace doopravdy nastane.
Jediná choroba, která se kdy u této kunoichi projevila je syndrom rozdvojené osobnosti nebo taktéž jinak nazývané alter ego, kterou trpí už pěkně dlouhou dobu, nedá se však říci, že by to Keiko nějak vadilo či si stěžovala, ba naopak, svojí druhou osobnost má velmi ráda a vlastně jí Ame nahrazuje starší sestru, kterou si vždy přála mít. Tato nemoc se poprvé plně projevila ve věku 12-ti let, kdy Kyoko mučila svou adoptivní dceru a ten večer překročila všechny hranice trpělivosti Kei, ve které se tak konečně probudila Ame, která po celou tu dobu nečinně přihlížela celému dění okolo a připravovala si svoje menší uvítání. Jejich společná choroba je v již celkem rozvinutém stádiu, kdy se Ame dokáže úplně osamostatnit a dokonce na nějakou dobu získat nadvládu nad tělem nebo se spojit se svou druhou osobností, k čemuž jim vypomáhá jedna jejich technika, která ty dvě násilně spojí do jednoho těla a ony potom mají dokonalou synchronizaci, přičemž se tím zároveň spojují i schopnosti každé z nich.
Na těle této mladé dívky nenajdete moc jizev, protože ačkoliv už si Keiko vytrpěla nespočet řezných ran různé hloubky, vždy se jí celkem dobře zahojily a nezůstala po nich nakonec žádná stopa, bohužel ale jako správný shinobi, má i ona památku na jednu nepříjemnou vzpomínku z minulosti. Pokud byste měli to potěšení a zahlédli Kei v něčem jiném než v jejím ninja úboru, zjistili byste, že její levou stranu hrudi zdobí ošklivě vypadající jizva, která je dva centimetry hluboká a dokonce i po těch několika letech má stále takový podivně čerstvý vzhled. Jedná se o pozůstatek z dob, kdy se jí Ame pokusila zabít a kunaiem jí udělala velmi hlubokou ránu, která obě téměř připravila o život, jelikož byla mířena přímo na srdce a ona rýha má tvar jakéhosi ohnutého kříže sahajícího od ramene až k pátému žebru. Jizva už je celkem dobře zacelená, no někdy se jedna její část mírně natrhne a v tu chvíli začne aktivně krvácet, proto můžete Keiko sem tam vidět se zakrvácenou rukou, jak si bolestivě drží levou polovinu hrudi a snaží se co nejrychleji najít zdroj vody, aby ránu nějak omyla.
♦ Vzhled & Oblečení ♦ Kei vypadá na první pohled jako každá jiná kunoichi Temné Říše, lehce si jí dokážete splést s nějakou jinou dívku, pokud se na ní budete dívat zezadu, má kratší vlasy kaštanové barvy, které jsou vždy pěkně upravené a svázané do jednoduchého culíku. Její oči nesou metalově šedou barvu, tato barva je sama o sobě symbolem všednosti a obyčejnosti, avšak to se o těchto dvou očích říci nedá, vždy z nich čeří obrovská dávka štěstí a radosti, tedy až na pár chvil, kdy v nich naopak není vidět absolutně nic, tyto oči by se daly nazvat oknem do duše této kunoichi, čemuž dopomáhá fakt, že právě v nich se odráží všechny její vnitřní pocity a ačkoliv dokáže bez problémů zahrát falešný úsměv, její oči ji vždy velice lehce prozradí. Co většinu lidí upoutá hned na poprvé je dekolt Kei, který rozhodně nepatří k těm nejmenším, ale i přes svůj poměrně mladý věk je její popředí přirozené a kdyby o tom chtěl někdo pochybovat, majitelka poprsí by rozhodně nezůstala chladná, protože je na své tělo až přehnaně háklivá. Měří přesně 174 centimetrů a váží něco málo kolem 50-ti kilogramů, co se týká oblečení, tak to Keiko často mění i několikrát za den, její obvyklý úbor se skládá z bílomodrého minitopu, který je zespodu sepnutý dvěma koženými pásky, tříčtvrtečních kalhot tmavě modré barvy s nádechem fialové, které mají našitý bílý pásek sloužící spíše jen na okrasu, bílých sandálí a dlouhého namodralého pláště, který má přes sebe věčně přehozený, aby nepoutala tolik pozornosti v davu. Přestože Kei nikdy nebyla velkou zastánkyní šperků, nyní se jí neustále na krku houpe zlatý kříž, který se stal památkou na jejího otce a v podstatě zaujímá roli jistého talismanu pro štěstí, který za žádných okolností nesundavá dolů, největší kuriozitou je ale zaručeně její černá pečeť na spodní straně pravé dlaně připomínající čínského draka, značící členství v tajemné organizaci Shikigami.
◊ Povaha & Vlastnosti ◊ KEIKO LYSEA Kei na lidi působí stejně jako hřejivé sluníčko, které vyleze z černých mračen Temné Říše jen párkrát do roka, oplývá obrovskou životní energií a nadšením, zásadně chodí s úsměvem od ucha k uchu, který se snaží si udržet po celý den, sic poslední dobou si tuto bezstarostnou náladu spíše vnucuje, protože ji několik uplynulých událostí příliš sráží na kolena, ale jako vždy zůstává silnou a hraje šťastnou optimistku. S tím se zároveň pojí i fakt, že v zásadních věcech, které se týkají ji samotné, se spoléhá pouze sama na sebe a pomoc druhých většinou odmítá, i přestože se to může zdát dost arogantní a sobecké, Keiko to dělá pro dobro ostatních, sama totiž nejlépe ví, že nesmí zatěžovat své přátele vlastními problémy, se kterými se musí poprat ona a ne někdo jiný. Má však ráda společnost nějaké blízké osoby, vedle které se dokáže cítit v bezpečí a zároveň se tím dotyčný člověk stává její oporou, o kterou se ona odráží, aby mohla překonat různé překážky, v tu chvíli dokáže téměř cokoliv proměnit v legraci a i ta nejstupidnější věc se stává něčím neobyčejným. Svým způsobem je Kei hrozně naivní člověk, maluje si svět v pestrých barvách a žije ve své dětské prostotě až do vysokého věku, bez váhání dokáže nabídnout svou pomoc, příliš však nedomýšlí na důsledky své ochoty, takže se jí tato vlastnost častokrát mstí, jedna z jejích záporných vlastností je přehnaná starostlivost, neustále se o někoho stará, přičemž na jejím zdraví jí vůbec nezáleží, pro druhé by se klidně rozdala a dokázala by o ně pečovat ve dne v noci. Ačkoliv jsou její slova velká, nevěří ve své schopnosti a za celý svůj život ji její sebevědomí nepřekročilo bod mrazu, příliš se podceňuje a nerada mluví před někým cizím o svém zaměření na iluze, jelikož se jí většina potom vysmívá nebo naopak mlčí a zdržuje se od ní dál, v tréninku na ní navíc Ame klade vysoké nároky, které občas přechází až do nereálnosti, čímž ji její druhá polovička v tomto ohledu moc nepomáhá. Avšak víra, že dosáhne vysněného cíle, ji udržuje neustále v pozoru a pevně na nohách, nebojí se pro svůj sen podstupovat životu nebezpečná rizika a nedá se odradit ani případným neúspěchem, nemá strach z nebezpečí a občas v něm nalézá samu sebe, snad jakoby ji objetí smrti poskytovalo kus její duše, který neustále hledá a nemůže najít. Nadšeně se chopí každé práce a příležitosti dokázat, že má svojí vlastní hlavu, do které si nenechá vtloukat žádné žvásty, neuvažuje příliš dlouho nad tím, zda jí stačí síly na dokončení úkolu, k tomu ji dopomáhá i její elán a chuť utkat se s nepřízní osudu spojené s neutuchající vytrvalostí, kterou by jí mohl kdekdo závidět, nedělalo by jí problém zůstat několik dní vzhůru, pokud by to zaručilo bezpečí jejím bližním. Co osobně nesnáší je nátlak z druhé strany a možnost volby, přičemž je jedna horší než druhá, nemá ráda vybírání mezi něčím nebo někým, přijde ji to nefér pro obě strany, jelikož jedna z nich vždy bude ta zrazená, ale kdyby náhodou už přeci jen došlo na podobnou situaci, volí podle sebe a ne podle něčí rady. Sama si určuje hranice mezi dobrem a zlem, když uzná za vhodné zabití vrstevníka pro svobodu přítele, udělala by, co je třeba, když bude znamenat obětovat kus sebe za nějakým vyšším účelem, který by byl pro ní velmi důležitý, neváhala by a nechala by se klidně rozčtvrtit. Ona se však nepere pouze pro své štěstí, ale ochotně strčí ruku do ohně i kvůli blízkým osobám, jež byste dokázali spočítat na prstech jedné ruky, Kei přímo vyhovuje její ne zrovna početná základna přátel, protože těm určitým lidem může věřit a vložit do nich své vlastní naděje. Velice špatně snáší samotu, neustále musí mít po boku někoho, kdo se s ní půjde třeba jen projít, v nejhorších případech zůstává sama s Ame, no kdybyste je oddělili od sebe, nejspíše by brzy ztratila zdraví rozum a šla se někam zabít. Keiko je převážně citově založený člověk a pár lidem její náladovost dost leze na nervy, její charakter je spíše zasněný, sentimentální a obdařený bohatou fantazií, nejlépe se cítí a rozvíjí v úzkém kruhu osob, vůči ostatním se snaží být upřímná, ovšem totéž očekává také od protistrany. Má svůj vlastní svět a nemá potřebu se přizpůsobovat tomu, jak momentálně funguje společnost, je sice hrdou kunoichi Temné, ale ani to jí nenakazuje, aby plnila každý rozkaz na slovo, jestliže by to bylo v rozporu z nějakým jejím přesvědčením. Avšak její největší nepřítelkyní je žárlivost, Kei dokáže žárlit téměř na všechno, ať už se jedná o jiného uživatele iluzí, kterého bere jako soka a snaží se ho tak nejrychleji vyhladit z povrchu zemského nebo pokud se nějaká jiná dívka příliš často motá blízko jejích vyvolených osob, čímž v ní vzbuzuje pocit méněcennosti, proti kterému okamžitě tvrdě zakročí.
AME O tom, zda je právě Ame ztělesnění pravé osobnosti Keiko a její milá povaha je pouze zástěrka, můžeme maximálně tak polemizovat, ví se však, že ona záporná polovička je vlastně tvořena z čisté nenávisti a zášti, kterou v sobě jednu dobu uchovávala mladičká Kei a jak čas plynul, negativních pocitů se nahromadilo dostatečné množství na to, aby vznikla nová bytost. Ame už vzhledem připomíná monstrum z nečistého světa, které je dokonalým strojem na zabíjení, bez jakéhokoliv náznaku citu nebo slitování, určeno výhradně na tvoření krvavých jatek, její pravou podobu však vidí jen málokdo, protože většinu času tráví v mysli, kde jí může vídat pouze Keiko a možná je to tak i lepší. Její oči nemají typickou barvu, ale jsou krvavě rudé na černé bělimě, v tmavším prostoru dokonce nepatrně září rudým plamenem, který se se zvyšujícím množstvím zlosti postupně zvětšuje, pod levým okem se jí táhne pomalu až ke rtům černá sešitá jizva, jejíž původ nezná ani samotná Ame, jelikož se s ní už narodila, a tak je stále tajemstvím, kde se vlastně vzala. U této osoby se však nedá hovořit doslova o rtech, má totiž spíše černě obtažená ústa, přes která jí při úšklebku vyčuhují její prodloužené špičáky, sic mají obě stejnou barvu vlasů, na rozdíl od Kei je má Ame podstatně delší, navíc její tělo není nic, na co by se člověk chtěl dívat každý den, už kvůli těm několika jizvám a rýhám po zbraních, které jí zdobí jak břicho, tak i celou délku zad, nikdo nezná přesnou příčinu toho, proč se jí žádná rána nehojí a zřejmě ani znát nebude. Povaha Ame by se dala charakterizovat jako přesný opak předcházející osobnosti, neustále si udržuje nepřátelský postoj ke všemu, často mění své nálady i názory, je rozvážná a v životě se řídí zkušenostmi, a to nejen vlastními, rychle se učí ze svých chyb a ty protivníkovi dokáže efektivně využít proti němu, bývá racionální a kritická hlavně ke Keiko, od které očekává maximum, i kdyby ho z ní měla vymlátit. Ame je mnohostranně nadaná, co se týká trénování a dokazování fyzické síly, tam beze sporu vítězí ona nad svou druhou polovičkou, která v tomto hodně zaostává, dále je až přehnaně inteligentní, ale nemůžete od ní chtít, aby vám s něčím radila, raději zůstane pěkně potichu v koutě a bude se smát na vašich marných pokusech. Nebojí se střetů a většinou je to ona, kdo vyvolá s někým spor kvůli své výbušné povaze, raději však volí klidnou cestu, tedy hlavně pokud se jedná o hádku s někým podstatně silnějším než je ona sama. Poté jsou tu výjimečné situace, kdy Ame naštve nějaký arogantní slaboch a v případě, že pohár přeteče stanovenou mez, která mimochodem není nijak veliká, se umí ze své rovnováhy bleskurychle vychýlit a stát se agresivní a nevyzpytatelnou. Na oko sice působí nafoukaně a neschopně, její chování je ovšem velice důkladně promyšlené, racionální uvažování a cílevědomost ji nutí k tomu, aby manipulovala se svým okolí, dělá to však s velkou opatrností, čímž nebudí příliš zbytečné pozornosti.
Ame není výřečný typ člověka a smysluplnou řeč vede výhradně s těmi, kteří jí za tu námahu stojí, ačkoliv patří k něžnému pohlaví, mluví jako dlaždič, což se stalo již takovým jejím nezbavitelným zlozvykem, už kvůli své zásadně nepříjemné povaze nemá žádné přátele, tudíž se její jedinou blízkou osobou stala Kei, které většinou také pouze nadává za její praštěnou povahu a blbé připomínky od věci. Avšak jistá fáze dne, respektive noc, mění tuto bestii v něco úplně odlišného, zda se o Ame chcete něco dozvědět, začněte se s ní bavit až večer, kdy je rázem jako vyměněná, na čemž se podílí hlavně fakt, že na vlastní oči vidí své dávné dílo z minulosti, což je hluboká jizva na hrudi Keiko, kterou si Ame neustále bere za vinu a vždy se za ní omlouvá, jelikož si uvědomuje, že to její druhé osobnosti přidělává další zbytečné problémy, kterých už mají tyto dvě více než dost. Upřímnost a přímost, to jsou vlastnosti typické pro tuto bytost, nemá ráda různé vytáčky a zlehčování situací, pokud je s něčím nespokojená, řekne to bez váhání naplno, Ame je schopná vám bezstarostně sdělit od plic, co si o vás upřímně myslí a zatím se ještě nikdo nikdy nedočkal kladného názoru, nedělá ji problém přesvědčit druhé o své vlastní pravdě a následně je využít ke svým potřebám, ať už jsou jakékoliv. Ame nepatří k lidem, kteří by odpouštěli na potkání, všechno si důkladně pamatuje a sic to může vypadat, že nesrovnalost s vámi hodila za hlavu, pravda je na druhém konci a v tu chvíli si teprve připravuje svojí pomstu, neodpouští nic jako lež, přetvářku nebo nedej bože podraz, je schopna pálit za sebou mosty a zapomenout na dávná přátelství, co se tedy o Keiko říci nedá, čímž mezi těmito dvěma dochází neustále k různým hádkám. Je velmi bojechtivá, nejraději ze všeho má trýznivá mrzačení a mučení lidí, s čím nesouhlasí její druhá osobnost a zatím se jí celkem daří tyto masakry eliminovat alespoň na nějaký nízký počet, Ame nijak nezajímají problémy jiných shinobi a už vůbec nehodlá nikomu s čímkoliv pomáhat, protože tvrdí, že další zbytečnou havěť už na starost nepotřebuje, dokáže odignorovat v podstatě cokoliv, co jí nepřijde dost důležité, ať už se jedná o věci, lidi nebo dokonce samotné emoce, ze kterých asi nejvíce nenávidí radost a lásku, kdybyste se ji však zeptali, proč je taková nepřívětivá ke všemu živému, mávla by nad tím rukou a neřekla ani slovo. Odpověď na tuto otázku nezná dokonce ani Keiko, která toho o ní ví více než kdokoliv jiný, v tom lepším světle se Ame ukázala pouze jednou, a to při záchraně Laviho, kdy se dokázala obětovat pro jejich nejlepšího přítele, no zároveň poté řekla, že pokud to přežijí, už nikdy v životě nic takového podstupovat nebude, ale v to nevěří ani samotná Ame, přeci jen už zná velice dobře svojí drahou polovičku, která za všechny nasazuje krk.
♦ Oblíbené & Neoblíbené ♦ Keiko má nespočet jak oblíbených, tak i neoblíbených věcí, má ráda zvučné melodie jakéhokoli hudebního nástroje, sladké pokrmy od drobných zákusků až třeba po velké slavnostní dorty, ovoce, zeleninu a s tím spojený zeleninový ramen, poté knihy všelijakého žánru, ze kterých často preferuje encyklopedie, co však miluje ze všeho nejvíce jsou její přátelé, noc a vše, co k ní patří, tudíž ticho, tma, hvězdy a její tolik oblíbený měsíc, z něhož nejmilejší fáze je pro Kei podle všeho úplněk. Oblibuje pohled na rozkvetlé louky a co týká květin, nejvíce ji k srdci přirostly narcisy, které ji vždy udělají radost a rozveselí i v té nejchmurnější chvíli, taktéž by sem patřila určitá oblast Temné Říše, kde je pochovaný její otec, to místo se pro ní stalo něco jako osobní svatyně, nedovolila by nikomu, aby jí poskvrnil to krásné jezero nebo se vůbec nějak dotkl hrobu Daisukeho a ten, kdo by se o to pokusil, by nezůstal dlouho mezi živými. Z ročního období má nejraději zimu, sic v Celestusu téměř nikdy nesněží, proto ještě neměla možnost vykonávat takové ty typicky zimní aktivity jako je stavění sněhuláka, koulování a mnoho dalšího, což ji svým způsobem dosti mrzí. Samozřejmě oblibuje déšť a jeho vůni, ráda v něm vysedává a zvuk dopadajících kapek ji dokáže dokonale uklidnit a donutit ji zapomenout na všechno, co by jí normálně přidělávalo další zbytečné vrásky, Keiko miluje přírodu a pobyt na čerstvém vzduchu, těžko si samu sebe dokáže představit uzavřenou ve městě, kde by neměla možnost se jít někam projít, je však celkem zvláštní, že ze zvířat má ráda snad úplně všechno, no první příčku u ní bezesporu drží hadi, zaujali ji už jako malou holčičku, obdivuje jejich pronikavé oči a způsob, jakým se plazí a útočí na svou kořist, dokázala by je pozorovat klidně celý den, jelikož věří, že v nich je jistá dávka tajemna, která je lidskému zraku hluboko skryta a ona ji chce objevit. Kei těžko snaží jakákoliv omezení, potřebuje mít svojí vlastní svobodu, aby mohla plně fungovat, nemá příliš v lásce kyselá nebo extra přeslazená jídla, taktéž moc nemusí ta mastná, protože jí to vždy rozhází žaludek, nesnáší skupiny lidí většího počtu než pět, nerada poté s kýmkoliv spolupracuje nebo někomu pomáhá. Nemá ráda pravidla a razantní zákazy, což je důvodem toho, proč je tak často a s oblibou porušuje, tuto vlastnost nejspíše zdědila po svém otci, který byl v tomto ohledu stejný rebel jako ona. Existují však dvě věci, za které by byla ochotna zabíjet i přes svou klidnou povahu, první je ubližování jejím bližním, což nikdy nikomu neodpustí, ublížili jste někomu, na kom ji záleží a ona o tom ví? Tak věřte tomu, že jakmile bude mít příležitost, tvrdě se vám za to pomstí a nezůstane jen u zastrašovacích výhrůžek. Druhá věc je sice zvláštní, ale pro Keiko dost nepříjemná, nesnáší totiž, když na ní sahá někdo, u koho by jí to osobně nevadilo, proto má také jistý druh strachu z fyzického zneužití, no o tomto faktu ví pouze její druhá osobnost, která jí před tímto neustále chrání a nedovoluje nikomu cizímu, aby se byť jen dotkl jejich těla.
Ame je přesný opak své druhé osobnosti, a to téměř ve všem, nesnáší tu její dietní zeleninu, ze které se jí dělá špatně už od pohledu, snaží se jí co nejvíce vyhnout a omezit její konzumování na minimum, místo ní by totiž na svém denním jídelníčku velmi ráda viděla maso, Ame miluje maso, krev, žíly a různé části těla, nerozeznává moc rozdíly mezi masem zvířecím a lidským, proto ji občas můžete vidět s podivným kufříkem, který si s sebou bere na dlouhé mise, avšak jeho obsah nevidí každý, protože by se ne jednomu mohlo při tom pohledu udělat zle. Má ráda lidi, kteří ji jsou nějakým způsobem podobní, její ideál shinobiho Temné Říše si představuje jako samu sebe v různých tělech, lépe se jí pracuje a přemýšlí jako samostatné jednotce než jako členovi nějakého kolektivu, kterého se doslova štítí, mezi její oblíbené věci či spíše činnosti by patřilo beze sporu redukování počtu lidí na zemi, nachází oblibu v bojích a zabíjení, což z ní činí právoplatnou kunoichi Temné, která se na první pohled může zdát celkem neškodná, no nenechte se zmást její mlčenlivostí, jelikož je schopná vám v sekundě proříznout hrdlo a dále se tvářit, že se vůbec nic nestalo. Pokud byste si Ame chtěli něčím naklonit nebo alespoň na ní zapůsobit, aby vám neztěžovala život, nejlepší volba bude dát ji dárek, a to ne jen tak ledajaký, musíte totiž někoho zabít, abyste přinesli to, za co vás nebude brát jako podřadný odpad, který ji nestojí ani za mrknutí. Její úchylka jsou oči, a to především lidské oči, doma jich má celou sbírku vystavenou v malých skleničkách naložené ve speciálním nálevu, aby vydržely krásně čerstvé jako za doby, kdy ještě obývaly něčí oční důlky, nepohrdne však ani celou hlavou či rukou, která byla odťata v oblasti loktu, pokud by vám bylo dovoleno nahlédnout k Ame do jejího malého sklepa, cítili byste se jako v domě nějakého psychopata, co rád sbírá kusy lidského těla, hold někdo rád trofeje a někdo zase tělíčka. No ani se nepokoušejte ji nařknout z toho, že je to hnusné nelidské monstrum, které si dělá dobře na mrtvolách, nejdříve by se vám pořádně vysmála a nakonec byste daleko živí nedošli, nesnáší pokud se jí někdo snaží podrazit nohy nebo případně ji nechat na pospas osudu někde ležet, ona by to samozřejmě bez problému udělala někomu jinému, avšak jakmile je ona v roli té zrazené, její neutuchající pomsta vás velmi brzy dožene a poté je s vámi ámen.
◊ Koníčky & Záliby ◊ Přestože Keiko nemá příliš mimovolných zálib i to málo ji okrádá celkem o dost času, nikdy nepohrdne hrou na její příčnou flétnu jménem Maitetsuki, jakožto dcera někoho tak významného jako byl Daisuke, nepřestane hrát ani kdyby tento koníček nenáviděla, ctí tím památku svého otce a zároveň pokračuje v rodové tradici, která se předávala z generace na generaci, dokud se Kei nestala posledním žijícím členem, avšak ona sama si nepřeje, aby toto umění zaniklo společně s její smrtí, chtěla by vložit do rukou Maitetsuki jednomu ze svých dětí, pokud se jich tedy vůbec někdy dočká. Mimo hraní ještě velice ráda čte naučné knihy, fyzické trénování ji dělá obrovský problém, takže se rozhodla rozvíjet místo těla svou duši a mysl, dále často pojídá různé druhy sladkostí nebo se prostě někde válí, také se nesmí opomenout její oblíbená činnost a tou je pozorování noční oblohy, kdy ze sebe vypustí celodenní stres a jen mlčky sleduje krásu hvězd a měsíce. Pokud budete mít opravdu velké štěstí, můžete ji zaslechnout také zpívat, avšak to se stává jen velice vzácně, Kei, jakožto milovnice pořádku a přesnosti, patří k největším nepřátelům zmatku, chaosu a ledabylosti, tudíž není divu, že mezi její oblíbené činnosti se dále řadí úklid čehokoliv, kdy musí mít vše vždy své perfektní místo, zároveň je však i zručná v kuchyni a ačkoli nejsou její jídla vždy dokonalá, ráda vaří jak pro sebe, tak i pro jiné, nedávno se též začala zajímat o jistý druh masáží, což se snaží příležitostně rozvíjet. U Ame je jediným koníčkem zabíjení nepotřebných a slabých, nic jiného jí nepřináší větší slast než pohled na zmrzačené tělo, samozřejmě se sem řadí i Keiko tolik neoblíbený trénink, Ame se neustále snaží nutit svou druhou polovičku do posilování, avšak ani ona nezlomí její tvrdohlavost spojenou s leností, takže musí tréninky často vynechávat, což ji dokáže solidně pokazit náladu.
大輔 Daisuke ( biologický otec ) - Daisuke patřil mezi uznávané shinobi jak ve svém životě, tak dokonce i po smrti, měl obrovské nadání a v jeho schopnostech ho dokázal předčit už pouze zakladatel rodové linie, ve které se předávala moc ovládat umění iluzí spojené s flétnou a možnost mít jako summony legendární Doki, navenek vypadal chladně a bezcitně, neustále si udržoval svůj neutrální postoj ke všemu, avšak pod jeho kamennou slupkou byl taktéž starostlivým manželem a milujícím otcem, který pro své dítě obětoval i to nejcennější, co mohl a to svůj vlastní život. Kdybyste pár dní pozorovali Keiko a Daisukeho, nemohli byste pochybovat o tom, že se jedná o otce s dcerou, Kei po něm zdědila téměř všechno, co se týká povahových vlastností, oba nedodržují žádné zásady, rodina a přátelé jsou u nich na prvním místě a jejich tvrdohlavost nezná mezí. Daisuke se těsně po narození Keiko stal elitním členem Shikigami, u kterých pobýval až do doby než se po několika letech opět setkal se svým jediným potomkem, toto setkání se však stalo oběma osudným, no jak se později ukázalo, ona společná smrt byla záměrem toho všeho, díky čemuž otec předal své dceři poslední dědictví, kterým byla možnost stát se zvěstovatelem Boha Smrti. Daisuke je pohřben u jezera v okolí Temné Říše, kam ho Kei chodí pravidelně navštěvovat a sdělovat mu novinky ze svého života, občas ji můžete vidět, jak bezduše posedává vedle kamenné desky, snad jakoby čekala na odpověď, která se již však nikdy nedostaví.
賢治 無毛 Kenji Lysea ( adoptivní otec ) - Líný shinobi, který se myšlenkami pohyboval ve svém fantaskním světě a neexistovaly pro něj hranice, nikdy příliš nesouhlasil s názory většiny a vždy si prosazoval svou, celý svůj život bral jako boj se svým vnitřním já a se světem, který ho obklopoval, proto většinou zůstával nepochopen a zavrhován ostatními vesničany. On byl však s tímto stylem maximálně spokojený a na jeho obličeji byl vždy k vidění pobavený úšklebek s cigaretou, což už předem naznačuje, že Kenji byl silným kuřákem, kterému za jeho nepříjemný zlozvyk manželka neustále nadávala a vyhazovala z bytu, ale po nějaké době si našel způsob, jak efektivně využít svůj volný čas na ulici, a tak začal trávit podstatnou část života venku pod hvězdami. Shromáždil si pár mužů s podobně veselým manželstvím a se svojí skupinou podnikal dlouhé cesty, doma se ukazoval asi jen jednou či dvakrát do měsíce a rodině, hlavně převážně Kyoko, toto celkem vyhovovalo, takže nic nenamítala a nechala Kenjiho toulat se klidně až za hranice říše. Zemřel na své 34-té narozeniny na jedné z výprav ve skalnatých oblastech Temné Říše, kde společně s ním zahynuli další tři členové průzkumné skupiny, avšak těla těch ostatních nebyla nikdy nalezena, což je do dnešní doby stále velkou záhadou.
京子 無毛 Kyoko Lysea ( adoptivní matka ) - Jméno Kyoko Lysea znal v Oblitusu snad úplně každý, přestože nepatřila k řadám shinobi, její slovo mělo v nemocnici velkou váhu, co se týkalo medicíny a anatomie, odříkala by vám všechno jako básničku, byla velmi talentovaná a pokaždé přišla s účinným lékem na nemoc, která zrovna ve vesnici panovala. Jakožto hlava rodiny a zároveň jediný člen, který domů přinášel peníze a obstarával chod domácnosti, byla rodina Lysea vždy jako ze škatulky, Kyoko si velmi potrpěla na čistotu, pořádek jak ve věcech, tak i v chování a vyjadřování, a proto u nich panovala přísná pravidla, kvůli kterým Kenji raději dobrovolně odcházel na výpravy než aby se zdržoval v blízkosti své nafoukané ženušky, kterou později nazval Mujona Hiru no Kyoko ( 無情な ヒル 京子, Bezcitná pijavice Kyoko ). Měla však i svou stinnou stránku, kterou na vlastní kůži pocítila pouze maličká Keiko, ve společnosti možná působila kultivovaně, avšak hluboko uvnitř to byla brutální sadistka, která dělala pokusy na své nevlastní dceři a právě díky tomu vždy dokázala objevit lék na nemoci, Kei se tak pro ní stala živým objektem na různá testování a navíc si na ní vybíjela svou zlost, tomuto chování však nakonec udělala přítrž Ame, která ze sebe nehodlala nadále dělat pokusnou krysu a Kyoko tak byla zavražděna ve stejný den jako Miki ve věku 36-ti let.
三木 無毛 Miki Lysea ( nevlastní sestra ) - Miki bývala usměvavé dítko už od narození, nebyl by den, kdy by něčím nepřekvapila a nezazářila, chovala se jako ta nejvzornější holčička pod sluncem, takže si jí každý okamžitě zamiloval, o své nevlastní starší sestře toho moc nevěděla, jelikož se viděly za celý život dohromady přibližně desetkrát, za to Keiko ji zrovna v lásce neměla, i přestože svou nenávist nedávala nijak najevo. Mezi ostatními dětmi svého věku byla až příliš populární, středem pozornosti nebyl nikdo jiný než ona a vždy se kolem ní motala spousta kluků, oblečení nosila zásadně výstřední díky Kyoko, která si tyto úbory nárokovala, bohužel jí pro dětskou slávu a zámožnější původ častokrát využívali její kamarádi. Zemřela v 8 letech společně se svou matkou, přičemž kus jejího těla, respektive hlavu, má Ame u sebe ve sklepě jako stolní lampičku, tudíž její smrt nebyla úplně zbytečná.
ラビ 日向一族 Lavi Hyūga ( velmi blízký přítel ) - Talentovaný shinobi z ušlechtilého rodu, kterého doprovází ruku v ruce genialita a vznešenost, Lavi byl mezi svými vrstevníky v Temné znatelně vyspělejší než ostatní, prožil si opravdu velice nepříjemné dětství, což samozřejmě mělo z velké části dopad i na jeho povahu, nejspíš i to je pravý důvod toho, proč vztah mezi ním a Keiko byl ze začátku na ostří nože. Jejich první střetnutí se událo na menší misi, kde se do sebe pouze naváželi, jeden by nejraději viděl toho druhého na dvě poloviny a zásadně si šli sami sobě po krku, i přestože Keiko s Lavim bydleli ve stejné říši, tudíž by k sobě teoreticky měli chovat alespoň drobek ohleduplnosti, v jejich případě to tak rozhodně nebylo. Teprve až mise v Chrámu Ohně je dovedla si vzájemně porozumět a poznat se blíže než kdykoliv předtím, celý tento vztah se rázem obrátil naruby, ani jeden z nich před tím druhým neměl žádné zábrany v rozhovoru, jelikož je chrám samotný donutil se oddělit od zbytku pátrací skupinky, takže byli oba nuceni si vystačit sami bez cizí pomoci. Kei si k Lavimu za ten čas vybudovala silné pouto přátelství, které ještě více utužily určité události v onom chrámu a následně i smrt Keiko, kde se ukázalo, že oběma na sobě záleželo možná více než by kdokoli předpokládal, sic ji občas dosti štvaly jeho prudké změny nálad a narážky ne její maličkost, soucítila s Lavim a stal se pro ní prvním člověkem, za kterého by byla ochotna položit svůj vlastní život. Keiko a dokonce i Ame ho bere jako svého nenahraditelného přítele, jehož smrt by natolik otřásla oběma osobnostmi, že nikdo přesně neví, co by se s nimi následně stalo, mladý Hyūga nadále zůstává i po všech jejich dobrodružstvích, která nebyla vždy nejveselejší, číslem jedna, pro koho by Kei udělala cokoliv reálného či absolutně nesplnitelného, pokud se jedná o Laviho, nikdo ji nic nedokáže rozmluvit a je ochotna si klidně servat kůži z těla, jen aby nějak pomohla svému příteli. Po jeho odchodu do světa plného nebezpečí a nástrah chce zesílit, protože jakmile se totiž zbaví povinností, které ji vázají k Celestusu, vydá se za ním a nepřestane po něm pátrat, dokud se všechno nevrátí do starých kolejí a oni nebudou opět spolu. Sic se její chování může normálnímu člověku zdát přehnané a nepochopitelně naivní, Kei to bere jako nutnost, ke které se zavázala dávným slibem, jenž pojednával o tom, že Laviho bude doprovázet až do doby než naplní své sny a že ona osobně zajistí, aby nepadl do rukou smrti tak lehce, jak si kdekdo myslí, což v jejím slova smyslu znamená dobrovolně se obětovat a to už jakkoliv.
ニチロと 悪魔 Nichiro Akuma ( blízký přítel ) - Nichiro je sám o sobě složitá osobnost, na pohled působí klidně a vyrovnaně, své emoce dokáže bez problému skrývat podle potřeby, což z něj činí někoho velmi zajímavého, avšak Keiko se s ním spřátelila natolik, že v její přítomnosti se z něj stává v jistém směru úplně jiný člověk. Poprvé se ti dva měli možnost setkat v Chrámu Ohně, kde se Nichi ukázal vlastně téměř až na konci mise jako posila vyslaná samotným Shikiem, první dojem byl takový ošemetný a v podstatě se ani jeden nezajímal o existenci toho druhého, překvapivé však je, že se Kei dříve sblížila s jeho démonkou než s Nichirem samotným, netrvalo to dlouho a po úspěšně ukončeném chrámu se spolu střetli opět, a to při záchraně dvou bývalých členek Akatsuki Origin, ten okamžik by se dal nazvat začátkem jejich pevného přátelství, které se postupem času více rozrostlo a dnes Keiko rozhodně nelituje toho, že si k němu vytvořila nějaký vztah. Nichi se po odchodu Laviho stal jedinou blízkou osobou Kei a za to si ho velice váží, nedopustila by, aby mu kdokoli ublížil, i přestože ho ona sama bude muset jednou zradit až bude opouštět Celestus a vydá se vstříc smrti do světa zatracenců. Akuma je pro ní taková opora v těžkých časech, kdy mu svěřuje své problémy a on ji postupně staví zpět na nohy a dodává ji sebevědomí, sic s tímto konáním moc nesouhlasí Ame, která jednoduše nevěří nikomu, proto jí toto přijde dost nebezpečné a existuje tu jisté riziko, že všechny informace od Keiko by následně Nichiro mohl použít proti ní. Každý z nich u sebe nosí něco, co mu daroval ten druhý, Nichi dostal zlatý prsten s karmínově rudým kamenem uprostřed, původně to měla být památka na Kei předaná těsně předtím než vydechla naposledy na lovu svých Doki, na oplátku ji Nichiro věnoval k její nově získané hodnosti Chūnina stříbrný náhrdelník s perlou, který občas zdobí společně se zlatým křížem její krk, no raději ho nechává vystavený na poličce, aby se jí náhodou nějak nezničil.
たつき ハンタズ Tatsuki Hantāzu ( přítelkyně ) - Tatsuki je snad ta nejmilejší osoba, kterou v Celestusu můžete potkat, její povaha je pravý opak toho, co byste očekávali od bývalého člena Akatsuki Origin, kam v jednu dobu patřila, když poprvé Keiko poznala tuto kunoichi, musela se hodně zamyslet nad tím, zda je na světě opravdu někdo s tak laskavým srdcem nebo je její vlídná povaha jen nějaká zástěrka. Obě se berou jako dobré kamarádky, neměly totiž moc šancí na bližší poznání, proto je jejich vztah takový těžko určitelný, ale Kei byla ochotna se za ní vzdát všeho, když se jí snažila s pomocí Nichiho vysvobodit z vězení ve věži, kam nechal Noctis uvěznit jak Tsuki, tak ještě jednu dívku z Uchiha klanu. Tatsuki je dobrá duše, kterých je na tomto světě kriticky málo, z toho důvodu ji Keiko mívá často na očích a kdyby se náhodou něco semlelo, rozhodně by se tupě nedívala před sebe, ale okamžitě by zasáhla a ten, kdo by na Tsu byť jen blbě sáhl, by skončil v rukou Ame, která by se živila z negativních pocitů své druhé polovičky.
♦ Styl boje ♦ Kei se čistě specializuje na takzvané Genjutsu ( 幻術, Techniky iluzí ), které místo fyzického útoku na tělo manipuluje s tokem chakry v mozku oběti, což způsobuje narušení pěti základních smyslů, existuje opravdu velice malá skupinka shinobi, kteří bojují za pomoci těchto technik, ninja, který by chtěl využívat genjutsu ve svůj prospěch musí mít jisté nadání a talent, samozřejmě mu nesmí chybět ani fantazie přesahující obyčejné lidské chápání a Keiko je pyšná na to, že patří právě mezi tu méně početnou hrstku shinobi, jenž se nevidí každý den. Ačkoliv genjutsu většině lidem přijde spíše zbabělý styl boje, u ní je to nejvyužívanější a zároveň jediný styl, který v soubojích může používat, taijutsu u ní nepopsatelně zaostává a také má své osobní pravidlo, které ji nařizuje se tomuto boji tělo na tělo velkým obloukem vyhýbat, avšak Ame má na toto jaksi jiný názor a tady se dá dobře poznat odlišnost těchto dvou. Druhá polovička Kei totiž nesnáší neškodné iluze, které jsou pro ní pouze ztráta drahocenného času a nic moc záživného, Ame ovládá průměrné taijutsu, které však těm dvěma už nesčetněkrát zachránilo pozadí, zatímco k ninjutsu se obě staví úplně stejně. Nemusí příliš techniky spojené s jakýmkoli elementem už z toho důvodu, že jim to vždy přidělává spoustu problémů a je těžké se většině z toho vyhnout, když to nemáte čím vyblokovat, místo nejneoblíbenějšího elementu drží bez pochyby katon, na který má nepříjemné vzpomínky z Chrámu Ohně, kde jí oheň pořádně zavařil.
◊ Schopnosti ◊ Vyniká v nadprůměrném množství chakry, které se na její zaměření dokonale hodí, už kvůli specializaci na genjutsu se Keiko naučila svojí chakru ovládat na velmi dobré úrovni, což je pro ní takové malé plus na bitevním poli, jelikož zbytečně neplýtvá svou energií, takže dokáže i déle bojovat. Fantazie se u ní pohybuje daleko za hranicemi ostatních, na čemž se hlavně podílí její zasněná povaha, ve které může rozvíjet svou představivost a vytvářet si cokoliv, co se jí zrovna zamane, samotná Kei je spíše typ, který bojuje na styl akce a reakce, příliš nerozmýšlí když něco dělá, avšak pokud se dostane do úzkých, automaticky se snaží analyzovat schopnosti nepřítele a nějak se z toho dostat. Díky svému stylu boje je navíc schopna rychle a efektivně rozpoznat, kdy je chycena ona nebo někdo jiný v cizí iluzi, samozřejmě dokáže genjutsu i rušit, přičemž je dokonce imunní vůči nízko rankovým technikám, takže začátečník proti ní nemá šanci. Důležitou roli tu taktéž hraje Ame, která ji zaručuje odolnost vůči klanu Yamanaka a jim podobným technikám, další člověk v jejich hlavě prostě není vítán a Ame vždy rázně zakročí, pokud by se do jejich mysli chtěl někdo nabourat a získat informace. Keiko je mistryně ve hře na flétnu, její skladby jsou příjemné na poslech, i když její protivníci by je raději slyšet nechtěli, jelikož tóny flétny už předem hlásí velké trable, co se týče Ame, ta své schopnosti uplatňuje hlavně v oblasti taijutsu, tento fakt je celkem užitečný pro obě dvě, avšak pokud se agresivní polovička dostane do popředí, necítí bolest a chce bojovat bez ohledu na stav svého těla. Ale všechno špatné je k něčemu dobré, díky těmto záchvatům se Kei naučila teorii medicíny, kterou na sobě následně byla nucená praktikovat, dokáže rozpoznat různé druhy květin a využít je podle potřeby, není sice tak vzdělaná jako klany s lékařským zaměřením, avšak tato schopnost se jí celkem hodí. To, co ovládá obyčejný shinobi u ní značně zaostává, nemá moc dobrou fyzičku, nevydrží běhat příliš dlouho a dělá ji problém se vyhnout hodně věcem naráz, no od toho je tady její druhá osobnost, která je flexibilnější a celkově obratnější v boji na blízko, ačkoliv je Keiko něžného pohlaví má až překvapivě pevnou kostru, málokdy se stává, že by odpadla hned po první ráně, dokáže ustát silnější nárazy, za což vděčí opět Ame, díky zlomeninám a znovu srostlým kostem, které tak nabraly na hustotě a pevnosti, získaly ty dvě o něco málo silnější tělo než ostatní kunoichi. Inteligenci mají také na vysoké úrovni, ale že by jí hyperaktivnější polovička nějak uplatňovala v normálním životě se říci nedá, hold zůstane navždy tou uječenou a praštěnou, jejíž IQ je hluboko v mínusu.
♦ Zbraně & Vybavení ♦ Keiko je držitelkou vzácné flétny jménem Maitetsuki ( 魔笛月, Démonická Měsíční Flétna ), kterou kdysi používal známý shinobi ovládající Doki, po jeho smrti však flétna zmizela neznámo kam, ví se pouze to, že skončila někde v zemi démonů, Maitetsuki je unikátní hlavně v materiálu, ze kterého je vytvořena, není totiž jako ostatní ze železa, nýbrž z tajemného kamene, i přes to ale hraje lépe než klasická flétna. Tento kámen není kdejaký, materiál tohoto kamene pochází z meteoritu, který spadl na zem před mnoha lety a ve kterém putoval desetiocasý démon Jūbi, proto je dost možné, že v Maitetsuki stále koluje kus chakry tohoto, všem dobře známého monstra. Její původ ji zaručuje hned několik věcí, první je pevnost, tuto flétnu nedokáže proříznout dokonce ani meč s bleskovou chakrou, zároveň však není Maitetsuki tak těžká, i přestože je samozřejmě o něco málo těžší než klasická. Žádná z těchto vlastností ji ale nezaručila legendární pověst, za to se zasloužila teprve až její speciální schopnost, Maitetsuki totiž dokáže uchovat určitou melodii, která je na ní hrána, respektive si její majitel může vybrat, kterou melodii chce do flétny uložit. Vibrace této melodie v podstatě neustále rezonují mezi kamennými stěnami a uživatel je schopen kdykoliv tuto melodii vypustit, přičemž nemusí ani flétnu držet v rukách, stačí pouze myšlenka na ní a Maitetsuki sama zareaguje, její dosah je taktéž zhruba o 5 metrů delší než u obyčejných fléten, sic to není žádná výhra, ale v tomto případě se každý metr počítá.
Doki (怒鬼, Rozzuření Démoni ) jsou tři bytosti démonického původu, které si na svojí pomoc přivolává Kei, jde o extrémně silné a specifické summony, kteří se ovládají za pomocí zvuků generované flétnou. Z těch speciálních summonů patří sice mezi vzrůstově menší, měří zhruba něco málo kolem sedmi metrů, avšak i přes jejich výšku jsou velice rychlí a mrštní, muskulatura jejich těl jim dokonce dovoluje vydržet bez problémů nápor několika výbušných lístků. Neovládají žádnou elementární podstatu, za to však oplývají unikátním Hijutsu pouze pro ně, které je schopno rozladit fyzický a mentální poměr energie v nepříteli, a tak udělat jeho chakru nestabilní. Doki jsou známí především svou dokonalou spoluprací, kdy se každý doplňuje s každým, jsou sice slepí, ale ostatní smysly mají na nadlidské úrovni, nejvíce rozvinutý mají podle všeho sluch, proto slyší i sebemenší šelest, kterou by lidské ucho nemělo šanci postřehnout. Tito summoni jsou charakterističtí pro rodovou linii Keiko, jejich původ se píše ještě před samotným vznikem ninjutsu, taijutsu a genjutsu, kdy tři podřadní shinobi toužili získat sílu z padlého meteoritu, avšak neuspěli a jejich těla se pod náporem té obrovské síly začala měnit, čímž vznikla úplně první forma Doki. Ti v dnešní podobě jsou již pouze stín moci, kterou představovali kdysi, i přesto je lze však považovat za velice mocné summony, se kterými není radno si zahrávat.
Měsíc ozařoval její tvář, kterou zpola zakrývala zmoklá ofina - jen čerstvá krev stékající po černém znaku uroborose a slzy smíchané s kapkami podvečerního deště, nic víc, nic míň, měsíc rozehrával na skále tajemnou hru stínů démonických těl zmítajících se v křeči a ona se snažila zapudit našeptávání své sestry, aby si mohla opět v klidu zavzpomínat. ,,Zítra…” To slovo jí naplňovalo smutkem a zlostí zároveň, co vlastně přinese zítřek? Odpověď byla v nedohlednu, v těchto chvílích se její duše zmocňovala druhá osobnost, v mysli jí ječely bolestivé výkřiky umírajících lidí a ona se tomu všemu jen hořce smála, zvuk přátel dozníval v temných myšlenkách a krvavě rudé oči vnitřního démona chladně vyhlížely z temnoty. Smrt, život, dobro a zlo se slévalo v jednu odpor nahánějící masu směřující k duševní apokalypse, ano, proč nebýt ta zlá, jenž nevidí a neslyší pláč dětí a nářky slabých, ta, která s chutí rozšlápne nemocné a nepotřebné pro svou vlastní slávu? V představách její drahé polovičky se nablýskaná katana zabodávala do těl jejích protivníků, do těl těch, kteří jí nenechají žít vlastním způsobem, pomalu zabíjela celý prohnilý svět, který jí nutil hrát si na dobráka. Proč by vlastně měla být hodná? Kvůli komu? Proč potlačovat své pravé já? V tom jí něco vyrušilo, cítila pocit blaha, který už za těchto nocí několikrát zažila, pomalu zvedla hlavu a vzhlédla k obloze, z výšky na ní hleděly dvě jiskřivé oči, to, co říkaly bylo nevyslovitelné jako mnoho dalších věcí, dvě průzračně bílé oči bortily temné zdi a vnesly do mysli kunoichi nové světlo zaslepující všechno zlo v útrobách její duše. Proč to dělá? Copak mám právo hledat v jeho očích spásu? Jsem jen jedna z mnoha, jejichž svět se bortí… To ale ty oči nezajímalo, neodsuzovaly a neposuzovaly, pouze jí ukazovaly jinou cestu, byla to podaná ruka do bahna myšlenek temnější než sama ztělesněná nenávist uvnitř mladé dívky, mlčky se upřeně dívala do očí dávného přítele, kde našla odpověď na svoje otázky, nenápadně se usmála a v ten moment se oči usmály také, opatrně si stoupla a nechala příjemný vánek, aby jí pročechral ještě mokré vlasy. ,,…musím znovu o trochu zesílit a potom už budeme spolu, že?” Šeptla na pozdrav očím, které se rozplynuly jako mlha nad ránem a ztratily se v zástupu několika tisíců hvězd, Keiko se bez dalších slov otočila a zamířila se domů trochu osprchovat, aby byla na další den plně připravená a mohla se znovu pokusit o získání nějakých informací o své rodině a o jediném člověku, který jí nutí přežívat v tomto bídném světě a kterému zároveň patřily ty oči plné nadějí a snů jich obou…
♦ KAPITOLA I. ♦ Krvavá řeka nesoucí dítě obestřené rouškou tajemství
Jedna etapa končí a druhá začíná, to je nekonečný koloběh života, který nelze zastavit, dnešek je den oslav, protože se loučíme s uplynulým rokem a zároveň je to v podstatě jediná událost, při které Temná Říše neobvykle překypuje životem, odevšad se najednou ozývají veselé melodie z různých hudebních nástrojů a na noční obloze se střídá jeden ohňostroj za druhým, jen počasí se zdá se neradovalo, jelikož po celý den silně pršelo, avšak nikdo z oslavujících si z toho moc velkou hlavu nedělal. Davy lidí se shromažďovaly v centrální části říše, a to respektive v Celestusu a ti, kterým se zrovna nechtělo jít tak daleko, zůstávali se svými rodinami doma nebo alespoň vyšli před byt a společně se dívali na tu nádherně barevnou scenérii nad špičkami stromů, jedno však bylo jisté, nikdo v tuhle noc nezůstal sám! Pouze jeden postarší muž, zahalený od hlavy až k patě nepromokavým černým pláštěm si dral cestu skrze mohutná skaliska a v náručí cosi držel, byl to drátěný koš, ze kterého šlo příležitostně zaslechnout dětský pláč. Vypadal vyčerpaně a zároveň tak nešťastně, že pohled na jeho tělo, které šlo zřejmě už pouze z donucení, by každému zaručeně navodil husí kůži, malé děťátko nejspíše na chvilku usnulo, protože jeho slabý hlásek už nebyl dobrých pár minut slyšet. Nakonec se i přes veškeré pády stěží dopotácel až k řece, ke které se právě dnes žádný člověk neodvážil přiblížit ani na krok kvůli nalezené mrtvole malého kluka, který nešťastnou náhodou spadl ze stromu přímo do vody a tam si rozbil hlavu o ostrý kámen, s takovýmito případy se totiž pojí prastará legenda o vodním monstru, které stáhne do hlubin všechno živé přesně v tu noc, kdy se průzračná voda v řece smíchá s čerstvou krví, no sic se to zdá komické a dost nereálné, věří této báchorce jak malé děti, tak i dospělí a starci. Novopečený otec opatrně odložil košík, přičemž sejmul víko a odkryl drobné tělíčko holčičky, která byla po náročném porodu vysílená, možná i to byl důvod proč zaspala, nenápadně se pousmál a něžně jí pohladil po hladké tváři. Byl to jeho první a zároveň poslední potomek, manželka Miko zemřela těsně po porodu a muž si slíbil, že už si nikdy nenajde jinou ženu, protože Miko miloval nade vše, kapky deště se rozrážely o příčnou flétnu, ze které se po chvíli ozvala líbezná a konejšivá melodie, která se rozlehla po celém okolí, děvčátko sebou mírně škublo a široce se usmálo, snad jakoby rozumělo notám flétny, které jí dávaly poslední sbohem. Daisuke si sundal pronikavě zelený náhrdelník z krku a položil ho do košíku vedle holčičky, chtěl, aby jeho jediná dcerka měla nějakou památku na svoje rodiče, neměl v úmyslu se s ní vůbec kdy loučit, ale teď nemohl jinak. Na kus papírku napsal velkým písmem Keiko, toto jméno bylo něčím zvláštní, oba rodiče už velmi dlouho předem věděli, jak pojmenovat své děťátko, chtěli totiž, aby mu toto jméno přineslo v životě štěstí, no to ještě netušili, jak moc se nakonec zmýlili, Daisuke se dlouho loučil s malou Keiko, trhala ho představa, že už jí možná nikdy neuvidí, jenže on sám toho měl momentálně více než dost a nechat si jí, by jí mohlo ohrozit na životě, což by si poté nedokázal odpustit. Jemně políbil líce dcerky, zakryl jí víkem a položil na vodu, v tu chvíli jakoby oblaka uposlechla zoufalou prosbu Daisukeho, déšť ustal, rozbouřená řeka se náhle zklidnila a nechala dítě na pospas osudu. Muž se jen mlčky díval na koš, který se s každou další sekundou stále více vzdaloval až nakonec úplně zmizel, se slzami v očích se zničený otec ztratil kdesi v lese a už se u vody nikdy neukázal, mezitím Keiko unášela řeka stále hlouběji a hlouběji do vesnice, kde jí však nečekalo příliš milé uvítání...
Vesničané, jakmile spatřili hnědý košík plovoucí na vodě, nezaujatě odvrátili pohled a šli dál, jakoby na řece vůbec nic nebylo, ignorovali to i přes fakt, že alespoň polovina z nich tušila, že v něm bude nějaká živá bytost, takto to pokračovalo skoro až na konec vesnice nazývané Oblitus, což v překladu znamená Zapomenutá, pojmenování bylo až přespříliš příhodné, protože většina lidí žijících právě tady zapomněla na jednu důležitou věc, zapomněla na to, že mají city. Každý z nich myslel sobecky jen na svůj život, našlo se tu však i pár šťastlivců, kteří mysleli na svou rodinu, na dobro svých blízkých, ale takových případů bylo velice, velice málo. Keiko stále spala, zřejmě se jí něco zdálo, jelikož do své ručičky pevně sevřela řetízek od otce, už to vypadalo, že jí každý člověk nechá bezmocně unášet vodou, která se mohla kdykoliv stát opět divokou a nepředvídatelnou. až se na malou holčičku usmálo štěstí. Muž, přibližně 20 let starý procházel podél řeky, znuděně do ní kopal kamínky, které se mu připletly pod nohy a z pusy mu trčela hořící cigareta, s rukama v kapsách šel akorát domů za svojí přítelkyní, která ho už nějakou tu hodinu postrádala, při představě své rozzuřené přítelkyně si jen otráveně povzdychl, když v tom zaregistroval velký hnědý koš. Nepatřil k těm lidem, kteří se bojí jít byť jen na metr k řece kvůli její pověsti a dnešní nalezené mrtvole, rád riskoval a vyhledávání nebezpečí patřilo k jeho koníčkům, takže ani chvilku neváhal, rychle skočil do vody a vytáhl na břeh onu proutěnou věc. Jakmile odkryl víko, típnul dokouřenou cigaretu o chodník, vzal do náruče košík a se spokojeným výrazem se vydal oznámit přítelkyni, že v rodině budou mít nového člena, nijak ho nezajímalo milion keců okolo, které vedla rozhněvaná Kyoko, protože si Keiko oblíbil. Byla tak vyslabená, ale přitom vypadala jako malé sluníčko, které by mohlo přinést do jeho rodiny trochu zábavy, přestože se Kyoko ještě na děti necítila, s tímto překvapivě nějaký extra problém neměla, všechno se zdálo naprosto v pořádku, dívence jméno Keiko zůstalo, památný náhrdelník měla vždy při sobě a oba noví rodiče jí jako miminko velice hýčkali, sice o ní v podstatě nic nevěděli, takže neměli jistotu, zda je náhodou nenapadnou bandité, kterým by tato holčička patřila, tajemství, které si s sebou přinesla v koši mělo být navždy skryto a tak tomu i bylo, dokud vesničané nezačali mít na její neobvyklý příchod svůj vlastní pošetilý názor…
♦ KAPITOLA II. ♦ Každá snaha marná tam, kde strach zaslepil zdravý rozum
Dosavadní život Kei vypadal úplně stejně jako každého jiného malého dítěte, dva milující rodiče, velký pokoj plný hraček a útulné rodinné zázemí, člověk by si pomyslel, že její jméno jí možná opravdu přineslo štěstí, no to si teprve pravda začínala připravovat své bolestivé představení. Dnes je den šestých narozenin Keiko, čekali byste dárečky, dort, sladkosti a poletující balónky, nic takového se však v tomto domě nekonalo, za tu dobu, co se tato dívenka doplavila do Oblitusu v podstatě z neznáma se toho velmi mnohé změnilo. Kenji zásluhou své arogantní ženy byl nucen žít většinu času na ulici, kde si vytvořil partičku z místních mužů, jejíchž manželství vypadalo asi stejně úžasně jako to jeho, podnikal s nimi několikadenní výlety do skalisek a domů se vracel jednou nebo dvakrát do měsíce okouknout svojí milovanou Kei. Přibližně před půl rokem také rodina Lysea uvítala další miminko, které tentokrát bylo právoplatně jejich, holčička dostala jméno Miki a byla tak nepopsatelně roztomilá, že každý, kdo potkal Kyoko s jejím prckem v náručí, okamžitě k ní přiběhl a začal jí vychvalovat, jak úžasné dítko se jí narodilo. Keiko byla svým způsobem šťastná, že má mladší sestřičku, jenže od jejího narození se začalo všechno pouze komplikovat a místní vesničané si poprvé vymysleli báchorku o tom, že Kei je zatracené dítě samotného Boha Smrti, které s sebou nese neštěstí a bezmoc. A jak to většinou bývá, po celé vesnici se tato povídačka roznesla nadlidskou rychlostí a než stačila Keiko na svojí obhajobu cokoliv říct, stala se v očích místních odpadem a něčím, čeho se musejí kvůli svému vlastnímu bezpečí co nejdříve zbavit...
Čtyři roky uběhly jako voda, i když jak pro koho, v případě Kei to snad byly ty nejhorší roky jejího života, celá vesnice na ní upírala své nepřátelské pohledy, které jí doslova stavily pod jejich úroveň a malá dívka tím ztratila všechno sebevědomí, které však krůček po krůčku začala znovu nabírat nástupem na akademii, kde se bohužel přívětivého zacházení taktéž nedočkala. Učitelé jí zadávali o dost složitější testy než ostatním, dělali všechno proto, aby se z ní nějakým záhadným způsobem nestal shinobi, protože už ve svých 10-ti letech naháněla hrůzu celé vesnici a pomyšlení na fakt, že by měla odmaturovat a učit se ninjovským zvyklostem v ostatních budil nepopsatelný strach o svoje drahé, avšak bezcenné životy. Peklo na zemi, tak vnímala svět Keiko, která musela trpět rozhořčené vesničany, kteří jí na každém rohu sráželi a házeli po ní různé ovoce a zeleninu, děti v jejím věku jí neustále slovně napadaly a odháněly ji od sebe, však přeci jim maminka s tatínkem nařídili, aby se této holce velkým obloukem vyhýbaly a dělaly, že ani neexistuje, neměly důvod neuposlechnout své rodiče a jejich příkazy tudíž plnily na výbornou. Jediné místo, kde byla Kei chráněná a nezranitelná, byl menší domeček skoro na konci vesnice, kde bydlela společně se svojí rodinou, no i tam velmi brzy ztratila ochranná křídla teplého domova a Kyoko svou dceru nechala přemístit do ztrouchnivělého sklepa, kde musela přežívat až do svých dvanácti let, což byla sakra dlouhá doba, když si vezmeme v úvahu, že tam byla násilně hozena už v šesti. Ptáte se proč proboha Kyoko zavřela svou dceru do sklepa mimo zrak ostatních? Odpověď je jednoduchá, drby samozřejmě nezůstaly pouze u toho, že Keiko přináší smůlu, ale za uplynulý čas se vystupňovaly až tak vysoko, že z toho měla problém nakonec celá rodina, Kyoko poznala, že jí z nepochopitelného důvodu přestaly navštěvovat kamarádky, na ulici v její blízkosti kolemjdoucí instinktivně sklopili hlavu k zemi a přidali do kroku, v obchodech se jí dostávalo pohrdání a občas na ní z temného koutu zazněla urážlivá nadávka spojená vždy s adoptivní dcerou. Jenže tohle si přece Kyoko nemohla nechat líbit, kor když ta špína navíc nebyla ani její vlastní dítě, jednoduše tak učinila kruté, ale z její strany nejlepší řešení pro svou pověst, nechala Keiko uzavřít do sklepa, kde jí každý večer šla pořádně zmlátit za to, jak moc jí zničila život a nyní přišla řada na její potrestání. Kyoko byla bývalá doktorka s dokonalou znalostí anatomie lidského těla, proto jí nedělalo sebevětší problém ubližovat dívence pouze na místech, kde to nikdo neuvidí a zároveň jí to tam bude ukrutně bolet. Jediných pár dní, kdy měla Kei konečně pokoj a čas na zotavení, byly přesně tři dny před návratem Kenjiho domů, Kyoko si nemohla dovolit, aby se toto nehumánní chování proneslo ven, i přestože moc dobře věděla, že vesničané by s ní jen souhlasili, no co když někde venku pobíhá pravý rodič tohoto omylu přírody a chtěl by se pomstít? Ne, ne, to je nepravděpodobné, nikdo by totiž nechtěl nést zodpovědnost za tohoto tvora, který bude stejně velice, velice brzy popraven...
♦ KAPITOLA III. ♦ Zabij nebo budeš zabita, o nic jiného vlastně nejde
Mučení ze strany nevlastní matky nenabíralo konce a spíše naopak jen přidávalo na intenzitě, Keiko byla donucena docházet do akademie podzemními kanalizacemi, aby jí náhodou někdo nepotkal ve vesnici, nakonec i tohle jí však bylo zatrhnuto dříve než by se stihla naučit nějaké základní techniky shinobi. Tímto zákazem byla tak Kei zbavena i poslední svobody, kterou jí Kyoko sic nepředstavitelně omezeně, ale dovolovala, typický den této dívčiny od té chvíle probíhal v podstatě ve třech etapách, první byla snídaně, kdy dostávala kus nějakých zbylých potravin, které by normálně poputovaly rovnou do koše, ve druhé se snažila kovovou tyčí nadzvednout poklop, díky kterému by se mohla dostat ven na čerstvý vzduch a poslední fáze byla malá večeře, po níž následovalo mlácení Kyoko, která nezůstala pouze u podlitin a modřin, ale začínala si na Kei brát i ostré předměty, tudíž se po pár měsících sklep změnil v zatuchlou místnost plné seschlé krve, která ze všech stran zdobila shnilé stěny a krásně se tím doplňovala s plísní okolo. Netrvalo to dlouho a Keiko se konečně podařilo otevřít dřevěné víko zrovna ve chvíli, kdy nikdo z rodiny nebyl doma, konečně její oči spatřily odepřené sluneční světlo, po roce opět pocítila líbeznou vůni květin a zpěv ptáků, kteří poletovali v korunách listnatých stromů, prvně byla Kei docela zmatená, kam teď jít? Do vesnice nemohla, kdyby jí tam někdo zahlédl, byl by z toho opravdu velký problém, poznala však jedno místo, které chtěla navštívit za každou cenu, proto se ve špinavém a dotrhaném oblečení rozeběhla přímo na rozlehlou louku za Oblitusem, kde rostlo něco, co její rozdrápané duši dodávalo alespoň malou naději na lepší život. Narcisy, květina jenž rozsévá do světa životní energii a pozitivní náladu, křehká, ale vytrvalá v každém okamžiku, Keiko je měla velmi ráda už jako malé dítko, přísahala si totiž, že stejně jako narcisy, i ona jednou vykvete a změní se v krásnou kunoichi, která bude zářit a přinášet radost, naivní sny malinké holčičky, která neztrácí naděje i v tom nejtemnějším koutu, Kei byla opravdová bojovnice a už, už to vypadalo, že bude moct opustit tuto prokletou vesnici a zmizet někam daleko, kde na ní nikdo nevztáhne ruku, když v tom...
,,Co tu sakra děláš?! Jak jsi se sem dostala, ty ubožačko?! Jdeš se mnou a to okamžitě!" Z ničeho nic se zvedl mrazivý vítr, nelítostný hlas Kyoko narušil veselé myšlenky Keiko, která byla chtě, nechtě za vlasy dovláčena domů, hozena zpět na své místo a ponechána pět dní bez jakéhokoli příjmu potravy, její jediná spása byla milimetrová dírka v poklopu, kde jí do sklepu prokapávala špinavá voda nasáklá vším možným z hlíny, kterou Kyoko naházela na jediný možný východ z podzemí, aby se Kei už nemohla nikdy ukázat na veřejnosti. Těch několik kapek, které musela s přesností chytat do drobných úst jí nakonec udrželo dostatečně dlouho naživu, čímž překvapila samotnou Kyoko, která však nehodlala končit, možná by dokonce bylo lepší, kdyby Keiko zemřela hladem a žízní, protože to, co se chystalo nemohlo dopadnout dobře. Kyoko se ještě ten večer jednou vrátila do sklepa, Kenji byl již dávno po smrti a Miki strávila dnešní noc u jedné ze svých dobrých kamarádek, čili nikdo doma, žádné vyrušování, žádní přebyteční svědci, kterých by bylo potřeba se posléze zbavit, Kei byla násilně vpíchnuta omamná droga, která jí ochromila celé tělo, tudíž se nemohla nijak bránit, i když se nehodlala jen tak vzdát a zkoušela neustále alespoň trochu pohnout rukama. Říkáte si, ježiši to je toho, je ochromená, nebude cítit žádnou bolest. Omyl! Bolest cítila a podstatně reálněji než kdy předtím, Kyoko se s bláznivým smíchem nahnula nad Keiko, chytla jí pravou ruku a ... Hlasité křupnutí kosti přerušilo mrtvolné ticho tady ve sklepě, Kyoko se roztáhl úšklebek přes polovinu obličeje a užívala si ten pocit, kdy je její dcera úplně bezmocná, nemohla křičet, nemohla odporovat, nemohla nic, jen trpět a snažit se nezešílet vší tou bolestí, která se jí rozlévala po celém těle. Najednou pohled Keiko padl na zelený řetízek, o kterém jí Kenji říkal, aby ho nikdy nesundávala, že je v něm určitě nějaká skrytá síla, která bude vždy při ní a ochraňovat ji, kde sakra byla ta slova o ochraně, když jí Kei nejvíc potřebovala?! Studená slza stekla po tváři dívky až skončila kdesi v nedýchatelném prachu rozprostřeném všude po zemi, Kyoko v té vší euforii pevně sevřela v ruce kuchyňský nůž, který zarazila svému potomkovi hluboko do dlaně, oči Keiko se zúžily bolestí, na čež se po chvilce znovu roztáhly a společně s tím se zalily nenávistí a touhou po pomstě, ne každé dítě pozná pravou zášť vůči někomu ve svých dvanácti letech, jenže Kei nebyla ten případ. ,,Zabila bys ji, kdybys mohla?" Ozval se do prázdnoty cizí hlas, někdo narušil mysl malé dívky a ten někdo se teď na ní zvědavě díval krvavě rudýma očima, které chladně vykukovaly z temnoty a čekaly na svou odpověď, poprvé v životě Keiko dostala opravdový strach, kde se tam ten neznámý člověk vůbec vzal a co je vlastně zač? Nejen že ta dotyčná osoba nevypadá jako lidská bytost, ale už samotný její hlas nasvědčoval tomu, že toto nebude nikdo s milou povahou, když se však Kei zahleděla důkladněji, uviděla v těch očích svou budoucnost, proto všechny své vystrašené myšlenky nechala stranou a potichu odpověděla na položenou otázku. ,,Ano zabila." Démon se široce usmál, takže jeho pronikavě bílé zuby proťaly temnotu v hlavě dívenky, načež probodnutá levá ruka Keiko začala jako zázrakem reagovat na podnět k pohybu, chytla Kyoko pod krkem a pevně jí sevřela hrdlo. ,,Zabiju tě." Ďábelsky se usmála Kei a začala jí vrývat nehty do krku, přesněji toto všechno nebylo zásluhou Keiko, ale té druhé neznámé, která se tu z ničeho nic vynořila jako záchrana vyslaná od samotné smrti, která jakoby chtěla dát ještě pár let života této statečné dívce. Kyoko se strachem v očích utekla a další den všechno vyžvanila v Oblitusu, začala prohlašovat, že Kei posedl démon a je nutné plánovanou popravu učinit dříve než někoho zabije, vesničané celý následující týden dávali bedlivý pozor na to, aby ten narušený psychopat nevyšel ven a náhodou je nějak nezranil, bylo to docela komické, protože se báli obyčejné 12-ti leté holky, která ani neovládala žádné techniky a sotva se sama ubránila dospělé osobě, jenže kouzlo drbů opravdu nezná meze, a tak se i z někoho jako je Keiko, dokázal po letech stát vyhlášený vrah posedlý krutým démonem...
,,Chtějí tě upálit v podstatě za nic, necháš si to líbit, Keiko?" ,,Upálit?!" ,,Ty jsi fakt naivní, snad jsi si nemyslela, že by tě odsud nechali pokojně odejít." ,,Takže tohle je můj osud?" ,,Osud je moc silné slovo, osud můžeš změnit, pokud sama budeš chtít, zeptám se tě jednou a naposledy." Zazněl hlas druhé osobnosti, která si klekla před Keiko, nepříjemně jí chytla bradu a nasměřovala tím její pohled na své červené oči. ,,Chceš to tu ukončit nebo půjdeš se mnou a probijeme si cestu skrze mrtvoly k nekonečné svobodě?" ,,Chci druhou možnost." ,,Hodná." ,,Jaké je vlastně tvoje jméno? Nevím, jak tě oslovovat." ,,Co je ti po tom skrčku?" ,,Nemáš ještě žádné jméno? Pamatuji si, že ten den, co jsi se objevila poprvé pršelo, budu ti říkat... Ame." ,,Říkej mi jak chceš, beztak je mi to jedno." Houkla nezaujatě Ame a opět zmizela v temném ústraní mysli, odkud bedlivě pozorovala všechno dění venku, sice Keiko věděla, že bude mít s tímto menším problémem ještě spoustu práce, ale zároveň byla ráda za to, že při ní po tom všem někdo stojí a baví se s ní. Nastala noc, Kyoko musela nečekaně odejít do nemocnice jako noční výpomoc při jedné těžké operaci, takže Kei zůstala s Miki úplně sama v domě, který byl od těch ostatních poměrně dost vzdálený, což už předem nevěštilo nic dobrého. Keiko se potají dostala ven ze sklepa, neslyšně prošla chodbou a zamířila si to rovnou do pokoje Miki, která momentálně sídlila tam, kde kdysi bývala jako miminko její starší sestra, ta malá dokonalá osoba spala, Keiko, respektivě momentálně Ame k ní potichu přešla, chytla jí za oblečení a hodila s ní o zeď, čímž Miki vyrazila dech a ta se na ní s nevěřícným výrazem dívala. ,,Vyrostla jsi, sestřičko..." Vychraptěla ze sebe s úsměvem Miki a snažila se nějak polapit dech, aby mohla utéct nebo něco na ten způsob, což jí však dříve zatrhla rozhořčená Ame. ,,Sestřičko?! Jak se opovažuješ mě nazývat sestrou, ty zasr*ný psisko?!" Zakřičela podrážděně, přičemž jí chytla za hlavu a přitlačila Miki ke zdi, Ame byla naštvaná, i když to je nejspíše slabé označení pro její psychický stav, všechen její vztek, nenávist a zloba se teď vydral ven a začal v domě tvořit dokonalá krvavá jatka, která nebrala konce. Křupání dětské lebky, vytrysknutí čerstvé krve a zvuk drtícího se mozku, to bylo to, nad čím se druhá osobnost Keiko tak hořce smála, hlava Miki byla z poloviny rozdrcená, avšak druhé oko jakoby nechtělo opustit obličej a zůstalo volně viset za nerv, o což se postarala Ame jednoduchým zkousnutím nervu, který nevydržel nápor zubů a přetrhl se. ,,Té hlavy je škoda, byla by z ní pěkná lampička..." Podotkla pobaveně Ame a došla si do kuchyně pro ten nejostřejší nůž, kterým začala odřezávat hlavu Miki od jejího těla, které ještě stále vydávalo nějaké teplo, což přivádělo naší vražedkyni do jistého stavu slasti a radosti. Hlava konečně opustila krk, Ame si přehodila tělo přes rameno, nůž pevně stiskla v puse a hlavu si nesla jako nějakou zlatou trofej z olympiády rovnou směr koupelna, měla ještě spoustu času než se vrátí ta, které se chtěla pomstít ze všeho nejvíc, proto hodila tělo do vany, zašpuntovala dno, čepelí nože pomalu rozřízla Miki v oblasti břicha a pohybem ruky roztáhla ránu, čímž krásně odhalila celý její obsah. ,,Keiko, trochu anatomie ti doufám nezaškodí, takže copak to tu máme... Aha srdce, játra, střeva, ledviny, žaludek, plíce, no zdá se, že Miki netrpěla žádnou chorobou, všechno vypadá celkem slušně." Dodala nakonec toho všeho Ame, když rozházela vnitřnosti po vaně a nechala všechnu tu krev, aby zaplavila zpřetrhané orgány a vlila se do nich, přeci jen krve z mladého těla nebylo zase tolik, proto musela Ame dopustit trochu teplé vody, aby se vana naplnila alespoň z poloviny a ona si mohla užít uklidňující koupel, v oblečení si vlezla k rozcupovanému tělu a přehodila přes sebe kus střev a ještě nějakých dalších anomálií, které už nyní nepřipomínaly ani zdaleka lidské orgány. ,,Docela jí to trvá, ale koho to zajímá, že? Ať si užívá poslední chvíle svého života." Pousmála se Ame a ponořila se ještě více do směsi všeho, co zbylo z jejího velkolepého díla...
Vchodové dveře hlasitě zaskřípaly, unavená Kyoko ani nepostřehla fakt, že přímo za ní nyní stála Ame, která jí do krční žíly vpravila jednu z drog, které nelegálně skladovala ve své pracovně prý na laboratorní účely, to určitě! Všichni jsme moc dobře věděli, na co je tahle čarodějnice používala! Kyoko bolestně vykřikla a skácela se k zemi, kde se zmítala v křečích a přitom se držela za krk přesně v místě, kam jí byla bodnuta dlouhá tlustá jehla. ,,Tak co, líbí se ti to?! Ano?!" Štěkla na ní Ame, klekla si k ní a přes své koleno zlomila Kyoko ruku úplně stejně jako to ona udělala kdysi Keiko. ,,Proč se nesměješ?! Copak to není sranda?! Pověz!" Chodbu rázem obarvila rudá tekutina, hrot kuchyňského nože probodnul dlaň Kyoko a přišpendlil jí tak k zemi, odkud se mohla maximálně dívat na svou ztělesněnou smrt, Ame chvilku přemýšlela, zda by si mohla odnést na památku i něco z ní, no nakonec usoudila, že je to zbytečnost, navíc to Kyoko vždy byla ta, která těm dvěma ubližovala, proto si zaslouží příhodný trest, ze kterého se mohla vykoupit pouze jediným možným způsobem, jenže ten jí byl schválně zatajen, protože by to přeci potom nebyla žádná zábava. Kyoko u jejích nohou se snažila semknout upocené ruce do prosebného gesta, aby jí Ame ušetřila a nechala žít, dokonce sebrala nějakou tu špetku odvahy a pokusila se něco říct. ,,Já..." Silné kopnutí do břicha jí však zastavilo, jestli bude chtít své činy z minulosti nějak omluvit, tak rozhodně ne tímto způsobem, ona to očividně pochopila a nic už raději nezkoušela. Ame si sedla do dřepu a podívala se své matce do očí, hnus, nic víc při tom pohledu necítila, všechny ty vzpomínky se jí vrátily a přinesly s sebou další dávku pohrdání a odporu, která pro naší milou Kyoko neznamenala žádné dobré zprávy. První účinky drog se konečně dostavily, Kyoko chytla rukojeť nože, vytáhla si jí z ruky a pomalu se postavila, přičemž přešla ke zdi, kde chladivý kus kovu opřela o zakrvácenou stěnu a začala se na něj ze strany nabodávat někde v oblasti krku. ,,Haha-hahaha! Takže tímhle jsi mě chtěla dorazit?! Zdrogovat mě a pak nechat zešílet, abych spáchala sebevraždu a ty jsi z toho vyšla nevinně?! Moc hloupé pro někoho jako jsem já." Začala se hlasitě smát Ame, která si vychutnávala ten pohled na svou matku, jak sama nedobrovolně ukončuje svůj prachobyčejný život, ozvala se rána, nůž potichu dopadl na zem a Kyoko bez známek života padla rovnou vedle něj do tratoliště krve, kaluž se stále zvětšovala, až se dotkla podrážek bot Ame, která se mlčky sklonila, prstem chvilku kroužila v husté tekutině a přitom se vítězně usmívala. ,,Pomsta vždycky bolí jen jednu stranu, Keiko? Jakpak se cítíš? Vychutnáváš si ten pohled na mé umění?" ,,Zmiz...Ame..." ,,Ještě ne! Ještě musím něco udělat!" Z vnitřní strany kapsy vytáhla Ame jednu ze dvou lahviček hořlaviny, kterou našla vysoko na poličce v koupelně, kde měla být nejspíše původně skryta před zraky nevítaných hostů, bláhová to žena, pokud si myslela, že nikdo nenajde něco tak zapáchajícího. Ame s bláznivým smíchem začala polévat tělo mrtvé Kyoko, které následně zapálil památný zapalovač po Kenjim, o jehož smrti se Keiko dozvěděla teprve až dnes večer, celá chodba jasně vzplála a spolu s ní i pohozené lidské tělo, to představení bylo pro Ame jako balzám na duši, nebylo nic slastnějšího než cítit, jak je její pomsta dokonalá, oko za oko, zub za zub, krev za krev, vůně škvařícího se masa ve chvíli zaplnila dlouhou chodbu, hustý kouř postupně pohlcoval celý dům a nyní byl čas odtud vypadnout, Ame se nehodlala vzdát své nadvlády nad tělem, proto zoufalou Keiko nepustila ven z mysli a jen se bezstarostně, držíc polovinu hlavy své sestry, vydala do ulic Oblitusu, kde na ní čekalo nepříjemné překvapení...
Vesničané se akorát chystali uskutečnit svou popravu Kei, proto byla celá vesnice nashromážděna na náměstí, kde stavěli vysokou hranici na upálení dívky, jakmile však spatřili Ame celou od krve a s hlavou Miki, zpanikařili a jejich oči se rázem zakalily obavami, nechtěli zemřít, ještě ne. ,,Na ní! Zabijte to monstrum!" Ozval se hluboký mužský hlas, který všechny záhadným způsobem nějak vnitřně nabudil a zapudil v nich tím veškerý strach, tucet vesničanů se rozeběhlo proti Ame, která si otráveně povzdychla, vyskočila na střechu nízkého domu až se nakonec ve výšce několika metrů dostala až na druhou stranu Oblitusu, odkud se rozeběhla do jediného města, kde by se mohla cítit v bezpečí a mimo dosah těch, kteří ji prahli po životě. Tímto byla Keiko doživotně vyhoštěna z Oblitusu, následně obviněna z vyvraždění rodiny Lysea včetně dvou dalších vražd, které ani nespáchala, podle všeho tato falešná informace měla sloužit k tomu, aby o její hlavu byl větší zájem a samozřejmě jak to tak bývá, na nalákání různých soukromých vrahů byla použita peněžní odměna ve výši několika tisíců Ryo. ,,Ame, kam to běžíš?!" ,,Poznáš hlavní město Temné Říše?" ,,Celestus?!" ,,Tak tam míříme, naučím tě, jak se stát řádnou kunoichi a doženeš to, co jsi promeškala v tom hnusném sklepě." Keiko to moc nechápala, ale byla vděčná za to, že jí Ame obstará alespoň pár dalších let života, když si všechno tak připomenula v mysli, byla vlastně i ráda, že je její rodina po smrti, však matka, co svému dítěti zmrzačí tělo pouze kvůli tomu, že vyšlo ven na čerstvý vzduch, si nezaslouží chodit po tomto světě, Kei tiše poděkovala Ame za její odvedenou práci, i přestože moc dobře věděla, že později toho bude zatraceně litovat a tento šrám na duši si s sebou ponese až do samotného pekla. Vtipné, jak dokáže jedna pomsta změnit osud malé dívky, že? Život na útěku, tak by se dal popsat momentální stav Keiko, která přes den utíkala a v noci se choulila do temného kouta ve strachu, že by jí někdo našel a zabil, tři dny a tři noci, přesně tak dlouho trvala doba než se před jejíma unavenýma očima začala rýsovat mohutná brána Celestusu, místa, kde započne nový život jakožto kunoichi bojující za své ideály a sny...
♦ KAPITOLA IV. ♦ Chrám plný starostí a slastí obdařený obávanými protivníky
Už jsou to čtyři roky od doby, kdy Keiko opustila rodný Oblitus a vydala se vstříc novým dobrodružstvím, která na ní v hlavním městě Temné Říše čekala, za uplynulá léta jí toho Ame mnohé naučila, protože pro ní byla něco jako soukromý učitel, který jí mohl kdykoliv poradit. Vzala si svou druhou polovičku pod sebe a učila jí vše, co by měla znát o světě shinobi, vysvětlila jí některá pravidla, kterých by se měla zuby nehty držet, nad čímž však Kei vždy jen pobaveně mávla rukou a nevinně se usmála, neměla v plánu dodržovat cokoliv, co by jí bránilo v jejím vlastním rozhodování, nejspíše tento zlozvyk zdědila po svém biologickém otci, kdo ví. Obě byly docela zklamané při zjištění, že Keiko nedokáže vytvářet elementární chakru, ale může jí využívat pouze v surovém stavu, načež se o týden později projevilo její nadání v oblasti genjutsu, kvůli kterému si pořídila flétnu a naučila se generovat iluze skrze ní, s čím pro změnu nesouhlasila Ame, která si neustále stěžovala na falešné pískání a bolest hlavy. Samozřejmě nastaly i situace, kdy si každá osobnost mlela svoje a vznikaly tak nepříjemné střety, kdy jeden z nich vyvrcholil až do takového extrému, že se Ame pokusila zabít Kei, nakonec si však brzy uvědomila, že by zemřela společně s ní, no od té doby jejich hruď zdobí dlouhá jizva ve tvaru kříže, která se už nikdy nezahojí. Zároveň při těchto různých šarvátkách vznikl na těle Keiko jistý bod přesně mezi lopatkami, který dokázal prohodit dané osobnosti téměř v sekundě, obě na to přišly v podstatě úplnou náhodou, když omylem zakoply a dopadly zády na špičatý kámen, od té doby se zasáhnutí tohoto místa stalo jediným způsobem, jak nedobrovolně prohodit Ame s její druhou osobností a naopak. Seznamování s obyvatelstvem v Celestusu překvapivě Kei nedělalo žádné velké problémy, ale výjimky jsou roztroušeny prostě všude, proto ani tady to neměla zrovna nejjednodušší. Slovo Akuma znal v Temné Říši snad každý, vysoce postavený klan, který však nebyl příliš přívětivý a pokaždé šel ruku v ruce s problémy, dva nositelé tohoto příjmení se taktéž stali prvními protivníky Keiko a jejího nově vytvořenému týmu, kam čirou náhodou patřil i mladý Lavi Hyūga, se kterým se opravdu moc nemusela, jenže z nějakého zvláštního důvodu ho svým způsobem respektovala a poslouchala. Tým o čtyřech členech zahájil vůbec první misi, které se nově příchozí dívka zůčastnila, nesla název Válečná Oblast a jednalo se o pouhé pročištění jisté zóny od různých banditů, přesně tady získala Kei své základní zkušenosti z boje, avšak Ame to opět trochu přehnala na bitevním poli, a proto si obě daly pár dní volna na zotavení, jenže další mise, která jim už pomalu šlapala na paty, nepatřila mezi ty, na kterých byste se chtěli aktivně podílet...
Pět náhodně seskupených lidí, kteří se nevědomky pustili do něčeho, co zdaleka přesahovalo jejich hranice chápání, nikdo na začátku přesně netušil, co se v Chrámu Ohně odehraje, avšak jedno bylo jisté, mise takového ranku nemohla nikdy mít snadný průběh. Lavi Hyūga, Naoki Akuma, Masamune Date, Kumori Toorima a samozřejmě Keiko Lysea, to všechno byli členové nového týmu, který šel vstříc smrti do jednoho z elementárních chrámů roztroušených po celé říši. Cesta do té prapodivné budovy byla opravdu velice zdlouhavá, za tu dobu se stihli všichni nějak letmo seznámit, představit své schopnosti a styl boje, avšak stále se ani jeden nezajímal o toho druhého, shinobi, jenž ignorovali snad každého svého spolubojovníka se měli spoluprací dostat až k záhadnému kameni, jehož cena by byla nevyčíslitelná, no zatím to spíše vypadalo, že pohoří hned na první překážce. Už pouze vstup do chrámu se neobešel bez problému, vchod hlídala jakási kunoichi z klanu Akuma, která nebyla nepřívětivější a prvně hodně protestovala proti tomu, aby skupinka několika geninů vůbec prošla, nakonec však ustoupila a dala našemu týmu zvláštní radu, která zněla: ,,Nic není pravda a vše je povoleno." Kei to samozřejmě nechápala a nejspíše nebyla sama, kdo absolutně neměl páru o tom, co tím Akira chtěla říci, pasti v chrámu na sebe nenechaly dlouho čekat, a proto se hned po pár krocích objevila první zapeklitá místnost, která už svým vzhledem připomínala spíše hlavolam než něco, kde byste mohli bezstarostně projít. Jak vyřešit tuto situaci? To bylo dilema skupiny, která zkoušela různé pokusy, ale absolutně nic nemělo smysl, Lavi se jako jediný odvážil podstoupit riziko, které se mu následně stalo téměř smrtelným, podlaha pod Lavim se začala propadat a zároveň nebezpečně rychle plnit ledovou vodou, ve které by se Hyūga dříve či později jednoduše utopil, kdyby se Keiko nerozhodla ho zachránit, skočila za ním dolů, čímž spustila skrytý mechanizmus a silný proud oba stáhl do jakéhosi otvoru ve stěně, přežijí to nebo zemřou na nedostatek kyslíku? To snad v tu chvíli věděl pouze chrám samotný...
Temnota, strach, ticho a okolo jen voda, Kei si byla čím dál víc jistá, že toto je její konec, když v tom najednou po několika sekundách vyletěla z tunelu do podzemní nádrže vody a za ní hned na zem dopadl promočený, ale živý Lavi. Ame byla nadšená z té adrenalinové jízdy a samozřejmě si jí chtěla zopakovat ještě jednou, čemuž Keiko raději nevěnovala moc pozornosti a s pomocí Laviho se vydrápala zpět na nohy. ,,Prečo si to spravila?" Místností zazněl hlas Hyūgy, jehož otázka nebyla příliš překvapující, sama Kei však nedokázala dát dohromady nějakou logickou odpověď, proto ze sebe vybreptla něco typu, že je to její přítel a je tudíž její povinností se o něj postarat. Z nádrže se ti dva vydali přímo za nosem než došli k obrovskému jezeru, přes které se museli nějakým způsobem dostat, o což se postaral Laviho summon, ze kterého dostala Ame záchvat smíchu, jelikož se jednalo o želvu a jí prostě nešlo do hlavy, jak může mít Hyūga želvu, svému účelu však posloužila na výbornou, proto si Keiko nemohla stěžovat. Jezero se ukázalo jako vskutku gigantické a tomu odpovídala i téměř nekončící cesta, kterou doprovázely rozhovory o minulosti, přítomnosti a budoucnosti, jak Kei, tak i Lavi se poznali blíže než kdykoliv předtím, nejspíše za to mohla i ta poklidná atmosféra, která tam dole panovala, ona pochopila jeho ideály a důvod jeho konání a on zjistil pravdu o jejím krvavém dětstvím, bylo to až komické, protože ze začátku se ti dva nesnášeli a teď? Člověk se musel pousmát nad tím, jak jedna společná chvíle dokáže změnit názor dokonce i někoho z Temné Říše, hodiny ubíhaly a východ byl stále v nedohlednu, žádná odezva od druhé poloviny týmu, žádný plán, žádná mapa, která by pomohla těmto dvěma v cestě kupředu, pouze spousta poměrně starých chodeb, které nenabíraly konce. Keiko si krátila dlouhou chvíli tím, že se snažila Lavimu vyskočit na záda, což se ji zatím vůbec nedařilo, no alespoň se tolik nenudila, netrvalo to dlouho a dvoučlenný tým nebyl jediný, kdo začínal protestovat proti této situaci, žaludek Kei dával hlasitě najevo svoji potřebu jíst, čímž pomalu vznikala další potíž, kde vzít jídlo? Jenže na každý problém se vždy najde řešení, se kterým nepřišel opět nikdo jiný než Hyūga, který vytáhl cereální tyčinku a hodil ji kručící Keiko, která neměla v povaze sobeckost, a proto nabídla polovinu Lavimu, jenže ten ji odmítl, čímž naší rozdavačnou kunoichi celkem podráždil. Nastal menší konflikt, kdy se Kei snažila za pomocí kunaiů a vlastním rtů nacpat polovinu tyčinky Lavimu do úst, což se ji hned na druhý pokus i povedlo, avšak jako bonus k tomu dostala ještě letmý polibek, po němž zůstala jako paralyzovaná, nebylo se také čemu divit, vždyť to byla její první pusa s někým opačného pohlaví. Lavi ji jednoduchými pohyby rukou zbavil chladného kovu a tím se osvobodil, toto je snad jediná část mise, na kterou Keiko do dnes vzpomíná s radostí, k události se pak již ani jeden z nich nevracel, a tak se znovu snažili najít cestu ven z tohoto kamenného labyrintu, který jakoby si s nimi neustále pohrával a zkoušel, jak dlouho to ještě vydrží...
Díky bohu po pár minutách hledání, rozbourávání zdí, přebíhání mezi kovovými závažími, které Keiko od té doby nenávidí, se oba oddělené týmy konečně shledaly a spojily opět dohromady, jenže nic šťastného netrvá věčně a chrám znovu postavil pěti ninjům zkoušku v podobě zapečetěných dveří, které se nedaly absolutně ničím zničit. Jediná možnost byla celé to obejít, a to také skupina učinila, naskytl se jim pohled na další místnost, která měla dvě patra a jak to tak bývá, hyperaktivní Kei si musela všechno okamžitě jít prohlídnout, načež našla možný spínač, který by je mohl pustit do další části chrámu. Ticho v místnosti přerušil bolestivý křik, jakmile se ostatní podívali na druhé patro, mohli vidět popálenou Keiko, která schytala tolik ran, že byl celkem zázrak, že ještě vůbec dokázala mluvit, její tělo dostal na starost Masamune, který sice nebyl příliš nadšený, avšak neprotestoval nahlas a nechal tu přismaženou věc ležet na svých zádech. Kei toho teď již moc nevnímala, sem tam zaslechla něčí hlas, občas zvuk o sebe třoucích kamenů, když se otevíraly nějaké další z mnoha dveří až ji najednou někdo začal balit do obvazů, při tom pohledu se prvně celkem zalekla, protože tohoto člověka v chrámu ještě neviděla, nově příchozí Nichiro Akuma a jeho démonka, která se právě teď starala o zraněnou Keiko byli vysláni samotným Shikiem jako nová posila nejspíše z důvodu, že tým už v chrámu trčel pomalu pět dní. Z ničeho nic měl Naoki další vidinu, po které však jeho tělo zachvátil černý plamen připomínající Amaterasu, už bylo pozdě na to ho zachraňovat, jenže Kei trvala na svém, hold ale měla smůlu, jelikož její tělo na tom opravdu nebylo zrovna nejlépe, a tak zůstala ležet na zemi s uslzenou tváři křičejíc jméno Naokiho snad jakoby doufala, že se z toho nějak dostane. Psychika této kunoichi byla tímto značně narušena, nechtěla už pokračovat, nechtěla před sebou vidět umírat další lidi, kteří ji sice byli ukradení, no stále patřili mezi její vrstevníky, nově příchozí Nichiro však zavelel a ona byla donucena vstát a jít dál, v jejím stavu ale nebylo vůbec jisté, jak daleko ještě bude moct chodit, čemuž dopomáhal i její nepřítomný pohled, kterého si všiml Lavi a rozhodl se Keiko pomoci, opatrně si jí vzal na záda a společně vešli do další komnaty, kde po té namáhavé cestě mohli spatřit to, za čím se tak usilovně hnali, Kyuubiho Slza, mocný kámen, který ve špatných rukou může způsobit katastrofu, Nichiro měl však očividně nějakou skrytou sílu, kterou bez problémů schoval Slzu u sebe. Nejeden by se už začal radovat z vítězství, jenomže chrám měl jaksi trochu jiný názor na věc a ukázal výzkumnému týmu další část této místnosti, kde uprostřed na oltáři majestátně ležela zachovalá lidská kostra a nedaleko od ní malá lahvička s krví, nad níž bylo sepsáno několik věk v cizím jazyce, kterému nikdo absolutně nerozuměl, najednou se odněkud zjevila Nichirova démonka, která začala nahlas předčítat vyrytý text z kamenné desky. ,,Hleďte, zdež leží král první své doby, jehož moc sahala dál než samotné nebe, ten, kdož touží po moci jeho, musí nejprve prokázat sílu jeho samého, pouze ten, kdož schopen je porazit krále, může pít z kalichu jeho moci. Krev jeho slouživ jako voda živá, která vdechne tělu jeho, kostře jeho zpět to, co ztratil - život." Nikdo přesně netušil, co se stane, jakmile král okusí svou krev, avšak zvědavost našich shinobi byla neutuchatelná, takže se nakonec rozhodli riziko podstoupit a přivést k životu něco, co mělo zůstat navždy nehnutě spát...
Nedá se říct, že by kostra měla nějakou radost z toho, že se vrátila zpátky mezi živé, ba naopak, byla dosti podrážděná a všem teprve teď došlo, že udělali ale sakra velkou chybu, když ji do úst nalili její krev. ,,Takže po několika stoletích se někdo opovážil probudit mne, dovah. Vaše opovážlivost vskutku nemá hranic, kiir. Moje suleyk je obrovská, vaše sos poteče potoky po mém chrámu. Nechť vás sežehne věčný yol... oheň. Už nikdy se odsud nedostanete, moje thu'um vás zničí, kiir. Nechť boj započne a jun prokáže moc svého thu'um." Podle těch slov Keiko usoudila, že kostrička musí být už pekelně stará a nejspíše měla také něco do sebe, jenže teď neměla moc náladu se starat o obživlou hromadu kostí, poručila Lavimu, aby jí přenesl k jedné fontánce na straně místnosti, ze které poté začala upíjet vodu, která ji pomohla uhasit již několik dní trvající žízeň, to ovšem nebylo všechno, najednou Kei po celém těle ucítila příjemný pocit, který jakoby ránu za ránou léčil její tělo, o pár sekund později, jakmile zkontrolovala svojí ruku ji došlo, že to nebyl jen pocit, ale že ji voda opravdu vyléčila všechny získané popáleniny. Boj začal, protivník byl i přes svůj fyzický stav v dobré kondici a slušně řečeno celému týmu pořádně nakopával pozadí s každou svou další technikou, někoho dokonce napadlo vypít pár zbylých kapek jeho krve, avšak to se brzy ukázalo jako špatný nápad, protože dotyčný akorát ztuhl na místě a nic s ním nehnulo. ,,Přátelství, pomoc ostatním... ve světě shinobi tohle neznamená zhola nic, akorát zhoubu a zkázu. Bolest a strach může zplodit pouze další bolest a strach, to je věčný koloběh světa shinobi, který nedokáže nikdo změnit... kiir." S těmito slovy se na skupinu začalo řítit nepředstavitelně obrovské ohnivé kolo, jehož spalující žár každý cítil na své kůži, i přestože byl oheň ještě stále daleko, už to vypadalo, že je se všemi ámen, když v tom se před nimi zformovala ochranná bariéra, která byla silnější než cokoliv, co Keiko doposud mohla vidět, střet těchto dvou technik byl něco neuvěřitelného, nastala tlaková vlna, která rozvířila prach okolo a zahalila tak výhled úplně každému v místnosti. Tato nečekaná pomoc shůry však akorát pobouřila živoucí kostru, která si začala připravovat svou finální techniku, kterou chtěla všechny mladé geniny poslat na onen svět. ,,Nadechni se vzduchu a vyfoukni oheň, tvé Thu'um změní vzduch na oheň Yol... Toor... Shul!" V tu chvíli z úst nepřítele vyletěl oheň nezměrné síly, jeho teplota byla něco absurdního, stěny okolo začaly dokonce červenat teplotou, kterou tento oheň tvořil, krom toho technika zabírala celou plochu místnosti, pro tým nebylo úniku a teď se akorát řítil do vlastní záhuby. ,,Poznejte moc jednoho z pěti jun dovah..." Dodala kostra, která tímto snad chtěla potrestat shinobi za to, že si ji vůbec dovolili probudit z věčného spánku, oheň už pomalu obšlehával tváře Kei, která si instinktivně zakryla hlavu rukama doufajíc, že ji to snad nějak zmírní bolest. ,,Yol... Toor... Shul!" Vykřikl do prázdna Nichiro a vyplivl naproti technice oheň úplně stejné intenzity a teploty, všechno se navzájem střetlo a opět nastal obrovský výbuch, po tomto činu Nichiro odpadl do bezvědomí a zbytek týmu byl stále živ a zdráv. Kde v sobě Akuma vzal takovou moc a proč se o ní dříve nezmínil? Mělo to snad nějaký hlubší smysl nebo o tom ani on sám do dnešní doby nevěděl? V hlavě Kei se střídalo tolik otázek, že v tom začínala mít docela bordel, jakmile se kouř rozestoupil, oči všech spatřily kostru, která se pomalu měnila na obyčejný neškodný prach. Nad jejími pozůstatky se zjevila projekce krále tvořená z čisté chakry, bylo to vskutku zvláštní, no i tak si všichni členové oddychli, protože to vypadalo, že je všemu zlému konec a oni si mohou po náročných dnech plného chození, uhýbání, běhání, přemýšlení a bojování konečně dát chvilku pauzu. ,,Raidene, Kumori, Keiko, Lavi a v neposlední řadě Nichiro, gratuluji, povedlo se vám nemožné, dokázali jste zabít jednoho z pěti dovah. Oplýváte velkou silou a rozhodně umíte spolupracovat, bez vaši spolupráci by jste již byli mrtví, nikdy se neotočte ke svým přátelům zády, ať je to jakkoliv. Sám vím, že velká moc přináší ruku v ruce i velkou zodpovědnost... Určitě vás zajímá, co tohle všechno znamená, mám pravdu?" Tento duch byl o dost přívětivější než ta agresivní kostra, proto nikdo nic nenamítal a těch pár minut, které tady stráví navíc je už nyní na životě neohrozí nebo snad ano? Bůh ví... ,,Chápu vás, určitě máte mnoho otázek, ale myslete na to, že některá tajemství musí zůstat utajená i před vámi, kiir. Ne všechno má jednoho dne vyjít na denní světlo, nicméně, to, co se zde právě stalo bylo předurčeno již před mnoha staletími samotným Rikudō Senninem. Určitě víte, že každý z kamenů je ryzí silou svého elementu, elementární částicí onoho elementu a síla, byť i jen kousku toho kamene je obrovská. Každý z kamenů je dar od Rikudō Sennina pro pět Kage, nejmocnějších shinobi své doby, já jsem jeden z těch, kteří jako první dosedli na svůj post. Teprve nedávno, možná před měsícem byla moje duše osvobozena a mohl jsem se vrátit zpět na místo svého spočinutí, sem do chrámu. Po světě je ovšem roztroušeno celkem pět chrámů, každý je zasvěcen jednomu elementu, přičemž v každém chrámu leží první Kage své doby. Pokud se všech pět kamenů spojí, tak vznikne nepředstavitelná moc, to však dokáže udělat pouze někdo, kdož zdědil moc kameny ovládat - dědicové prapůvodních Kage a pouze v Elementární Svatyni. Nikdo vlastně netuší, jak kameny původně vznikly, ale ví se, že každý kámen je darem od Rikudō Sennina a též částí jeho moci. Ten, kdo by v sobě spojil všechny složky a měl by kameny by se mohl stát... skutečným Rikudō Senninem." Dořekla projekce svůj dlouhý monolog, který byl sice zajímavý, ale Kei ho poslouchala tak napůl ucha, mezitím se Akuma probudil a rázem zase někam zmizel, nikdo moc nepostřehl jeho odchod, a proto zbytek týmu pokračoval o kus dále. V další místnosti na ně čekal dokonale vystavený svitek, který už na pohled lákal každého, aby k němu zašel blíže a prohlédl si ho, první se šance chopil Lavi, který si chtěl nejspíše vyzkoušet, co tenhle svitek umí, Keiko musela dobrou chvíli váhat, zda se taktéž přidá nebo dá šanci ostatním, avšak nakonec zvítězil pocit chamtivosti a i ona se posléze dotkla ruličky papíru, nakonec se i po dlouhém sebepřemáhání Masamune s Kumorim taktéž připojili a nechali do sebe proudit tu tajemnou energii, jenž uchvátila úplně všechny. ,,Fajn.. začína to byť zaujímavé, máme návštevu, vo vedľajšej miestnosti je Nichiro a dvaja užívatelia Sharinganu, poslednú osobu nespoznávam." Zásluhou Laviho očí jsme dostali novou zprávu, tento chrám očividně neskončil, ale místo toho sem zavítali opravdu nepříjemní lidé, a to respektive skupinka patřící do organizace přezdívající si Akatsuki Origin, jenž tyranizovala celý dosavadní svět a někdo další, jistí shinobi, kteří zastupovali organizaci jménem Tenshi. ,,Ja a moji priatelia sme tu preto, aby sme tomu zabránili a aby sme zariadili, aby ste to prežili, viac sa nedozviete a je zbytočné nad tým premýšľať, každopádne bez vás by to nikdy nešlo." To jediné sdělil unavenému a otrávenému týmu Hao Tanaka, člen organizace Tenshi, která jim podle jeho slov přišla pomoci, jakmile se všichni nahrnuli zpět do vnitřní svatyně, tak místnost obklopila jasná bariera, jejíchž původce byl právě duch jménem Krosis. ,,Moje chakra slábne, bariéru neudržím dlouho, nicméně, vaše poslání a tvoje poslání Nichiro, vám bylo již řečeno, tím pádem je můj úkol splněn. V pokladnici najdete dveře ven odsud, ale ještě předtím vám daruje Jun Dovah Kogaan... Královské Dračí Požehnání, využijte ho s rozmyslem." Společně s tímto darem navždy zmizel duch Krosise, z nějakého nepochopitelného důvodu se ke skupince pěti shinobi připojily i další dvě dívky, jenž se honosily pláštěm Akatsuki Origin, nejspíše chtěly zpátky do Temné Říše žádat o odpuštění nebo měly snad tajnou misi, která by ohrozila na životech naši pětici? Ať už to bylo jakkoliv, nikdo z nich nebyl příliš nadšený, avšak Ame to jako jediná dala najevo agresivním máchnutím rukou, ze které ji směrem k těm dvěma vyletěly dva kunaie, které se zabodly těsně vedle jejich hlav. ,,Ticho! Mohly byste si vy dvě laskavě pokecat až v Celestusu?! Tohle mi trhá nervy, a pokud se tak stane, tak jediné co řeknu bude: Vítejte v pekle!" Keiko rychle napravila situace jednoduchou omluvou, která obě, zatím ještě stávající členky Akatsuki zklidnila a všichni mohli pokračovat dál. ,,Shinra Tensei!" Ozvala se další ohlušující rána směrem od zavřených dveří, do kterých vší silou pálil Hiruko jednu impozantní techniku za druhou, nebude to trvat dlouho a bariéra nevydrží nápor hrubé síly a rozpadne se stejně tak rychle jako její stvořitel. ,,Děti, venku je obrovský pták, nastupte na něj, odveze vás na bezpečné místo, tam na nás počkáte. Nemusíte nám věřit, ale pokud nebudete, tak zemřete pod rozvalinami chrámu, teď běžte a vezměte všechno, co v pokladnici najdete..." Křikl další neznámý shinobi z Tenshi, přičemž geniny nasměroval k zmíněné pokladnici, kde na každého z nich čekala podivně vyhlížející věc obalená v tenkém kusu staré látky. Kei sebrala to, co ji zrovna padlo do oka a rozeběhla se do bezpečí toho opeřence, který následně všechny poklidně dopravil k branám Celestusu, kde si konečně tým mohl doopravdy říci, že všechno zlé již mají za sebou...
Pomalým krokem se každý včetně posledních dvou přírůstků vydal do věže, ve které přebýval nechvalně známý Noctis Lucis Caelum, vůdce Temné Říše a její nejsilnější shinobi vůbec, Temný Princ si k sobě zavolal vracející se skupinku shinobi, kterou si tentokrát pozval přímo k sobě do nejvyššího patra celé věže, což se nestávalo každý den. ,,Takže se vám povedlo přežít... překvapivé, upřímně jsem nečekal, že to vůbec přežijete, jste živí, a to rozhodně není náhoda. Před vámi jsem tam vyslal už tři týmy a ani jeden z nich se nevrátil, respektive ne v celku. Něco ve vás je, jinak by vás moc slzy zahubila, nicméně to je aktuálně vedlejší, však vy sami přijdete na váš původ a spojitost s tímhle vším, jednoho dne. Teď mi předejte to, proč jste do chrámu šli, ať můžeme tuto kapitolu uzavřít." Keiko začínala mít z Noctise celkem strach, vypadal tak mladě, ale jeho slova byla chladná jako led, že by hravě předčila dokonce i bezcitný hlas samotné Ame, jenž byla stvořená z čistě negativních pocitů, ani jedné z nich nelezlo do hlavy, jak se někdo v tak mladém věku může dostat do tak významné pozice, no raději to moc neřešily, protože by z toho akorát vzešel problém a navíc jim byl Masamune Date celkem dost odstrašujícím příkladem, když se pokusil tykat samotnému vůdci kontinentu a za to dostal varování v podobě astrálních mečů, jenž každý z nich mířil na jeden bod tenketsu v těle, stačil pouze letmý pohyb Noctisovou rukou a nadaný šermíř by rázem přišel o všechno, co celý svůj život budoval. ,,Můžete odejít, kromě Nichira, Tatsuki a Sayi... u Shikia si vyzvedněte odměnu a to, co jste v chrámu našli mu rovnou ukažte také, bez něj vám to bude k ničemu." Kei dlouho neotálela a rychle vyběhla pryč z místnosti, vlastně ani nevěděla proč, ale necítila se tam příliš dobře, i přestože to byl zážitek k nezaplacení, nechtěla znovu stát v brzké době před Noctisem, hold si vážila svého života na rozdíl od jiných. ,, Ale copak? Noctis vás snad vyděsil? Však ho nechte, sám si prošel hroznými věcmi, má právo na to být takový, jaký je. Musel toho hodně prožít, to ho tak změnilo, nic víc a nic míň, ale teď už zpět k vaší úspěšné misi, prvně... zde máte vaše peníze, jsou přesně přepočítané, tak si dávejte pozor, ať vás někdo nepřepadne, je to hodně peněz." Shikio to očividně bral s nadhledem, což se o ostatních říci zrovna dvakrát nedalo, poté se zadíval na věci zahalené kusem látky a přivolal svého démona Archona, který rázem věděl, co má dělat, kameny se z nenadání začaly rychle třást až nakonec praskly a každý z pěti shinobi v rukách třímal úplně něco jiného, Keiko dostala flétnu jménem Maitetsuki, která byla o něco málo těžší než ta klasická, v podstatě na první pohled vypadala jako každá jiná, no její nová majitelka z ní měla ohromnou radost, kterou dávala najevo poskakováním a různým vykřikováním, neslyšně poděkovala Shikio za dáreček a vydala se ven do ulic Celestusu, aby si mohla jít něčím pořádně teplým zahřát žaludek, avšak než kamkoliv vůbec stihla dojít, už na ní někdo z dálky opět volal její jméno...
"Keiko! Tatsuki a Sayu chcú popraviť, pričom nič neurobili, myslím, že by sme ich mali zastaviť, len sám to nezvládnem..." Nebyl to nikdo jiný než Nichiro Akuma, jenž se rozhodl zachránit krk dvěma bývalým členkám Akatsuki a chtěl k tomu využít i schopnosti Kei, která byla rozhodně pro, bohužel Ame měla dost odlišný názor, který dávala hlasitě najevo pomocí různých nadávek a urážek na účet své druhé polovičky. ,,Musíme sa dostať do väzenia ako návšteva, istotne to tam bude strážené, takže využijeme jouninskej nevedomosti, a keď to budú najmenej čakať, tak zaútočime. Inak nemáme šancu, asi ich tam stráži niekto, kto je ohromne silný..." Nichiro nakonec za doprovodu Keiko dorazil zpátky do věže, kam se proplížili až do podzemní věznice, kde už čekaly připravené stráže, které bedlivě pozorovaly každý pohyb dvoučlenné návštěvy, která si mezitím v hlavě připravovala plán odlákání a následného útěku. V jedné jediné chvíli se rozpoutal menší souboj mezi strážemi a Kei s Nichim, ti dva se celkem solidně přecenili, když si mysleli, že dva jouniny dají na pár ran, nejenže strážní byli překvapivě odolní, oni dokonce vypálili společnou techniku, která nešla nijak vykrýt a jediný způsob, jak alespoň zmírnit náraz byl nastavit vlastní tělo jako štít, což však mělo své následky v podobě smrti. ,,Ve světě ninjů jsou ti, co porušují
Noctis Lucis Caelum™ Administrátor
Počet Příspěvků : 2660 Věk : 29
Předmět: Re: Keiko Lysea December 12th 2012, 10:19
♦ Oblíbené & Neoblíbené ♦
