Date Masamune

Masamune se příjemně bavil s Tatsuki a ostatními, pil dobrý čaj, čímž vlastně odhalil jak moc měl rád dobrý čaj a pojídal výbornou stravu. Dalo by se říci, že se bavil. Začínal doopravdy věřit, že i někdo jako on mohl mít přátele. Bylo to neuvěřitelné. Před časem, když přišel do Celestu, neznal nikoho, nebyl nikdo kdo by ho respektoval, vyslechl ho, případně mu poradil. Na jednu stranu si liboval v samotě, ale i toto člověk někdy potřeboval. Největší opor u měl samozřejmě v Tatsuki, která znala jeho příběh. Každopádně, byl spokojen.
Čim více se bavil, tím víc si však uvědomoval, jak byl sám slabý. Když viděl bojovat Tatsuki a i Toshiho, například při lovu Summona, případně s těma hromotlukama, litoval toho, že nemohl udělat více. Byl fakt, že jak Tatsu, tak Toshi měli své vlastní Kekkei Genkai, které jim dávalo víc, než bojový styl, který zatím zvládal Masamune, ale i tak, co by byl bez krytí zad. Než se zapletl do tohodle všeho, dokázal porazit skoro každého kdo se mu postavil, ale teď se mu zdálo, že během své minulosti potkával jen samé nuly.
Pevně sevřel pěst a zvedl se. "Jestli mě omluvíte, je tu ještě pár věcí, které bych si chtěl ještě před misí zařídit. Nemělo by to trvat déle než den, ale kdybych se nevrátil, bude volba na vás, jestli na mě počkáte," pronesl chladným hlasem a přitom se podíval na Tatsuki. Z jeho výrazu bylo jasně čitelné "neboj se, já se vrátím"!
Následně vyšel ven z podniku, se zamyšleným pohledem a bláznivou myšlenkou.

Saya Uchiha

Neřekla jsem ani jedno slovo.Snad proto že jsem měla stále o čem přemýšlet.Respekt který jsem měla již dříve z Tatsuki se nyní ještě zvětšil.Přecijen by nebylo radno něco provést když vlastnila takového summona. Možná v tom byl velký obdiv.Ve skutečnosti jsem se cítila naštvaná sama na sebe.Připadala jsem si jako idiot co nedovede nic jiného než jen poskakovat po okolý a máchat katnou.A sem tam něco podpálit. Pocházela jsem z rodiny Uchiha.Z rodiny která si začínala vybojovávat respekt po světlé říši.Ale nějak jsem pochopila že být Uchiha není kdo ví jaká výhra.Pokud se člověk opravdu nesnaží není nic jiného než podřadný ninja s podřadnými misemi a úšklebky za zády od ostatních. Uvnitř mě se to všechno pralo a křičelo na všechny možné světové strany.V hlouby duše jsem chtěla být stále lepší a lepší a dokázat světu něco nevídaného.Ale jak se zdálo nebyl mi tento luxus dopřáván.Avšak ten fakt že jsem mohla pomoci,alespoň nějak nee-chan, to že jsem se s ní a ostatními chystala na nebezpečnou cestu,to muselo něco znamenat.A nebo jsem si to jen namlouvala. Neboj fénixi brzy si pro tebe příjdu.Ozvalo se mi v hlavě a já několikát lehce mrkla.Fénix.Stvoření po kterém jsem toužila stejně tak jako nee-chan po květině.Ale bylo mi jasné že s tímto tvorem to nebude žádná hračka.
Dojedla jsem a pohlédla na ostatní. Date vstal od stolu a promluvil něco o tom že si musí něco zařídit.Jeho výraz v obličeji mi přišel podivný.Vypadal jako kdyby to bylo něco dosti důležitého.Něco jako by jej trápilo a to mi začalo dělat starosti.Doslova jsem nedovedla pochopit kdy se ze mě stal člověk který má rád ostatní.Člověk kterému záleží na ostatních a je schopen udělat cokoliv aby oni mohli být šťastní. Kývla jsem mu na rozloučení a pohlédla mlčky na nee-chan.Nadále jsem nic neříkala protože mi to nepřipadalo nutné.

Shi

Vešel tam za nima a ani nepozdravil obsluhu. Posadil se a přivřel oči. Jakmile to udělal, jakoby se vrátil zpátky do minulosti. Zpět do toho dne, kdy zabil své dva sourozence a oba dva rodiče. Až moc reálně cítil tu krev na jeho rukouch, to jak mu velice silně buší srdce, protože byl vyprovokován a agrese ho pohltila. Ten den se to stalo poprvé, ale od té doby se to stávalo až dost často. Jemně sebou škubnul a zase otevřel oči a podíval se po ostatních. Měl dvě možnosti. Buď se naučí svou agresivitu ovládnout, nebo se jí nechá pohltit. Každá z možností měla své klady a zápory. Momentálně se však nechtěl dostat do boje s někým, kdo byl v téhle místnosti, proto se prozatím rozhodl pro první možnnost. No, třeba se něco přiučí v následujícíh dnech, až půjdou tam, jak o tom místu mluvili. Zdálo se mu to jako vhodná příležitost. Lépe se naučit ovládat své Jiongu. Své nitě se mu totiž někdy nepovedlo ovládnout tak, jak si on přál a to mu vadilo a dost.
Zadíval se na stůl, jakoby ho chtěl zapálit. Z ničeho nic se okolo něj stlumil zvuk. Soustředil se totiž na svou jedinou niť, neboť kousek od něj, na podlaze lezla moucha. Mířil, trošku se k ní nití přiblížil, ale minul. Sykl trochu.
Poté si všiml, že někdo odchází a též kývl. Zvedl hlavu a podíval se na lidi, co tam zůstali. Kdy to vlastně začne? Zeptal se a díval se střídavě na ně.

Shi

Jako první promluvila Tatsuki, takže svůj pohled nasměroval právě k ní. Naznačil menší pokývnutí na ty slova, že ani ona sama neví. Takže to bude takové překvapení. Pověděl tiše, ale stále se na ni díval. Podíval se do strany na dveře. Nikdo sem už dlouho nevešel, popravdě mu to vůbec nevadilo. Uslyšel její slova, co se týče pláže. Pláž? Hmmm. Vydal ze sebe zamyšlený zvuk. Zapřemýšlel se totiž. Před nějakou dobou, když se byl koupat v nějakém jezeře, tak si uvědomil, jak jeho tělo vypadá. Na různých místech je sešitý a tak. Věděl, že na pláži by se v tomhle pařit neměl. Napadla ho jedna věc. To nezní jako špatný nápad. Pověděl. Měl v plánu, že na místě použije henge a promění své tělo na tělo bez různých sešití apod. Jenže tu byl problém, nevěděl jak dlouho by ta přeměna vydržela, ale musel to zkusit. Ty víš, kde se tu nachází nějaká pláž? Zeptal se a dal hlavu na stranu. On to tu opravdu neznal, takže se musel spoléhat na Tatsuki, nebo Sayu. Ale mohlo by to být pro něj příjemné spetření, to ano.

Saya Uchiha

Byla jsem nadále tiše.Jen občasně jsem se koukla na mladíka který se jmenoval Shi.Přiše mi více než podivně zamyšlený.Snad jako kdyby jej něco uvnitř doslova sžíralo za živa. MOžná bych dovela pochopit jak se cítí a možná taky ne.Nemohla jsem ani tušit co se mu stalo ale měla jsem dojem že něco přeci.Najednou promluvila nee-chan.Mluvila o pláži.Trochu mi to pozvedlo náladu a tak když jsem se na nee-chan podívala musela jsem se usmát a to pořádně. ,,To zní jako dobrý nápad nee-chan" pronesla jsem vesele.Jako kdyby moje starosti náhle zmizeli.Tohle se mnou uměla jen ona.Ve chvíli kdy jsem vypadala na dně jen ona dovedla udělat tu nečekanou změnu v mém chováním.A mohlo jít jen o maličkosti nebo i hlouposti co mi tak náladu pozvedli.
,,Já už jíst nebudu.Mám dojem že bych se rozprskla na všechny strany" zavtipkovala jsem.Byla pravda že jsem toho dokázala sníst hodně ale v poslední době jsem měla spíše scvrknutý žaludek takže jsem toho moc nesnědla. Když došla obsluha zaplatila jsem a ještě jendou poděkovala za výtečné jídlo.Když jsem se zvedla zbytek stolu ještě posedával. ,,Jdete?Nebo ještě na něco čekáme?" optala jsem se trochu zaraženě protože obvykle nee-chan byla to co byla jako první na nohou a ne já.

Shi

Zvedl jednu ruku a upravil si roužku. S tím pohybem odhalil na zápěstí místo, kde byl sešitý, ale jakmile si to doupravil, tak dal ruku zpátky. Díval se přitom na Tatsuki. Aspoň to nebudeme dlouho hledat. Poví opět o něco tišeji, než mluvili ostatní. Co si on pamatoval, na pláži už byl. Nevěděl, kde se momentálně nacházel, ale trošku mu to tam opravdu připomínalo pláž. Jenže tam byl sám. Vzpomínal si na tu pláž velice dobře. Všude byli kameny, písek a klacky. Občas nějaký ten kreb, to bylo vše. Dokonce i Saya začala komunikovat a šla platit. Tatsuki stím rozhodně nesouhlasila a zaplatila. Pak ho začala tahat za rukáv, dokonce chytla i Sayu a tahala je oba dva ven. Zadíval se na její ruku a pak na celou její paži. Byla opravdu dost natěšená, ale on opět jen pokývl. Hm. Vydal souhlasné zamručení a šel tedy za ní. Ještě se pak otočil k té hospodě, ale to bylo jen na okamžik. Pak se už věnoval cestě. Po chvíli zvedl pohled a všiml si nápisu. Tak, to už jsme tady. Projeli mu jeho slova myslí a stále se díval na tu ceduli.

Saya Uchiha

Když mi nee-chan vyložené zakázala zaplatit svoji útratu musela jsem se zamračit.Nesnášela jsem když někdo za mě něco platil.Ať už to bylo cokoliv cítila jsem se za své finanční stránky odpovšdná sama sobě a někomu jinému. Nee-chan nás táhla kamsi ven a když mluvila o tom že se těší jen jsem souhlasně přikývla hlavou.Na tváři jsem si držela svůj decentní úsměv a hleděla jsem neustále kolem sebe snad aby mi neušlo nic z toho pěkného okolý kterým jsme procházeli.
Když jsem spatřila to místo kam nás nee-chan zavedla doslova jsem oněmmněla úžasem.Nemohla jsem říct ani půl slova protože to prostředí bylo naprosto něco úžasného. ,,Páni" šptila jsem tiše a koukla se na nee-chan.Divila jsem se že se o tomto místě nezmínila již dříve.Ale na druhou stranu nebylo její poviností mi oznamovat všechno. Posadila jsem se na zem a zaujatě hleděla do vody jenž omývala břeh. ,,Tady asi budu trávit hodně času" procedila jsem jen tak lehce a s jakýmsi veselým tónem.Byl to ten tón který jsem často používala když jsem zasněně o něčem přemýšlela.Bylo to příjemné jen tak posedávat a nic nedělat.I když v hlouby duše jsem si uvědomovala že bych měla trénovat a zlepšovat své schopnosti.

Keiko Lysea

Ruku Laviho jsem cítila dokonce i ve snu, kde jsem si přehrávala všechny prožité dny, které jsem s ním strávila, noc byla dlouhá, ale mě uběhla až nepopsatelně rychle, nestihla jsem se pomalu ani nadát a už mě ráno probudil tvrdý pád mého těla na studenou zem, kde jsem se ocitla díky sesunutí po kamenné zdi. Rychle jsem otevřela oči a začala se zběsile rozhlížet kolem sebe, nemohla jsem uvěřit tomu, že Lavi mě opravdu opustil, aniž by se nějak rozloučil, byl to od něj sprostý podraz, ale nejspíše sám věděl, že bych ho nepustila, kdyby se pokusil o jakýkoliv odchod. Ne! Jak jsem to sakra mohla- Nedořekla jsem a praštila silně pěstí do kamenů za mnou, s každým vyřknutým ne jsem opět bouchla vedle sebe, přičemž sklopila hlavu k zemi a naštvaně zaťala zuby, přičemž si tím zároveň rozkousla kus rtů, po kterých mi stekl pramínek krve. Ame?! Proč jsi mě nevzbudila! Je to jeho volba, nech ho jít konečně! Ne! Odsekla jsem a vyběhla s plášti skrze vodopád ven, kde se rychle vydala nějakým směrem, který mě jako první napadl, nezajímalo mě, kam se dostanu, hlavní bylo dohnat Laviho a na ničem jiném nezáleželo. Po půl hodině vyčerpávajícího běhu, při kterém jsem se dostala do města Nagahashi, jsem si klekla na kolena do studené hlíny před bránou a složila hlavu do dlaní. ZASE JSI MĚ OPUSTIL, LAVI?! Vykřikla jsem z plných plic a zhroutila se na místě, schoulila jsem se na zemi do klubíčka a nechala okolo sebe procházet turisty mířící do Neutrální říše, nic mě nezajímalo, navíc jsem neměla žádné peníze na to, abych se odtud mohla vůbec někam dostat, zůstávala jsem v tichost ležet na zemi a nechala slzy plné bolesti stékat po mé tváři, odkud se posléze vpily do vlhké hlíny okolo mě, nehodlala jsem cokoliv dělat, znovu jsem dovolila Lavimu, aby odešel bez jediného slova, znovu jsem udělala tu stejnou chybu, co když ho už pak neuvidím? Kei? Co chceš, podrazačko? Nedávej to za vinu mě! Jen... hoď se brzo dohromady, nechci být nemocná. Nestarej se o mě, jasné! Nech mě na pokoji! Vůbec si mě nevšímej! Jsi vážně vtipná. No a co?! Mohl něco říct, mohl- Se slzami v očích jsem křičela v mysli na Ame, která mě však v jednu jedinou chvíli objala a tiše šeptla něco typu. Bude to dobré, vím, jak tě to bolí, cítím to zásadně výrazněji než ty, slibuji ti, že ho ještě jednou uvidíš, platí? Nic jsem neříkala, nevěřila jsem svým uším, však Ame se vždy starala jen sama o sebe, proto jsem u ní tohle chování jednoduše nechápala, mlčky jsem kývla na souhlas a přesunula se opět do reality, ve které jsem pevně svírala v náručí plášť od Laviho, který se stal mojí jedinou památku na něj...

Nichiro Akuma

Mladý Akuma vystúpil z lode, ktorej švíky pukali celkom nepríjemne, predsa len Nichiro cestoval už dosť, s tým že Keiko sa mu nepodarilo nájsť ani vo Svetlej Ríši, ani v Temnej, tak mohol dúfať že bude v Neutrálnej. Hneď, ako sa mu podarilo opustiť prašný prístav, začal sa prechádzať po meste s pokojným výrazom, avšak vkuse skákal pohľadom po okoloidúcich. V tejto chvíli mu každý druhý človek v plášti prišiel ako Keiko, čo bolo klasické, no čo ho strašilo ešte viacej bol fakt, že ju nikde nedokáže nájsť. Dúfal že je v poriadku, pretože si nechcel predstaviť čo by sa stalo, keby že už opustí Temnú Ríšu. Bolo to však celkom vtipné, pretože vďaka Keiko si mohol byť istý, že Moka je silná tak, ako si myslel, no zároveň mal aj skúsenosť. Keď mu Moka povedala, že Keiko sa nachádza v Hyūga klane, tak sa tam bol síce pozrieť, no strážcovia nemali potuchu o kom hovorí, a preto sa rozhodol ísť pozrieť aj tu. Vedel, kde chcel ísť, no nechcel tam ísť bez nej, predsa len urobil toľko vecí, o ktorých ona nevedela a asi by sa jej ani nepáčili, že aspoň toto by jej mohol povedať, poprípade ju donútiť ísť s ním. Prešla asi hodina neustáleho chodenia, až Nichiro mohol prísť ku záveru, že Keiko sa v meste nenachádza. Rozhodol sa však rozhliadnuť aj po okolí, a preto sa vydal pomalým behom k bránam mesta Nagashi. Tam okrem strážcov s neutrálnym výrazom na tvári uvidel aj klbko nadmernej veľkosti. Bola to pravdepodobne Keiko, tak sa Nichiro s nadšením rozbehol, avšak bol potichu, pretože ju chcel prekvapiť. Videl, že je v dosť blbom stave, preto mu jeho úsmev z tváre zmizol slušnou rýchlosťou, až sa celkom zamyslene pozeral na Keiko, ktorá si ho ešte zatiaľ nevšimla. Len potichu pošeptal. "Takto sme sa stretli aj minule, keď ťa Lavi opustil." Bolo to smutné, no spomenul si na scénku, ktorá sa udiala už pred niekoľkými dňami, možno týždňami, pretože Keiko vyzerala presne tak isto.

Keiko Lysea

Ležela jsem na zemi snad hodiny, avšak ani to mě nedonutilo se zvednou a jít se skrýt někam do tepla, všechno kolem mě ubíhalo strašně rychle, jen moje mysl jakoby zůstala zpomalená a přehrávala mi všechno, co se za těch pár dní stalo, bitva s Harukem mi dala mnohé, pokud jsem byla ve špatném psychickém rozpoložení, dokázala mi Maitetsuki propůjčit svou skrytou sílu, avšak v boji jsem se na toto spoléhat nemohla, proto mi myšlenky upustily od této události a vrátily se zpět do Laviho náruče. Najednou na mě někdo promluvil, skoro jsem ani nevnímala slova dotyčného, co mi však přišlo zvláštní byl fakt, že ten někdo znal Laviho a dokonce se prý se mnou setkal, jenže já si jeho hlas nepamatovala nebo jsem si možná jen nechtěla vzpomenout. Kdo jsi? Ozval se můj rozklepaný hlas, oči mi v tu chvíli přejely na toho člověka a mlčky se na něj dívaly, byly tak prázdné, že by je jeden dokázal považovat za mrtvé, jejich obvyklá jiskra života zmizela, tentokrát v nich nebylo absolutně nic, žádná radost, žádný smutek, žádné emoce, pouze prázdnota a za ní černá tma. Sevřela jsem v ledových rukách černý plášť od Laviho a přesunula se zpět do své hlavy, kde na mě z vršku Ame dávala pozor, ona tu byla stále se mnou, sic nedokázala moc chápat, jak dokáže jeden člověk tolik zničit můj život, jelikož ona byla spojení negativních emocí, které ve mě sice převládaly, avšak bylo tu s nimi ještě něco dalšího, něco, co ani ona nedokázala popsat...

Nichiro Akuma

Nichiro čakal, že Keiko nebude v poriadku, no v podstate jej odpoveď ho prekvapila viacej, ako čakal. Nichiro sa zamyslel, pričom uvažoval či to myslí vážne, no nebol moc sklamaný, skôr prekvapený. Bolo jasne, že ako aj u neho, tak aj u Keiko sa v posledné dni zmenilo veľa vecí, ktoré ich obidvoch poznačili výraznou mierou. Nichiro sa však na moc slov nezmohol, preto sa len zamysleným hlasom opýtal. "Ty si ma nepamätáš?" Hneď potom, ako sa opýtal, tak sa mu ozvala Pandora. "Asi je zmätená viacej, ako by sa dalo čakať, ale je tu celkom zima. Mal by si ju zobrať niekde do tepla, bude to bezpečnejšie." Hneď ako to dohovorila, tak Nichiro len kývol. Táto situácia bola perfektný príklad na to, ako Nichiro nenecháva prenikať svoje emócie na povrch, no v podstate ich dokáže zapudiť aj v zlomku sekundy. Nichiro sa však znova opýtal otázku, tento krát však bol celkom usmiaty, čo mohlo prísť celkom divné. "Je tu zima, a možno budeš chorá. Môžem ťa odniesť do bezpečia?" Zaujímalo ho však čo s Lavim robila, keď ju dokázal takto kompletne prekopať, aj keď sa na to pozeral celkom s nadhľadom, pretože vedel, že Keiko bude raz Nukeninom, či už Nichiro chce, alebo nie. Dalo by sa povedať že to už dávno bolo rozhodnuté. Dúfal, že aspoň Ame si ho bude pamätať, respektíve že mu nebude znepríjemňovať chovanie Keiko, pretože už aj bez toho to vyzeralo celkom blbo.

Keiko Lysea

Čekala jsem, že ten muž se otočí a odejde, tak to totiž dělali ostatní kolemjdoucí, za což jsem byla svým způsobem ráda, jenže tentokrát se ten tentýž hlas ozval znovu a chtěl mě někam odnést, neměla jsem v plánu nikam jít, co kdyby se Lavi vrátil, co když odešel jen někam na průzkum a večer se opět ukáže? Je mi tu dobře. Odvětila jsem a sklopila oči zpět k zemi, bylo mi úplně ukradené, že jsem byla už nějakou dobu nachlazená, nemohla jsem jednoduše opustit toto místo, přemýšlela jsem nad tím, proč se zrovna někdo jako tento člověk stará o mě, to jsme se opravdu znali? Nevím, nerozeznala jsem jeho obrys, protože jsem sama sotva viděla na pár centimetrů a jeho tvář se mi proto jevila jen jako rozmazaná čmouha, kde byly sotva rozeznat části obličeje, beze slov jsem vzhlédla k Ame, která jen s úsměvem kývla hlavou, abych si nedělala starosti o toho neznámého, že za chvilku určitě půjde někam pryč. ,,Ame-nee, slibuješ, že se s ním ještě někdy setkáme?" ,,Rozhodně se s ním uvidíš, něco mu totiž dlužím." ,,Prosím, nezmrzač ho jako posledně, sama jsi slyšela, jaké problémy mu to udělalo." ,,Neboj se, toto bude jiné." ,,Věřím ti a nee-chan?" ,,Hmm?" ,,Zůstaneme spolu navždy, že?" ,,Neměj obavy, nedopustím, aby nás oddělily." Koutky rtů se mi nenápadně nadzvedly do hodně malého úsměvu, který téměř okamžitě zase zmizel, mé oči padly znovu na černý plášť, který byl navlhlý od mých slz, které už tentokrát tvořily jen zaschlé cestičky na mé tváři...

Nichiro Akuma

Nichiro stále nechápavo kýval hlavou, no potom sa priblížil ku Keiko, a pošeptal. "Som Nichiro. Nichiro Akuma, ak si nepamätáš stretli sme sa v Chráme Ohňa, zachránili sme Tatsuki Hantazu a Sayu Uchiha, chytili tvojich Doki, prežili niekoľko dní u mňa doma, bojovali s Archonom, navštívili Reibiho a nakoniec, plánujeme ísť do Chrámu Zeme." Pošeptal to celkom rýchlym spádom, no bolo to prvé, čo ho napadlo. Toto menovanie ho však zamestnalo na celkom dlhú dobu. "Chcem ťa zobrať naspäť do Temnej, aby sme ešte mohli niečo pred Chrámom podniknúť. Lavi sa pravdepodobne nevráti, a ak hej tak si aj tak nemyslím že sa vráti naspäť tu." Hneď ako toto dohovoril, tak sa pomaly načiahol ku Keiko, pričom sa znova s menším úsmevom spýtal. "Tak môžem ťa zobrať?" Potom už len čakal na odpoveď, a dúfal že si ho už bude pamätať.

Keiko Lysea

Nichiro Akuma? Zopakovala jsem to jméno, pod kterým se dotyčný představil, už jsem ho několikrát slyšela, znovu jsem se tázavě v mysli podívala na Ame, která však už dokonale chápala situaci a nehodlala zůstat potichu, cítila jsem kolem sebe její zášť, která nyní začala ještě více narůstat. Zmiz Akuma! Okřikla jsem Nichira, který v mém hlase zajisté rozpoznal rozhořčenou Ame, která nebyla zrovna dvakrát nadšená z toho, že se tu ukázal někdo jako on. Nichi-kun... Šeptla jsem neslyšně jakobych se tímto snažila vrátit zpět do kruté reality, velmi pomalu jsem se posadila na zem, přičemž v náručí stále držela černý plášť, byla jsem promrzlá na kost a kdyby se mě Nichiro dotkl, nejspíše by ho překvapil to, že jsem ještě stále naživu s touto tělesnou teplotou, která byla až nebezpečně nízko. Proč nejsi v Temné? Vysoukala jsem ze sebe potichu namodralými rty a vyhýbala se očnímu kontaktu s Nichim, bylo blbé jak pro mě, tak i pro něj, že mě takto viděl už podruhé, sic tentokrát jsem na tom byla podstatně hůře než posledně, chtěla jsem konverzaci převést na cokoliv jiného, jen ne na nějaké braní, nesměla jsem dopustit, aby se mě Nichiro byť letmo dotkl, špatně by se mi asi totiž vysvětlovalo to podchlazení a fakt, že pohyb je pro mě teď stejně asi tak nemožný jako náš společný boj proti Archonovi...

Nichiro Akuma

Nichiro sa len zamyslel, pričom po chvíli zdvihol Keiko, a rozkráčal sa s ňou. Bola premrznutá na kosť, no nespomínal to, lebo mu bolo jasné že ona sama si to uvedomuje. "Prečo nie som v Temnej? No, hľadal som ťa tam, a moc úspechu som tam nenašiel. Potom som išiel do Svetlej, kde som stretol aj Moku, o tom ti porozprávam inokedy, a následne mi povedala že sa nachádzaš v sídle Hyūga klanu. Niečo mi hovorilo že som tam mal ísť, predsa len by si nedopadla takto, keby že tam som, no zároveň by som vás nechcel s Lavim rušiť, pretože som si po mojom pobyte vo Svetlej niečo uvedomil." Pošeptal, no potom prestal rozprávať, až nakoniec pokračoval, po menšej pauze. "Každopádne som rád že som ťa našiel." Potom sa len usmial, a pokračoval. Uvažoval hlavne nad tým, kde pôjdu, keďže Keiko nie je zrovna najzdravšia. "Vadilo by ti keby ťa zoberiem do nemocnice? Neviem čo s tebou." Povedal to dosť zamyslene, pretože sa musel ešte zorganizovať v tom, kde tá nemocnica vôbec je, pretože to tu moc dobre nepoznal.

Keiko Lysea

Jak ona to mohla vědět... Šeptla jsem potichu takovým zahořklým tónem v hlase a na malou chvilku zavřela oči, z boje uvnitř sídla jsem si odnesla jednu malou památku na krku, která začínala už pomalu přecházet z fialové do modré, donutila jsem svojí pravou ruku, aby mi zapnula plášť až na konec, protože takto šel obtisk efektivně zakrýt. Jo vadilo, rány z vlastní blbosti si zásadně léčím sama, hoď mě jen někam do tepla, ono to přejde... Čím déle jsem mluvila, tím méně jsem byla slyšet, připadala jsem si jako kdybych právě vyšla z hrobu, navíc mi náladu ještě zhoršoval fakt, že mě Nichi takto našel a že mě zase někam tahal, určitě však toto nedělal jenom pro nic za nic, něco chtěl a mě vrtalo hlavou, kam mě hodlá dotáhnout tentokrát. Co potřebuješ? Zeptala jsem se a čekala na odpověď, Ame moc nesouhlasila s tím, že k Nichirovi vůbec mluvím, avšak navenek zůstala zticha, jelikož kdybych jí dovolila mluvit a něco dělat, nejspíše by mu i přes tu všechnu bolest a chlad odtrhla ruce od těla, chápala jsem, že je naštvaná hlavně na Laviho, jenže ani jí nebylo podobné toto chování, kdy si vylívala špatnou náladu na ostatních. ,,Co tě žere?" ,,Ty! Nehodláš doufám jít někam, kde nás zase bude chtít něco zabít?!" ,,Nechceš dopadnout jako ve Světlé?" ,,Samozřejmě! Kdyby nebylo Laviho, tak nás to tam zasype!" ,,Pravda..." Vzpomínkami jsem opět zabloudila k Lavimu, který teď byl nejspíše někde v bezpečí u Tenshi nebo jsem v to alespoň pevně věřila, nedokázala bych si představit, kdyby se mu teď něco stalo a já trčela tady na Nagatashi s Nichirem...

Nichiro Akuma

Nichiro len pozeral na Keiko, dá sa povedať že bol trocha zaskočený, no v podstate niečo takéto čakal. Mohol sa len zamýšľať nad tým, ako dokáže láska zmanipulovať človeka, no vďaka tomuto zistil, že sa nikdy nechce zamilovať. Potom sa však len usmial, aj keď jeho tvárou prešiel úsmev celkom neúprimný a falošný, no to mu bolo jedno. Nechcel sa usmievať v tejto situácii, keď sa Keiko trápi kvôli Lavimu, no nemal na výber, aj tak si myslel že jej je jasné čo cíti. "Nepotrebujem nič, len som ťa prišiel... Zachrániť? Neviem, či je to správne slovo, ale viem že nie si v poriadku. Navrhujem teda sa ubytovať v Nagashi, počkať kým sa dáš dokopy, a potom niekde ísť?" Opýtal sa potichu, aj keď dúfal, že neodpadne, alebo niečo podobné keďže jej teplota bola naozaj mrazivá, a dúfal že si dá povedať, pretože Nichiro nebol z tých čo by bol obdarený veľkou trpezlivosťou.

Keiko Lysea

Zachránit? Opravdu na to máš nervy? Zeptala jsem se Nichira a v tu chvíli se mi koutky rtů mírně nadzvedly do letmého úsměvu, snad jakobych ho tímto chtěla vyzkoušet, nevěřila jsem moc tomu, že Nichi se mnou bude mít dost trpělivosti a bude ochotný neustále sledovat mojí špatnou náladu, kterou jsem už ani moc nevnímala, nahazovala se jednoduše automaticky, což bylo ve většině případů příšerně otravné a unavující. Dělej, co uznáš za vhodné. Odvětila jsem takovým nezaujatým a zároveň posmutnělým tónem hlasu, který v sobě ukrýval hluboký a tolik potlačený vnitřní stesk po člověku, který byl několik tisíc kilometrů za mořem, v jedné ruce jsem křečovitě sevřela plášť a druhou se začala zvedat, no úspěšného postavení na nohy jsem se nedočkala, byla jsem promrzlá, nemocná, vyčerpaná a navíc jsem za ty dva dny vyčerpala všechny své síly, kterých mám normálně vždy dostatek a tento nadměrný úbytek nedělal příliš dobře mému tělu, které se rozhodlo na pár dní vyřadit z provozu, přičemž nebralo ohledy na moje požadavky. Najdi zatím nějaké to ubytování, dorazím tam za tebou. Šeptla jsem k Nichirovi a nuceně se usmála, nemohla jsem ho prosit o pomoc, byl to můj problém a můj trest, potřebovala jsem se z něj vyhrabat sama, abych se příliš neupínala na své přátele, kteří mě též museli mít už plné zuby...

Nichiro Akuma

"Hej, nechám ťa tu na vôľu osudu." Pri tejto vete sa Nichiro len slabo zasmial a pokračoval v nosení Kei, pričom sa pomaly dostávali ku ubytovni, kde Nichiro strávil aj svoje obdobie počas Chūninských skúšok. "Kei, viem si predstaviť čo sa za tú dobu čo si tu nebola stalo. Lepšie povedané neviem, ale vidím v tebe to, že ti ten Hyūga chýba. Vydrž to aspoň cez Chrám, a potom ťa nechám ísť voľne za ním, pretože držať ťa ako vtáka v klietke by nemalo zmysel. Trápila by si sa, a aj ja." Pri myšlienke na Keiko ako Nukenina sa Nichirovi síce moc smiať nechcelo, ale asi by to bolo najlepšie pre nich oboch. On sa znova vráti k hľadaniu svojho pravého ja, a pravdepodobne sa začne utápať v tréningoch, no v istom spôsobe sa tešil aspoň na to, že Keiko bude šťastná. Pomaly došli na recepciu, kde Nichiro, s Keiko v jeho rukách požiadal recepčného o izbu. Samozrejme nebol to žiadny luxus, no za tie peniaze, čo Nichiro mal sa nezťažoval. Keby si bol sto percentne istý, že tu nájde Keiko, tak by si pravdepodobne zobral aspoň trocha viacej. Hneď ako dostal kľúč od izby, tak vyšiel aj s Keiko hore, kde ju uložil do postele a zakryl ju. "Pospi si." Pošeptal, a potom išiel do kuchyne, ak sa to tak vôbec dalo nazývať, aby jej urobil čaj. Chcel ju obslúžiť aj polievkou, no potom si uvedomil že variť nevie, no za to mal náhradný plán, pretože chcel ísť do mesta, keď Keiko zaspí aby jej nejakú polievku aspoň doniesol.

Keiko Lysea

Chtěl jsi říct přes chrámy, čeká nás toho ještě hodně, Nichi-kun... Zabrblala jsem a celou dobu, co mě Nichiro nesl, jsem se nepřítomně dívala přes rameno kamsi do strany, byla jsem opět jako v transu, nic jsem nevnímala a jediné, co mě zajímalo, byl hlas mé druhé polovičky, který se rozléhal v mé hlavě jako ozvěna v lese. ,,Moc se stará!" ,,Je mi ho líto, tolik nám pomáhá a my ho potom nakonec stejně opustíme jako všechno, co nám kdysi bylo domovem a dalo nám to druhou šanci na život." ,,Už počítáš se smrtí, Keiko?" ,,Svět Nukeninů je krutý a nelítostný, pokud brzy nenajdu Laviho nebo Shikigami, nemám moc velké naděje na týden života, budu se muset patřičně rozloučit s Nichim, bude mi chybět." ,,Nemysli ještě na to, máme před sebou hodně věcí, je zbytečné, aby jsi se trápila takto brzy, však se toho ještě může tolik stát." ,,Pravda, ale Ame-nee?" ,,Hmm?" ,,Když přežijeme střet s ostatními zatracenci a dostaneme možnost se dostat blízko k hranicím Celestusu, dokážeš zařídit, abych ho ještě někdy viděla?" ,,To nebude velký problém, uvidíš všechny, na kterých ti záleží." ,,Děkuju..." V mysli jsem se široce usmála a kývnutím hlavy poděkovala Ame, sic mi neprozradila, v jakém stavu své blízké uvidím, ale na tom momentálně vůbec nezáleželo, když jsem se konečně vrátila zpátky mezi živé, očima jsem přejela rychle místnost a zjistila, že ležím v něčem dosti měkkém a teplém. Ne! Křikla jsem nahlas a vystrašeně se převalila na bok, přičemž se přitulila k černému plášti, zorničky se mi stáhly na úplné minimum a na tváři se mi zjevil výraz nepopsatelného strachu a děsu. Nemůžu spát, jinak zase zůstanu sama! Nemůžu spát, prostě nemůžu, už nikdy... Vycházela ze mě nesmyslná slova, dokonce ani Nichiro nemusel toto chování chápat, jedno však bylo jasné, donutit mě spát bude horší než kdyby se Nichi pokusil o vaření, nejspíš by se mu to stejně ani nepovedlo, no mohl si odvodit, v jaké situaci mě Lavi opustil, protože toto nebylo normální ani u tak psychicky narušené člověka, jakým jsem byla já...

Nichiro Akuma

Nichiro vošiel naspäť do miestnosti s Keiko s teplým čajom v ruke. Posadil sa vedľa postele, kde ležala a usmial sa. Pomaly si dával veci dokopy, a podľa tejto reakcie mu doplo, že pravdepodobne ju Lavi opustil keď spala, no zároveň mu to prišlo asi aj najrozumnejšie, pretože neveril tomu že by ho pustila. "Keiko pamätaj si že ty tu budeš tá, ktorá odíde. Ja mám už osud napísaný, a to je služba Celestu. Mňa tam nájdeš vždy." Pousmial sa, aj keď znova to bol ten typ úsmevu, ktorý nebol zrovna najdobrovoľnejší. Preto rýchle prestal, a potom sa zamyslel. "Pokiaľ teda nechceš spať, tak mi môžeš rozprávať, ako sa to všetko stalo. Ja ti potom poviem čo som všetko robil ja, aj keď je toho dosť." Potom si spomenul na niekoľko udalostí, ktoré ho sprevádzajú, a to bol aj boj s Mokou, aj misia s Toshim, a ďalšími troma Genínmi zo Svetlej Ríše. Bolo toho celkom dosť, no Nichira teraz zaujímalo ako to bolo s Lavim, pretože ten očividne Keiko teraz trápil najviac.

Keiko Lysea

Uhm... Vysoukala jsem ze sebe dost neochotně, chtěla jsem nějak zakecat to, že se mi o uplynulých událostech nechtělo moc hovořit, co kdybych toho časem litovala, ale na druhou stranu jsem Nichimu věřila, byl to někdo, kdo toho o mě z Temné věděl nejvíc, proto jsem si tedy tiše odkašlala a snažila se vzít to nějak rychle a zároveň srozumitelně. Po našem boji s Archonem jsem se přesunula k jezeru, kde jsem dostala zprávu od Laviho želvy, že je Lavi v nebezpečí, nemohla jsem ti dát vědět, prostě na to nebyl čas, tak jsem tedy plula do Sanctumu, kde vešla do sídla Hyūga klanu, probila se skrze cely a skončila kdesi v podzemní místnosti, kde zastavila podivný rituál vůdce klanu. Společně s Lavim jsem bojovala proti Harukovi, který nebyl rozhodně žádný násoska, trvalo to dlouho a já strávila polovinu času ve vzduchu, od něj mám také ten fialový obtisk na krku, no zjistila jsem, že Maitetsuki v sobě ukrývá jistý druh tajemné energie, která mi pomohla přežít, nakonec na mé straně byly ještě nějaké další prapodivné znaky, no komu ty patřily, to opravdu netuším. Poté se místnost sesunula a já se probudila s Lavim vedle sebe při pobřeží, ještě ten den jsme jeli do Neutrální Říše, kde jsme přespali v jedné jeskyni ukryté za vodopádem, a potom Lavi... Nedořekla jsem větu, protože mi z očí začaly téct slzy, bylo bolestivé vzpomínat na dny s Lavim, kdy jsem se konečně cítila po dlouhé době opět šťastná, po dlouhé odmlce jsem ukázala Nichirovi černý plášť a nuceně se usmála. Toto je moje jediná památka na Laviho, já měla černý a on bílý, vypadali jsme jako dokonalé protiklady... Šeptla jsem s úsměvem, no podtón mého hlasu byl plný žalu a stesku, na chvilku jsem otočila hlavu k oknu a dívala se ven, snad jakobych doufala, že ho tam znovu zahlédnu. A co jsi dělal ty? Dodala jsem, přičemž uklidňovala rozčílenou Ame, která neměla radost z toho, že mi Akuma připomněl onu situaci, kdy nás Lavi opustil, ona teď cítila sama lépe než kdokoliv jiný, jak moc mě vzpomínky na něj bodají a užírají kousek po kousku mojí duši, ale kdyby po Nichim vyjela, nedopadlo by to dobře, proto jsem dělala to, co bylo mou povinností...

Nichiro Akuma

"Chápem." Len toto jediné slovo mohlo vyjsť z Nichirových úst, potom ako dopočúval monológ Keiko. "Tak už chápem. Ale predsa len je to jeho cesta Nukenina. Tvoja bude rovnako krutá." Pousmial sa, pretože si bol istý, že je na to Keiko pripravená aj tak. "Čo sa týka mňa, bol som chvíľu v Temnej, tam som sa porozprával so Shikiom, mám pocit že ten mi povedal že si vo Svetlej Ríši, tak som sa rozhodol, že ťa tam pôjdem pozrieť. Prvý však, na koho som narazil bola Moka. Asi som bol blbý, no prvé čo som urobil bolo to, že som ju vyzval na priateľský súboj, no prosím pekne Pandoru vykuchala, a jej démonická aura bola zrovnateľná so silou Bijū, aspoň to tak odhadujem ja. Potom mi povedala, že sa nachádzaš v sídle klanu Hyūga. Vtedy mi došlo že budeš mať niečo s Lavim, a nechcel som zrovna rušiť, tak som sa rozhodol, že pôjdem na misiu vo Svetlej. Bol tam Toshi, a ešte dvaja genini, nepamätám si ich po mene, ale jeden mal Sharingan a druhý ovládal Hyōton. Tá misia bola dosť rýchla, v podstate sa tam všetko točilo okolo Toshiho, takže to ti hovoriť nemusím, len by som ťa tu unudil. A nakoniec som sa po misii dostal tu, kde som už našiel teba. Bol to celkom dlhý výlet, no pokiaľ sa ti podarí vyzdravieť, a do Chrámu budeme mať ešte čas, rád by som sa išiel niekde ešte pozrieť. Neviem presne kde, to by sme domysleli potom." Pošeptal s menším úsmevom, pričom bol rád že vidí Keiko v bezpečí, no zároveň uvažoval o jej liečbe, pretože s jej tvrdohlavosťou ju ku doktorovi zobrať nemôže. "Daj si aspoň čaj." Pošeptal, a potom vybral opotrebované čajové vrecúško, ktoré sa už vylihovalo, aby nebol ten čaj moc horký.

Keiko Lysea

Je Pandora v pořádku? Jsi vážně Baka, vyzvat Moku na souboj by udělal jen totální blázen, jsem ráda, že tě nechala celého. Šeptla jsem s úsměvem, jenže v tu chvíli jsem byla nucena se překlonit přes postel, dát ruku před ústa a hlasitě zakašlat, toto však nebyl normální kašel, který by ustal po pár sekundách, tento spíše připomínal dávení a trvalo to poměrně dlouho než jsem se opět mohla znovu bez problémů nadechnout a chvilku si odpočinout. Gomene, přidělávám ti starosti, že? Ozvala jsem se k Nichirovi a pomalu se posadila na postel, vzala si opatrně do rukou teplý čaj, přičemž si ho položila na peřinu, kde kolem kalíšku pevně svírala dlaně, abych si je konečně mohla o něco ohřát, byl to takový příjemný pocit, kterého jsem se nechtěla vzdát, takže mi bylo úplně jedno, že mě začaly dlaně nepříjemně štípat a červenat. Neboj, toto přejde brzy, bude stačit tak jeden den v teple a moje tělo se hodí zase do normálu. Řekla jsem s klidným hlasem a zahrála menší divadlo, aby moje slova byla pravdivá, avšak bylo absurdní, abych za jeden den dostatečně ohřála organismus a ještě navíc nechala srůst dvě zlámaná žebra, o kterých jsem se raději ani nezmiňovala. Budeš tu se mnou, Nichi-kun? Optala jsem se nejistě a upřela své unavené šedé oči na Nichira, měla jsem strach, že zase zůstanu sama, kdyby mě v čas Nichi nenašel, nejspíše bych venku zemřela na prochladnutí, jelikož bych neměla sílu cokoliv udělat, ba dokonce i pokus o nějaký pohyb by byl ve zmíněném stavu smrtelný...