Sawaii Hitomi

Venku se něco dělo, nechtěla jsem moc vylézat z bezpečí kamenné klece, kde jsem byla mimo ohrožení a navíc jsem tu měla klid na načerpání ztracené chakry, z uličky bylo slyšet hned několik názvů technik a rázem se tu nějak podivně oteplilo. Takže nakonec se spojili dohromady... Pousmála jsem se a znovu začala kreslit na svitek pár věcí, které by se možná mohly hodit, opět jsem složila ruku do pečetě a v tu chvíli z cely vyběhl jeden můj klon, který měl pod oblečením schovaný výbušný lístek v doprovodu tří lvů, kteří se rozeběhli těsně za ohněm směrem, kde předtím stál Aguri, nechtělo se mi totiž věřit tomu, že by člena Akatsuki Origin skolilo něco jako těchto pár technik. Klon mezitím zůstával v pozadí někde s ostatními mými týmovými kolegy, kde zkoumal celou situaci a zároveň i hledal východ ven nebo alespoň nějakou prasklinu ve zdi, která by se dala zvětšit a tím bychom si vytvořili nějaký unikátní východ, avšak nic takového v dohlednu zatím nebylo nebo možná ano, ale musela bych na to být plně soustředěná a ne si zároveň chránit záda, aby mi do nich Aguri náhodou něco nevrazil. Myšky mi taktéž nepřinesly zatím žádnou odezvu, což nebylo dobré znamení, ale pár z nich se dostalo nepozorovaně až k východovým dveřím, kde zůstaly sedět nalepené u zdi a dávaly tak pozor na to, kdyby se čirou náhodou rozhodla připojit i Kioko, které tento bordel rozhodně nemohl uniknout...

Hideki Nara

Keď Hidekiho tieň pominul, zistil že toto asi nebude mať cenu, a keďže nechcel míňať svoju chakru, pretože vedel že to aj tak nebude mať zmysel, rozhodol sa počkať. Nechcel útočiť, keď už videl niekoľko útokov, ktoré si našli svoju cestu, pričom ho najviac zaujalo ružové svetlo, ktoré pochádzalo z Ichirovej techniky. Hideki sa len zamýšľal, pričom si v hlave spájal rôzne možnosti následujúcich pokusov o boj, no podľa neho bol snáď najväčší problém to, že so samým Agurim je tu dosť veľký problém, a predstava, že by tu mala prísť ešte Kioko, a nebodaj niekoľko banditov sa mu naozaj nepáčila, preto sa rozhodol vyčkať. Cítil sa celkom zbytočný, no vďaka jeho flegmatizmu mu to až tak nevadilo.

Amaya Aburame

V jedné chvíli jsem měla temno před očima.Netušila jsem ani co se stalo ale prostě jsem najednou ztratila vědomí.Ten přerostlý tvor bylo to poslední co jsem si pamatovala.
Ponějaké době strávené ve tmě jsem začala slyšet boj.Avšak cosi na těch zvucích bylo jiné.Probrala jsem se na zemi a hloupě hleděla kolem sebe.Zdálo se že jsem musela být mimo pěkně dlouho.Všichni se soustředili na jednoho člověka.Kdo ví kam se podělo to monstrum s kterým jsme měli práci.
Skutečně mi trvalo než jsem se zorientovala v situaci.Nechápala jsem co se stalo a jak je monžé že jsem tak najednou ztratila vědomí.Zázrak byl že se mi prakticky nic nestalo což mi bylo záhadou mnohem větší.Co se to tu stalo? Ptala jsem se sama sebe ale žádná odpověď k mím uším nedolehla.První co mě napadlo bylo zkontrolovat jestli jsou tu všichni.Díky broukům které měli ostatní u sebe jsem si i oddechla když jsem zjistila že snad nejsou žádné mrtvoly.Pohlédla jsem na nepřítele a pozvedla obočí. Mohl i tento člověk být z Akatsuki? Najendou mi padl pohled na jeho plášť který jsem již měla tu čest spatřit. Moje oči se trochu přivřeli když jsem spatřila bariéru která mohla patřit jen jednomu člověku. Chtěla jsem alespoň něco udělat ale když jsem viděla oheň musela jsem uznat že bych své brouky poslala na smrt.
Co mám do háje zelenýho dělat? Hudrovalo moje podvědomí a já to se sebou viděla snad ještě bleději.Všichni se tak snažili a já si prostě skolabovala jako nějaké malé dítě.Přímo uprostřed boje.Díky tomuhle činu jsem se začínala vnitřně nenávidět.Měla jsem jen jednu teorii a to fakt že by to mohlo být kvůli tomu co jsem zkusila před misí.Možná nebylo dobré testovat tu bariéru.Moji brouci kolem mě poletovali jako kdyby jen čekali na rozkaz co mají udělat.Neměla jsem přehled o tom co se dělo ale musela jsem se přizpůsobit.Tu bariéru jsem poznávala takže bylo jen na čase počkat jestli to výjde nebo ne.Byla jsem připravená poslat brouky v okamžiku kdy se projeví nezdar.Ale také tak aby zbytečně neuhořeli v plamenech katonu.

Aguri

„Takže spojená technika.“ poznamenal a pousmál se, jakmile použila ta dvojice tu ohnivou techniku, tak se ji chystal pohltit jakožto plynoucí techniku, ten druhý však použil ještě fūton a tak ji posilnil, což pohlcení jaksi ztížilo, proto se Aguri uchýlil k plánu dvě. Jakmile se dostala technika až k němu, nastal menší výbuch až se zvedl prach, když se potom tento prach postupně dostával zpět na zem, tak jste viděli, že je Aguri obalený kompletně nějakým štítem, jakmile technika pominula, tak jste zjistily, že ten štít je vlastně dvoučlenný a že to jsou vlastně jakési štíty na jeho rukách. Ve chvíli se jeho ruce opět změnily na formu klasických rukou a Aguri se pouze pousmál, okolo něj se v sekundě zformovala bariéra „Mugen Hōyō, zajímavé... genin co dokáže ovládnout tak unikátní jutsu.“ poznamenal pobaveně a jeho ruka se zformovala na meč, který přeseknul jeden ze čtyř lístků na zemi „Nicméně to nemá smysl, trvá roky než se někdo naučí bojovat proti mě.“ dodal „Keiiken!“ vykřikl a jeho ruka se zformovala do podoby obrovského meče, Aguri však máchnul rukou a meč se prodloužil, byl to bič!

Toshi Takari

Príliš som nechápal čo sa v daný okamih vlastne stalo, Aguri tam len stál obklopený ohňom, ktorý však nezanechal ani len stopu zranenia či už menšieho popálenia. Sledoval som ako jednoducho skrátka zmenil svoje ruky do pôvodnej formy. Nikdy v živote som nič podobné nevidel a ťažko tomu šlo uveriť aj napriek tomu, že som videl už všelijak absurdné veci. Bariéru zrušil práve tak ľahko abo vyblokoval oheň a následne už opäť zmenil ohromný meč v ešte ohromnejší bič. Každopádne sme sa o ňom dozvedeli aspoň niečo hoci rozhodne to nebol typ shinobi, ktorý vytasí všetko čo dokáže naraz. Absolútne nereaguje na fyzické útoky, ak všetko nevyblokuje tak necíti ani len bolesť okrem toho mám dojem, že aj keby sa nám ho podarilo rozpárať od hlavy po päty skrátka sa opäť zlepí dokopy, čo je dočerta zač ? A prečo mám pocit akoby už bol dávno mŕtvy ? tieto otázky v mojej hlave prichádzali sami, snažil som sa prísť na nejaký poriadny plán ako sa z tejto situácie dostať avšak príliš ma toho nenapadlo. Naviac.. absorbuje chakru, môj raiton je absolútne nanič. Očami som sa zadíval na strop miestnosti akoby som niečo hľadal, napadlo ma to síce len v rýchlosti a prinieslo by to snáď viac problémov než riešení ale čo iné nám zostávalo ? Zdalo sa, že nikto nemal žiadny nápad a tie moje dochádzali tak rýchlo ako ma napadli. Sawaii.. je tu dopekla nejaký východ ? opýtal som sa to dosť skepticky a potichu, predsa len vyslala asi tucet myší po celom tomto mieste. Ideálne by bolo keby to neviedlo okolo neho, dodal som rovnakou reakciou ako vtedy.

Sawaii Hitomi

Mezitím, co se Aguri všemožně měnil na štít a poté opět na něco jiného, jsem se mlčky přesunula až těstě k mřížím, odkud jsem měla nádherný výhled ven a zároveň byla chráněna zdí, o kterou jsem se opírala zády, pohledem jsem sjela na Hidekiho, který ode mě nestál zase až tak daleko a nejspíše mu došlo, co jsem měla na mysli, jelikož naše společné využívání technik jsme již spolu probírali. Choujuu Giga. Šeptla jsem téměř neslyšně a v ten moment ze svitku vyběhl jeden lev a čtyři myšky, které byly o něco málo větší než ty ostatní, které tu tak nepozorovaně pobíhaly různě kolem a hledaly ztracený východ. Bohužel zatím žádná odezva mi nepřišla, vypadá to, že jediná možná cesta vede skrze ty dveře vzadu, kterými odešla Kioko... Odpověděla jsem Toshimu, který toho tady začínal mít též plné zuby, myšky proběhly skrze mříže až k Ichirovi, kterému vylezly po těle kamsi do zadní kapsy, měla jsem takový pocit, že by se mu mohly do budoucna hodit, lev mezitím předskočil před Hidekiho, kde chvíli jen tak vyceňoval zuby a poté se rozeběhl přímo naproti Agurimu, zároveň si ale dával pořádně velký pozor na ten jeho bič, ze které jsem měla strach dokonce i já a to jsem byla schovaná za klecí...

Hideki Nara

Jakmile ke mě Sawaii poslala svého lva, okamžitě mi došlo, na co zrovna myslí, byl to sice dost chabý plán a navíc úplně zbytečný, ale za pokus teď stále nejspíše úplně všechno, přesně v tu chvíli, kdy se lev rozeběhl naproti našemu nepříteli, jsem napojil svůj stín na stín onoho zvířete, čehož bylo v tu chvíli celkem těžké si všimnout, protože lev byl z velké části černý a navíc podlaha tady byla dost špinavá, tudíž se tam stín místy ztrácel. K čemu tohle vlastně všechno je? Ozval se můj otrávený hlas v hlavě a já jen doufal v to, že Sawaii má dobrý důvod pro to, aby takto bezúčelově plýtvala naší chakrou, která na tom byla stále kriticky i po tom všem, co jsme tu strávili tolik času...

Aguri

Jakmile Aguri spatřil to velké zvíře jak oproti němu běží, tak se pouze pousmál a jeho ruce opět změnily podobu Hanmaken!. Tentokrát na obrovská kladiva, jejichž vzhled vás celkem vyděsil, jakmile bylo to zvíře pouze několik málo metrů před Agurim, tak Aguri praštil do země, v tu chvíli v kruhu okolo Aguriho ze země vyjel nespočet zvláštních ostnů, které byly očividně ze stejného materiálu jako všechno, co doposud Aguri vytvořil. Obrovské ostny samozřejmě v mžiku zničily ono zvíře, ihned poté se zabodly zpět do země a zmizely stejně rychle a zvláštně, jako se zjevily „Takže únik? Lituju, ale to vám nemůžu dovolit dětičky.“ řekl Aguri a krutě se pousmál Shokuken! vykřikl a jeho ruce opět začaly měnit podobu, tentokrát však takovou neurčitou. Aguri se pousmál a praštil opět oběma rukama do země Shokuken: Seisakusha Kaosu (Úponková Pěst: Stvořitelé Chaosu) řekl, v tu chvíli z jeho pěstí začalo do země proudit obrovské množství takových zvláštní organických úponků nebo chapadel či co to bylo, ve chvíli začal tento organický materiál pokrývat kompletně všechny stěny, až obalil celou místnost. Aguri se pouze zlověstně pousmál, napřímil se a jeho ruce a opět zformovaly do podoby klasických rukou.

Kuzuri Yuki

Aguriho rychlost se v mých očích zdála úžasná. Ve své podstatě si hrál s každým z nás. V jednu chvíli se mu paže změnila na meč, pak na bič nakonec si usmyslel, že nejvhodnější budou kladiva. Možnost pozorovat něco, co hravě zvládalo všechny techniky nás shinobi dohromady, bylo opravdu velkolepé. Stál jsem na kraji skupinky nás všech a soustředil se na to, až budu moci zapojit své schopnosti. Podlahu i strop, ostatně jako všechny stěny okolo nás začala obalovat ta zvláštní hmota, jenž doposud byla jen součástí těla toho Akatsuki zmetka. Podle toho, co jsem doposud viděl, jsem se rozhodl, že by nebylo dobré se dotýkat něčeho, co vytvořil ze svého těla, jelikož to poslední o co jsem stál bylo, aby mi mi podlaha sála chakru, kterou jsem mohl kdykoliv potřebovat. Technika se rychle blížila a když ostatní shinobi nadskočili stejně jako já, aby je technika minula, využil jsem jsem toho a složil jednoduchou pečeť, po které jsem v duchu pronesl: Hyōton: Eria. To mělo z následek vytvoření tenké ledové plochy nad povrchem který stvořil protivník... Sic toto bylo jen malinko z toho, co jsem mohl udělat, nevěděl jsem co dřív a stát na ledu pro mne bylo rozhodně příjemnější, než na té zvláštní hmotě, která nám měla bránit v úniku. Co si počnu?- Zmatkoval Kuzuri, i Když to nebylo jeho chování blízké. Snažil se vymyslet jakýkoliv plán, ale všechny končily skorojistým krachem. Chce to jen více času!

Nokaru Uchiha

Jeho meč byl úžasný, stále mi nedocházelo kolik schopností vůbec ten meč má. Bylo to jako by jsme byly panenky, a on si s námi hrál. Po té co vytvořil kladivo a zničil to zvíře, se rozhodl změnit opět zbraň. Kolik těch technik v tom meči vůbec má, bože!. Po té vytvořil kolem stěny, kde jsme všichni stály podivný sliz. Takže útoky na něj nezaberou, útěk už je taky out, vyřadíme ho. Každý musí mít nějakou slabinu, i on. Akorát rozdíl mezi ním a námi je dost velký na to aby jsme prolomili jeho slabinu. Možná se stále opakuji, ale vážně nemáme ani jeden plán? Řekl jsem, čekajíc na to že jsi o mě každý pomyslí jak jsem namyšlený.

Amaya Aburame

Moje hlava šrotovala jak mohla avšak na nic jsem nemohla přijít.Kdybych poslala svoje brouky docílila bych snad jen toho že bych je poslala na zcela jistou smrt.Tenhle člověk z Akatsuki mě neustále překvapoval i když jsem nebyla moc nadšená z toho že jej nemůžeme porazit.Avšak cosi z něj ve mě vzbuzovalo velkou úctu a poklonu za to co dovedl.Snad nejvíce co mě přes to štvalo byl fakt že zrovna on musí být naším nepřítelem. Připadalo mi jako kdyby se všechno spiklo proti nám.Pohlcuje všechno co proti němu pošleme.To je geniální.Až na to že tímhle všechny přítomné pěkně naštval.A boužel pro nás čím víc nás štve tím větší děláme chyby. Hučelo mi v hlavě a neustále jsem byla mimo ostatní.Z ničeho nic Aguri udělal svoji techniku a já sledovala hmotu která se rozlézala po zemi.Dost mi připadala jako nějaký prapodivný živočich.Všechno se to rozlezlo po stěnách.Nechtěla jsem ani pomyslet na to co by se stalo kdybychom se toho dotýkali.Pokud to mělo stejné nebo alespoň jisté schopnosti jako Aguri tak jsem spíše předpokládala že nám to vysaje chakru dřív než mrkneme. Připadalo mi jako kdyby mi Kuzuri četl myšlenky a tak když jsem vyskočila a opět dopadla na zem málem jsem spadla na onom leděkterý utvořil pod námi.Prakticky led odděloval prostor mezi námi a tím něčím co jsme snad těžko dovedli pojmenovat.
Viděla jsem jak ta nová začala dělat nějakou tehcniku.Sice jsem ani nezaslechla její jméno ale jelikož nám pomáhala nijak mě to nezajímalo.Tu pečeť kterou použila jsem nikdy v životě neviděla ale když upadla na zem zamračila jsem se. Co je tohle za techniku?! Napadlo mě.Alespoň něco jsem mohla udělat .Moji brouci jí pomalu odtáhli kousek za nás a jako kdyby tvořili něco jako stěnu na její ochranu.Já sama zůstala stát před ní ji kdykoliv ochránit.Patřila k těm kteří zjevně mohli něco udělat a já se hodlala postarat o to aby se nestalo nic jí.

Naoto Ichiro

Sledoval, jak jednoduše zrušil jeho bariéru. Sakra...kdybych se možná dostal blíž tak...tak by nemohl zrušit takhle tu bariéru, ale zase...musel bych být blíž. Zamyslel se v myšlenkách. Zaujala ho i ta forma, ale stále věděl málo o něm. Chtělo by to mnohem víc informací, proto se stáhl do pozadí. Pak mu vlezlo do kapes pár myší. Pohlédl na ně, byli z inkoustů. Pohlédl směrem, kdo používal tyto techniky. Trochu se usmál, jen si dal něco do kapsy k těm myškám a jemně jim zkusil něco nakázat a oni poslechly. Udělali to, co po něm chtěli. Možná by to nevyšlo, ale za zkoušku by nic nedal. Rozhlédl se po ostatních. Amaya, Nokaru a ostatní...vlastně znám nejlépe jen ty dva, ale nemám důvod nevěřit ostatním. Pověděl si v mysli a pak se podíval na Amayu, neboť ta se začala starat o nějakou holku. Podíval se na jejich nepřítele. Složit pečeť pro vnímání chakry a zavřel oči. Zkoušel nalézt něco na jeho těle, co by mu mohlo nějak pomoci...něco spojené s chakrou.

Sawaii Hitomi

Nic nevycházelo a navíc nám teď Aguri dokonce zkomplikoval i únikové cesty, které by sice trvalo dost dlouho najít, avšak jednou by se to určitě podařilo a my bychom konečně mohli vypadnout z téhle díry, jenže to ne, pan Akatsuki nám prostě nechtěl nic dávat zadarmo, takže i cestu ven si nakonec budeme muset nejspíše prosekat nebo něco na ten způsob. Už mě nic nenapadá, toto nenabírá konce a navíc- Šeptla jsem si v mysli a ruku přiložila na tu divnou hmotu, která teď byla úplně všude okolo, bylo to tak podivně tvárné a zároveň to mělo svoji tajemnou pevnost, která nedovolovala jen tak něčemu, aby skrze toto prošlo jako nůž máslem. Nám tahle věcička přidělává další problém, jakobych jich už takhle nebylo více než dost... Mlčky jsem vystrčila čumák skrze mříže a zkontrolovala všechno okolo, stále tu byli ti nevinní lidé, kteří za nic nemohli, bylo to pro ně asi velmi zvláštní představení, na jednu stranu v tom mohli vidět svou naději, ale zároveň určitě sami nejlépe znali schopnosti Aguriho. Co po nás chcete? Držet nás tu navěky nemůžete, určitě se na to přijde, dříve či později... Ozval se můj posmutnělý hlas směrem k Agurimu, přičemž jsem se znovu pokojně opřela o zeď, tak nějak smířená se svým osudem, zajímalo mě však, co s námi bude chtít dělat, jen pár z nás bylo dost unikátních na to, aby s nimi mohl dělat pokusy, ale co bude se zbytkem? Toť otázka...

Toshi Takari

Slušný odhad, poznamenal som len vo svojich myšlienkach, keď som začul jemný hlas dievčaťa ktoré stálo vedľa mňa. Teraz som už poznal aj jej meno.. Sachi spojila ruky a preniesla tak pečať akú som ešte nevidel, bolo samo o sebe veľmi zaujímavé ju sledovať. Predala mi svoju základnú výbavu avšak to čo som dostal bol len slabý odvar toho čo mi vzali ale nebol čas sa sťažovať, každý musel pracovať s tím čo mal hoci mne po poslednom boji uprostred púšte toho moc nezostalo ani po stránke mojej kondície nakoľko som stále nemal chakru na absolútnom vrchole hoci bola pravda, že oproti ostatným som mal trochu navrch čo bolo však nateraz nepodstatné. Jishaku Nami.. zaznel hlas v mojich myšlienkach, istým spôsobom mi jej pečať a slová niečo napovedali a podľa toho som sa rozhodol zariadiť. Z dlaní mojich rúk som uvoľnil zovretie kunaiov a tie vypálili extrémnou rýchlosťou v priamke po oboch Aguriho stranách, nemierili naň a ich rýchlosť bola nateraz skutočne úchvatná. Vedel som, že vypáliť ich priamo na Aguriho je absolútna zbytočnosť ale keď ho zamestnám dostatočne a zaujmem jeho pozornosť svojimi kunaimi môže spraviť Sachi to čo spraviť chce, nech už pôjde o čokoľvek.

Aguri

Aguri se pouze pousmál, uviděl tu pečeť, avšak i přes to stále zůstával stát na místě, jen se jeho ruka změnila na meč a tu zabořil do země, v tu chvíli už však jeho tělo přebrala Sachi „Já bolest necítím, ale jak to bude s tvým tělem, Yamanako. Až se všechny tyhle zbraně zabodají do mého těla?“ poznamenal v mysli Aguri nepříjemně a pousmál se, byla si v jeho mysli a mohla si cítit tu obrovskou dávku krvežíznivosti a chtíče po boji. Tenhle člověk se vůbec nebál tohohle souboje, cítila si, jak si ten boj užívá, každou jeho část, každou sekundu. Na těle Sachi se najednou zjevila celkem hluboká rána, byla to rána způsobená tím skalpelem, který Aguri ani necítil, to se však o Sachi říct nedalo „Ostatně, jak dlouho si myslíš, že tohle ještě vydržíte? Vaše chakra pomalu klesá, cítím to. Za to já jsem tu svou téměř ještě nepoužil, nechcete to rovnou vzdát?“ poznamenal pobaveně Aguri. Jeho mysl se ti zdála bláznivá, honilo se tam tolik myšlenek. Když v tom si narazila na něco děsivého, viděla si laboratoř, obrovskou místnost, uprostřed bylo křeslo. Na něm ležela ta žena, ta mrtvá žena a Aguri na ní doslova experimentoval, odebíral ji vzorky kostní dřeně bez umrtvení a celkově s ní zacházel jako kdyby vlastně ta žena už ani nežila „Nemůžu izolovat ten gen, vůbec nic nefunguje, jako kdyby to věděla a úplně to uzamkla a klíč odhodila... bez toho genu se nikdy nedostaneme ke zdroji Ryumyaku, experiment pokračuje.“ uslyšela si.

Toshi Takari

Ako sa zdalo Aguri sa nehodlal pohnúť a tak technika splnila účel, ktorý mala. Bolo zvláštne sledovať ako nám nepriateľ dáva pokyn k úteku a nejakú sekundu aj trvalo než mi došlo čo vlastne Sachi spravila a naviac k tomu pomohol aj fakt, že sa doslova zosypala k zemi akoby ju opustil vlastný duch. Následne nám len prikázala prostredníctvom Aguriho úst aby sme utiekli lenže tu nastal dosť výrazný problém, ktorý sme pred útekom museli vyriešiť. Každý kút a každá stena vrátane stropu aj podlahy bola nateraz pokrytá prapodivnou organickou hmotnou priamo od Aguriho. Očividne nemalo zmysel skúšať obyčajné techniky nakoľko tento chlap dokázal pohlcovať chakru skutočne veľkou rýchlosťou čo jasne preukázal v momente, keď negoval bariéru alebo pohltil chakru z techniky toho chalana z Nara klanu. Bolo potrebné čo najrýchlejšie vymyslieť ako sa odtiaľto dostať avšak to nebolo zrovna tak jednoduché akoby som možno sám chcel. Je úplne mimo našu ligu, prečo ma to stále prekvapuje hoci viem čo sú zač ? len som mierne potočil hlavou a pohľad mi padol na to malé dievča za ktorou bol akýsi starec. Z nejakého dôvodu Sachi chcela aby sme ich ochránili avšak zatiaľ sme nedokázali ochrániť ani sami seba, bola to úloha nad naše schopnosti. Tak mysli Takari, predsa tu dnes neskončíš.. odznelo v mojej hlave ako motivácia k ďalšiemu nápadu. Museli sme sa zbaviť tej hmoty, možno by to ďalšia kombinovaná technika vyriešila každopádne to mohli už vyskúšať. Za tou hmotou na opačnej strane miestnosti od Aguriho, kde sa nachádzala mučiareň, priamo tam stáli masívne kovové dvere. Množstvo mojej chakry neustále klesalo aj napriek tomu, že som ju nijak zvlášť nevyužíval no to už bola určite príčina chlapíka naproti nám. Mohol by som sa skrátka pokúsiť tie dvere pretiahnuť skrz hmotu k nám ale nato by som musel vyvinúť skutočne veľké úsilie a nebolo by ani isté či by to vôbec vyšlo nakoľko som o organickej veci nič netušil. Na druhú stranu by som mohol tie dvere vyraziť ďalej do miestnosti z ktorej sa predtým ozývali toľké zvuky, lenže to by nič nemenilo na fakte, že sa tu zosypem ak nepoužijem tamtú techniku ktorá ma napokon tak či onak dostane vyčerpaného k zemi. Stále tu tiež bola kopa výbušných lístkov na celách a takisto mreže samotné. Netušil som nič o pevnosti ani zložení veci ktorá z Aguriho doslova liezla von avšak za pokus teraz stálo všetko. Po niekoľkých sekundách už oproti masívnym dverám za hmotou letelo niekoľko kunaiov s výbušnými lístkami. Vďaka magnetizmu som z nich vytvoril skutočne silný magnet v okamihu narazili do hmoty a snažil som sa ich prinútiť zatvŕtať tak hlboko ako to len šlo aj s lístkami ktoré obsahovali.

Naoto Ichiro

Díval se na tu věc, co vyvolal a myšlenky mu lítaly v hlavě. Snažil si nějak srovnat, co všechno dokáže. Absorbuje techniky, dokáže se měnit, necítí bolest. To sakra co je za člověka? Zeptal se sám sebe v mysli. Teda špatně, on asi člověk nebude. Pověděl si zase v mysli. Začal i přemýšlet, jak někdo může ze sebe udělat něco takového. Jako první ho napadla Kekkei Genkai. Věděl, že pod to spadá spousty různých schopností, ale raději přemýšlel dál. Myšky, co měl po kapscáh se rozutekly. Stáhly se zatím dozadu, protože teď by je akorát zbytečně ztratil. Rozhlédl se po ostatních. Vypadalo to, že nikdo nemá plán, protože teď by se hodilo aspoň něco. Sám pro sebe si povzdychl. Super, vážně super. Vlastně jsem to měl i čekat, že schytáme nějakou takovouhle misi. Pověděl si sám pro sebe. Moc technik neznal, takže neměl vůbec navýběr, navíc zde byla ta věc přilepená na zdi. On se nacházel nyní u mříží. Všiml si těch výbušných lístků, co tam byli. Prohlížel si je, ale nedotýkal. Prozkoumával je pečlivě a přemýšlel nad tím, jestli by je dokázal sundat, aniž by se aktivovaly. Neměl moc velkou praxy co se tohohle týče, vlastně by to dělal poprvé.

Hideki Nara

Následujúci spád udalostí Hidekiho moc neuchvátil, pretože jedna vec mu bola jasná, a to ten fakt, že Aguri je silnejší, ako oni. Jediný, kto to tu ako tak zachraňoval bola Sachi, ktorá rozprávala o veciach, ktoré Hideki naozaj nepoznal, a preto tomu nevenoval moc veľkú pozornosť, no zároveň sa snažil zistiť čo by zapôsobilo na Aguriho. Mohla by to byť tá sila, o ktorej hovorila Sachi, ale Hideki sa na to spoliehať nemohol, a preto si pomaly zaťal päsť. "Mal by som?" Opýtal sa skôr sám seba, a myšlienkami spadol ku svojmu plášťu. Už dlhšie nad tým uvažoval, no rozhodol sa, že ešte počká, pretože predsa len by mohlo výjsť to, čo chce Sachi, a ak nie, tak až potom by sa rozhodol zakročiť, aj keď v ňom stále prevládala fóbia z toho plášťa.

Aguri

„Takže si se nám nakonec rozpomněla, jak tak koukám. Nečekal jsem, že existuje něco co dokáže překonat mou techniku amnesie, ale očividně má rod Yamanaka ještě nějaká zajímavá tajemství. Opravdu jsem nečekal, když jsem tě házel polomrtvou na tu poušť, že přežiješ, není to ironie? Přišla si sem zjistit informace o tom, co se tu děje... a pak, když jsi polomrtvá a bez vzpomínek bloumala po poušti tě zachránili kočovníci, nikdy bych nečekal, že agent vyslaný ze Sancta nám dovede lidi z Rōranu přímo pod nos. Očividně s tebou asi měli nějaký ten soucit, nicméně jejich soucit se stal jejich záhubou.“ řekl Aguri Sachi v jeho hlavě a mírně se pousmál, právě odhalil Sachi tajemství toho všeho co bylo až doteď skryto v pozadí „Snad si opravdu nemyslíš, že taková holka už dokáže aktivně používat svou moc? Určitě ještě ani netuší o co se jedná!“ poznamenal Aguri a pousmál se „Nicméně, odhalila si už pravdu, takže je čas začít... začít skutečný souboj.“ dodal Aguri, v tu chvíli si uslyšela ďábelský smích, najednou se v Aguriho hlavě začal ozývat bezpočet hlasů, křiků o pomoc, byly to hlasy všech lidí které kdy Aguri pohltil, a těch opravdu nebylo málo. Cítila si, jak pomalu ztrácíš kontrolu nad tímto tělem, ten obrovský tlak tolika vědomí tě děsil a zároveň nutil odejít z těla.

Sawaii Hitomi

Ta dívka se zapojila do boje a to dosti efektivně, najednou z Aguriho mluvil její hlas a tím jsem si konečně dala pět a pět dohromady, letmo jsem se pousmála, přeci jen tu byla stále alespoň miniaturní šance na útěk, která však utichla tak rychle jako se objevila, začaly se vyskytovat problémy, kterých jakoby nebylo už teď dostatek. Netušila jsem, co přesně se odehrálo v těle Aguriho a naší Yamanaky, avšak byla donucena se vrátit zpět, přičemž neustále mlela něco na tu malou dívku, která ji očividně příliš nerozuměla, na její prosbu jsem mlčky kývla hlavou a zadívala se zpět na našeho oponenta. Neměl by to být zase až takový problém... Šeptla jsem potichu, rukou zašátrala kamsi do zadní tašky a vytáhla malý srolovaný svitek, který jsem pevně sevřela v dlani, neměla jsem moc chakry a hlavně mě úplně přešla chuť bojovat, ale co jsem mohla dělat? Sednout si tu na zadek a čekat, až za mě ostatní z týmu vykonají svou práci a já budu moct spokojeně odejít, to asi ne. Co je tahle osoba zač? Ozval se můj znuděný hlas směrem k Sachi, přeci jen ona byla v jeho mysli, musela vidět nebo cítit to, čím on celou dobu byl a co dělal, když už nic, tak mě alespoň zajímalo, jaký člověk mě zabije nebo možná něco horšího...

Nokaru Uchiha

Všechno začalo být sebevraždnější víc než dost, tahle mise není ještě nic pro mně. Divka která ovládala Kekkei Genkai rodu Yamanaka mi dodalo naději, že by tu malá možnost útěku byla. Po té co se dostala do jeho těla, a pár věciček kolem toho, to opět nedopadlo nějak pěkně, musela se vrátit do jejího původního těla.. Kso.. Aguri, jak já tě nesnáším! Své tělo jsem nasměroval do útočnější pozice, byl jsem na Aguriho dost naštvaný, a nehleděl jsem na to jestli umřu nebo ne, o co mi šlo byla pomsta, sice bych raději utekl a byla to jediná věc na kterou jsem myslel ale já tu stejně moc věcí nedělal, tak ať. Ještě než bych zaútočil, ujistil jsem se jestli je to ten nejvhodnější nápad který bych měl v této situaci udělat když jsem viděl jak suverénně odrovnal všechny tady vedle mě a ještě k tomu se tlemil jako o život.