~ Naruto: Element's Chronicles ~
 
PříjemPortálCalendarFAQUživatelské skupinyRegistracePřihlášení
Vítejte na Naruto Chronicles (NCH). Internetovém fóru zaměřeném na hraní text rpg hry na námět známého anime & mangy Naruto. Všichni noví hráči jsou vítáni! Pro nováčka doporučuji topic S&S.
 

Share | .
 

 Sayomi Akuma

Zobrazit předchozí téma Zobrazit následující téma Goto down 
AutorZpráva
Anonymní
Anonymní



PříspěvekPředmět: Sayomi Akuma   March 18th 2013, 19:49


Jméno: Sayomi
Přezdívka: Sayu/Sayo někdy také jenom Mi
Klan: Akuma
Větev: Vedlejší

Věk: 16 let
Pohlaví: Žena
Hodnost: Genin
Datum Narození: 21. prosince (Střelec)

Krevní Skupina: A-
Kontinent: Temná Říše
Podstata Chakry: Katon

Theme: Main, Sad, Fight

Přesvědčení:
Neutrální až trochu záporné. Myslí si, že jí svět a okolí vůbec nezajímá, i když má pro některé věci slabost. Dívá se na svět jako na lidmi zkažené místo, které může zachránit pouze čistá příroda. Dokáže pocítit dobré pocity k někomu, ale nikdo podle ní na něco takového nemá právo. Snaží se však uvěřit. Uvěřit, že lidé nejsou jenom odpad.

Sen a Cíl:
Když byla trochu menší, přála si napsat nějakou knížku. Příběhy se jí v hlavě jenom hrnou, takže je dost často někam zapisuje. A potom si přála hrát na klavír. Hrát na něj prostě pořád, dokud by se z ní nestala naprosto dokonalá klavíristka. Tyto sny se jí drží i teď, i když ne tak moc. Poslední dobou, když se jí někdo na něco takového zeptá, tak dlouho přemýšlí. Nakonec však vždy odpoví: „Chci, aby můj démon zvítězil v Next Sacramentum“. Znamená pro ni mnoho a chce, aby byl co nejsilnější.




Fobie:
Jedno slovo-klaustrofobie. Má nehorázně velikou (panická je slabé slovo) hrůzu z uzavřených a stísněných prostor. Do jeskyně ji nedostanete ani za zlaté prase. Raději bude spát při mrazu ve sněhu než jednu noc v jeskyni. Když je někde nízký strop, začne se nepříjemně ošívat. Jakmile se začne zužovat cesta a kolem ní se objeví skály, raději zastaví a obejde to. Pokud by se probudila někde, kde by to bylo menší jak 2x2 metry, asi by vyletěla z kůže, začala křičet a mlátit hlavou o zem. Vždy se schoulí do klubíčka, jakmile se takhle někde octne.



Vzhled:
Na první pohled byste řekli, že se liší snad jenom barvou vlasů. Má je prapodivně sestříhané, že ty nejdelší prameny má asi po lopatky a ty nejkratší sotva po obočí. Něco jako pěšinka jim nic neříká. Ale ještě divnější je jejich barva, jelikož jsou sytě zelené. Vypadá, jako by si je nečesala, ale jednou za den si je pročísne alespoň rukou, když už nic jiného. Na levé straně má tenký pramínek, kde na jeho konci visí dva korálky. Jeden hranatý, červené barvy. Druhý oranžový ve tvaru oválu. Má trochu světlejší kůži než její vrstevníci a tmavě zelené oči. Občas se však zdá, že jsou temné jako noc. Světlé kůži dominují jenom o trochu tmavší rty, jejichž koutky jsou jemně zvednuty nahoru. Působí velmi přirozeně, jako by ty vlasy byly naprostá přirozenost. Což taky u ní je. Nemá moc široká ramena a na první pohled nevypadá moc silně. Ale když zatne, rýsují se jí na rukách a břiše slušné svaly. Má štíhlé prsty, ale pevný stisk. Také úzký pas a poměrně svalnaté nohy. Její ženskost odpovídá jejímu věku. Je vyšší než ostatní dívky a když se naposledy měřila, měla asi 175 cm. Také by se mohla chlubit svojí nízkou váhou, která se pohybuje kolem 55-ti kilogramů. Její oblečení je poměrně jednoduché a nosí jej prakticky pořád. Na sobě má jednoduché černé tričko s dlouhými rukávy, na jejichž koncích má otvory na prostrčení palců. Přes něj mikina bez rukávů s obyčejným zipem a lehkou kapucí. Dobře na ní sedí ta zelená barva, která mikině dominuje. Přes krátké zelené kraťasy jí visí na pásku přidělané dva kusy látky, které vypadají jako by byly část sukně. Ty má přidělané opaskem, na kterém má zastrčený a pevně přivázaný tmavě rudý až fialový pruh látky, který sloužil jako čelenka. Ještě teď jsou na něm skvrny od krve. Má je však jenom přes zadek a z boku na stehnech až po kolena. Také černě zbarvené, se zelenými pruhy. Nakonec si obouvá vysoké, obyčejné černé boty, ve kterých je naboso. Samozřejmě má ještě na spodní straně pravého předloktí pečeť v podobě tygra, jež značí její místo ve Vedlejší rodině. Dále byste na jejím těle mohli najít nespočet drobných jizviček a pár větších. Malé jizvy má kompletně na celém těle: na rukách, na nohách, na břiše a pár dokonce na obličeji. Ale jsou opravdu malinké. Těch větších má podstatně méně. Například na rameni levé ruky má celkem slušnou jizvu. Poté na vnitřní straně levého lýtka a pak asi tři přes záda. Avšak má i jednu opravdu velikou a ošklivou, která se táhne od pravého boku, přes břicho, na záda až mezi lopatky. Jde tedy vidět, že to bylo úmyslně.

Povaha a Vlastnosti:
Kolem Sayomi byste prošli, aniž byste si to uvědomili. Je tichá a nijak na sebe neupozorňuje. Někdo by si mohl myslet, „Ta určitě něco skrývá...“ Ale to jenom budí takový dojem její nepatrná odtažitost. Když byla malá, překypovala optimismem a šířila kolem sebe dobrou auru. Ale po čase se změnila. Začala být navenek více realista a snažila se působit sebevědomě. Uvědomila si totiž, že záleží na tom, jaký dojem dělá. Naučila se celkem dobře zastírat své pravé pocity za maskou bez emocí. Nikdy by před nikým nebrečela, a i kdyby měla brečet někde o samotě, raději si nafackuje. Zařekla se, že nikdy nesmí ukázat ani nejmenší náznak slabosti. Za každých okolností musí působit tvrdě, jako nezlomná skála. Avšak uvnitř vše prožívá jako každý jiný. Proto u sebe všude nosí zápisník a tužku. Píše povídky, kde si může dovolit své fantazírování. Píše velmi často a popsala už spousty stránek několika sešitů. Když však opravdu musí ze sebe dostat nějaké ty emoce, usedne za klavír. Hraje na něj už od svých čtyř let a nebojí se sama skládat nějaké skladby. Často bývají pomalé a trochu smutné, ale jednou za čas zahraje i nějakou rychlou a napínavou, jako by prožívala boj. Jinak má celkem slušné komunikační a sociální vztahy. Umí si vyslechnout vše, co jí kdo řekne a případně reagovat. S klidem přijímá rozkazy od svých nadřízených, ale nikdy by nepřijala žádný od někoho pod její úroveň. Usilovně brání všechny své názory a jen nerada přiznává chybu. Dělá si vždycky první dojem z každého, koho uvidí a nesnaží se bránit tomu, toho dotyčného poznat. Moc přátel nemá, jelikož neví, jak se k nim chovat. Pokouší se na všechny usmívat, ale občas prostě nechá své dojmy (ať už jsou dobré nebo špatné) vyjít na povrch. Ani se nesnaží přátele si udělat, protože ví jaké to je, někoho ztratit.
Má však také svoji temnější stránku. Ani neví, proč se to děje a nikdo to nedokáže vysvětlit, ale jakmile vidí krev, něco se v ní změní. Je to jakoby někdo přepnul vypínač. Pomalu se z ní začne stávat sadistický psychopat. Je bezcitná, chladná a krutá. Pokud se to stane jako nehoda (někdo se například řízne do prstu atd.), začne se chovat agresivně a podrážděně. Je vůči svému okolí velmi nepřátelská a hned se kvůli všemu hádá. Snaží se co nejvíce mlčet, ale prostě to nejde. Vždy si něco najde. A pak v boji. Stane se brutální a velmi krutou soupeřkou. S ní byste raději potom bojovat neměli, jelikož se vám může snadno něco stát. Ráda pak ubližuje, a když může, tak svého protivníka mučí a trýzní ho čímkoliv. Například postupným usekáváním částí těla a podobný humus. Pro ni jediná terapie, aby se zklidnila, je hra na klavír, psaní nějaké povídky a čokoláda. Ta ji dokáže alespoň částečně uklidnit. A v neposlední řadě by si někdo mohl všimnout, že má velikou slabost pro zvířata. Obzvláště pro savce. Má je možná radši jak lidi. Například kočkovité šelmy velmi uznává, netopýry a delfíny obdivuje, jak se dokázali přizpůsobit okolí a k psovitým šelmám má velikou úctu. Když se to tak vezme, je velmi šetřivá. Pořizuje si a má pouze to nejnutnější. Ovšem není lakomá. Ráda se podělí se svými blízkými nebo s těmi, kdo to potřebují.

Koníčky:
V první řadě hra na klavír. Hraje už od svých čtyř let a hraje kdykoliv má volnou chvíli. Pak také píše povídky do svého notesu, který má neustále u sebe někde schovaný. Jinak se často věnuje tréninku jak sama tak i se svým démonem. Občas se jen tak potuluje po okolí, bez nějakého cíle. Také ráda čte. Nemá sice moc v oblibě nějaké naučné knihy, ale zajímají ji knihy smyšlené až fantasmagorické a historické.
Ale to vše se mění, jakmile jí rupne v bedně kvůli krvi. To je její „koníček“ týrání všeho živého v jejím okolí. Ať už pouze slovně někoho štve, tak i brutalitou a sadistickými sklony někoho fyzicky napadat. Obzvláště pak nejraději vyrývá různé znaky do masa lidem, kteří ji dokáží naštvat už jenom hlasitým dýcháním.

Oblíbené & Neoblíbené:
Miluje jenom pár věcí, ale zato by se bez nich v životě nedokázala obejít. Hra na klavír je první z nich. Miluje ji, protože si v ní může vybít všechny své emoce a nemusí se bát, že by jí je někdo přisuzoval. Jako další jsou knihy. Pořád se snaží alespoň v knihách dostat do světa snění a je jí jedno, jestli knihy čte nebo sama píše. Jedna z jejích oblíbených věcí je čokoláda. Nikdy moc nedávala na rady toho, co dokáže uklidnit, ale v čokoládové uklidňující účinky věří na sto deset procent. A aby toho nebylo dost, miluje pálivé věci. Jen tak kvůli chuti dokáže spořádat sklenici feferonek bez něčeho dalšího a řekne, že to trochu pálí. Na druhou stranu ale nesnáší celkem dost věcí. Například moc hlučné lidi, kteří dávají své emoce moc hlasitě najevo. Dále nenávidí ty, kteří týrají zvířata. Nejraději by jim vyškrábala oči a pověsila za kotník na nějakou budovu. Nesnáší, když si někdo dělá srandu ze smrti. Vždycky jí to vytočí a raději odkráčí pryč, jelikož by to nedopadlo dobře. Věc, kterou nenávidí snad nejvíce na celém světě, je uzavřený prostor. Má z něho nevyslovitelně panický strach, a jakmile se někde takhle octne, začne křičet. Kdyby ji někdy měli pohřbít zaživa, asi by umřela dřív tím, že by kompletně zešílela a v té rakvi by se umlátila k smrti. Dále nemá moc ráda, když se jí někdo dotýká. Nějaký letmý dotek, když kolem ní někdo přejde, přežije. Ale kdyby ji někdo chytil za ruku, asi by mu vrazila, až by odletěl. Pak také nemá ráda pro lidi tolik typické vlastnosti jako je arogance, povýšenost, namyšlenost, sobeckost a jiné. Hnusí se jí lháři a lidi typu: „Já jsem ta nejkrásnější...růžová je úžasná a ladí s mýma očima...“ Avšak nejlegračnější je, že nemá ráda písmeno ‘F‘. Neví z jakého důvodu, ale nemá ho prostě ráda. Také mívá děsivé noční můry. Většinou se jí opakují dvě, které mají většinou stejnou verzi. V první znovu a znovu umírá její drahý přítel. V té druhé jde vždy o to, že někam padá, a když dopadne, ocitne se v těsném prostoru a křičí. Probouzí se zpocená a vyděšená, s křikem.



嵐悪魔 Arashi Akuma (otec): Byl poměrně oblíbený mezi rodinami Vedlejší větve klanu Akuma. Byl hodný na ostatní, byl chytrý a také velmi moudrý. Někteří chtěli, aby byl vůdcem Vedlejší větve, ale pokaždé odmítl. Stačilo mu bydlet se svojí ženou v nemalém domku. Byl však velmi přísný. Obzvláště na svou malou dcerunku, která se nenarodila jako chlapec. I když Sayomi miloval, choval se až trochu brutálně, aby z ní udělal řádnou kunoichi. Nedokázal nikdy vyjádřit své pocity, které vůči ní choval, ale jí stačilo to, že ji tak tvrdě vychovával. Vadilo jí to a často brečela, ale měla ho opravdu velmi moc ráda. Dokud však nezešílel kvůli tomu, že musela zdědit zrovna jeho démona a nezavraždil její matku. Byla tak hrozně moc smutná a naštvaná, že byl Arashi Akuma, ve věku 37 let brutálně zavražděn svojí jedinou dcerou.

雪悪魔 Yuki Akuma (matka): Byla velmi oblíbená mezi ženami rodin Vedlejší větve. Obzvláště pak v nemocnici, kde pracovala. Byla velmi nadaná v léčení. Pořád se usmívala a chovala se ke všem velice mile. Byla pro Sayomi velikou oporou při těžkých trénincích a dodávala jí patřičnou sebedůvěru. Pokaždé jí dokázala zvednout náladu. Pokaždé jí zhojila rány a to ona ji učila hrát na klavír. Uměla spousty krásných skladeb, které si Sayu pamatuje doteď. Avšak přišel ten osudný den, kdy její dcerka probudila pečeť a získala démona svého otce. Ten časem zešílel, a aby nezavraždil malou dívku, obětovala se. Vrhla se před ní a nechala svého muže, aby ji probodl. Umřela s úsměvem na tváři a tichým přáním, aby její milovaná žila. Sayomi ji velmi milovala a nemohla nikdy otci odpustit. Hned poté, co její matka vydechla naposledy, se pomstila. Yuki Akuma byla zavražděna ve věku 35 let svým manželem.

ゼロ悪魔 Zero Akuma (velmi blízký přítel): Spolu se Sayu si byli velmi blízcí. Znali se už od narození a pořád si spolu hráli. Když trochu povyrostli, trénovali spolu. Spolu se smáli a hádali, spolu plakali a mluvili. Nikdy to nikdo neřekl nahlas, ale každý věděl, že ty dva k sobě poutá něco víc než jenom přátelství. Žili jeden pro druhého a vždy si kryli záda. Byl to pohledný mladík z Vedlejší větve, který se líbil spoustě dívek, ale on měl oči jen pro tu jedinou. Jednou však byli dál od domova a sbírali léčivé bylinky, když v tom je přepadli. Aby ochránil tu jedinou, skočil před ni a zachránil ji před smrtelnou ranou. Padl k zemi. Sayomi se tehdy tak rozzuřila, že je všechny povraždila v jednom okamžiku. Klekla si k němu na zem a plakala. Z posledních sil ji pohladil po tváři a zavřel oči. V tu chvíli, Zero Akuma, zemřel ve věku 16 let.


Schopnosti:
Pokud se to dá považovat za schopnost, umí se při pohledu na krev změnit od základů. Dalo by se říct, že její síla vzroste, ale je to jenom tím, že se nebojí dělat něco nechutného a brutálního. Mimo to má opravdu velikou výdrž. Jako malá trénovala neustále se svým otcem, který byl opravdu přísný. Až za rámec možností u tak malého dítěte. Naučila se vytěžit ze svých sil úplné maximum. Nikdy by se nevzdala jenom kvůli tomu, že by byla vyčerpaná. Naučila se jedné věci: Buď zůstaneš stát na nohou, nebo padneš mrtvý v boji. Tím se řídí a pokaždé, i když je to už prakticky nemožné ze sebe vydoluje alespoň kapičku síly. Mimoto je velice zručná v kenjutsu, mezi svými vrstevníky vcelku nadprůměrná. Se svým mečem Shiraishia zachází velmi obratně a přesně. Se svým démonem si rozumí jako nikdo jiný. Dalo by se říct, že jsou nejlepší přátelé a bojují opravdu bok po boku. Dokáží snadno spojit mysli a v určitém smyslu i vědí, co má ten druhý v úmyslu. Je také poměrně rychlá. Není to sice její specializace, ale dokáže svojí rychlostí překvapit. Je silná jako její vrstevníci, ale moc v hrubé síle nevyniká. Zlatý průměr. Dokáže dost slušně manipulovat s chakrou a to jak s obyčejnou, tak i s démoní. Aby toho nebylo málo, naučila se od matky pár základů do léčení. Většinou je to rozeznání léčivých bylinek od jedovatých a jejich využití. Dokáže tedy lehká zranění ošetřit a nějaké příznaky nemocí zapudit.

Styl Boje:
Především klade důraz na svoje kenjutsu a spolupráci s démonem. Od toho se odvíjí i používání démonické chakry a klanových technik. Když stojí proti někomu v boji, začne útočit tělo na tělo s mečem v ruce. Snaží se soupeře co nejdéle zaměstnat a zbytek nechá na svém démonovi. Ten se proplíží za nepřítele a zaútočí. Jsou velmi dobře sehraní ve společném boji, protože si navzájem věří. Když je čas, Sayomi shromáždí démonickou chakru a poté použije nějakou techniku. Bojuje do posledního dechu a je jí jedno, jestli je ten boj už dávno prohraný. Z toho všeho vyplývá, že je bojovnice na blízkou vzdálenost. Jakmile se v boji však objeví krev, něco se v ní změní. Její pohyby jsou nepředvídatelné a často se může objevit bez krytí. To vykompenzuje svojí krvelačností a se svým démonem po boku se vrhají vstříc boji. Nikdy však nepoužívá genjutsu, i když se z něj dostane dostat, pokud není příliš silné. Moc často vrhací zbraně nepoužívá, ale když už ano, tak nezapomene i na výbušné lístky. Když to shrnete, dokážete z toho poznat člena klanu Akuma.

Kekkei Genkai: Akkikeiaku (鬼契約, Démonický Pakt)
Akkikeiaku je unikátní Kekkei Genkai klanu Akuma. Schopnost jako taková se projevuje formací speciální klanové pečetě na spodní straně pravého předloktí. Tato pečeť následně slouží jako médium mezi démonickou a lidskou dimenzí a skrze ní dokáže uživatel do určité míry porušit hranice mezi démonickou a lidskou dimenzí, což se projevuje tak, že dokáže svolat stvoření, která žijí v démonické dimenzi, přezdívaná démoni, což jsou velice mocná stvoření s nadlidskou silou. Akkikeiaku je dědičné Kekkei Genkai, které se předává z generace na generaci ihned při narození dítěte, jedná se však o schopnost, která není aktivovaná hned, uživatel ji musí sám aktivovat při nějaké citově vypjaté situaci či velice náročným tréninkem. Každá pečeť je spojena s jednou rodovou linií démonů a toto pouto nelze zlomit, proto je předem určené, kdo může koho svolat, přičemž se síla démona odvíjí od úrovně pečetě, protože slabá pečeť logicky nedokáže svázat nějakého mocnějšího démona. Ihned po aktivaci pečetě se duševní spojení mezi pečetí původního nositele a démonem ztratí a tím pádem je následně schopen svolávání již pouze potomek. Pečeť se aktivuje pomocí toho, že uživatel prstem se svou krví přejede po pečeti a tím ji aktivuje. Akkikeiaku je též Kekkei Genkai, které se nedá jakkoli zcizit, pečeť totiž reaguje jen na krev klanu Akuma a ještě k tomu ke specifické pečeti sedí pouze jedno DNA, čili jedna krev. Akkikeiaku, i přes to, že se v podstatě jedná o časoprostorové Kekkei Genkai nebere na žádném stupni nějaké enormní množství chakry, čím silnější stupeň Kekkei Genkai uživatel však ovládá, tím logicky stoupá i potřebná chakra.

Shisho (基度, První Stupeň) je základní stupeň Kekkei Genkai klanu Akuma. Tento stupeň dovolí uživateli telepatické komunikace s jeho démonem až v okolí pěti kilometrů, stejně tak jako skrze démonickou a lidskou dimenzi. Pečeť tohoto stupně dovolí démonovi použít pouze jednu jeho vrozenou schopnost, stejně jako omezuje vzdálenost, do které se může démon vzdálit od uživatele, která činí přesnou vzdálenost telepatické komunikace, tzn. pět kilometrů v kruhu okolo uživatele. Démoni členů klanu s touto úrovní pečetě nejsou schopni svévolně vstoupit do lidské dimenze, musí být svolání za pomocí krevního kontraktu. Shisho nebere při aktivaci uživateli téměř žádnou chakru. Shisho, jakožto nejslabší stupeň Kekkei Genkai nedává uživateli nad démonem tzv. plnou moc, respektive nedokáže uživatel démona dokonale ovládat jako svou loutku, dokáže ho svolat a poslat ho určitým směrem, nejedná se však o kontrakt, ve kterém dokáže uživatel doslova přikázat démonovi, aby něco vykonal, a jeho tělo to jednoduše udělá. Shisho ponechává démonům plně volnou mysl i tělo, takže je uživatelé v podstatě nedokážou dokonale kontrolovat, byť se spoléhá na duševní pouto, které mezi démonem a svolávačem je.

Zbraně a Vybavení:
-Meč Shiraishia-v pouzdře na zádech
-10 výbušných lístků, 5 kunaiů, 10 shurikenů, 3 lanka-v pouzdře u pasu vzadu


D-rank:
Kuroakki Majutsu: Sōkenseiki (Temné Démonické Umění: Pohlcení)
Sōshuriken no Jutsu (Technika Manipulace Shurikenů)
C-rank:
Kuroakki Majutsu: Akkigami Tensō (Temné Démonické Umění: Problesknutí Démonického Boha)
B-rank:
Kuroakki Majutsu: Akumaken (Temné Démonické Umění: Démonická Čepel)



Prolog – Pokud chceš letět, musíš nakonec roztáhnout křídla.

Kdo by si kdy pomyslel, že vás někdo může sledovat už od narození? Někdo, koho jste nikdy neviděli a o jehož existenci nemáte nejmenší tušení. K tomu všemu mu poskytujete jedinou naději. Naději, která může chránit. Naději, která může osvobodit. Ale také naději, jež představuje neskutečné zklamání, když naděje selže. To je potom i smrt vysvobozením. Někdo se však chytne malého stébla, jež ho může ochránit před utonutím.
Ten den to začalo. Dostal naději, že by mohl žít a nejenom přežívat. Snažil se ji uchovat v mysli a bedlivě ji sledoval na každém kroku. Až se naskytne příležitost, skočí si pro ni, uchopí ji, a už nikdy, nikdy ji nepustí.
Ten den se to stalo. Když odbil zvon ohlašující jednu hodinu ráno. Naděje byla slabá, ale tepal v ní život dost silný na to, aby se prokousával skrz útrapy mezi narozením a smrtí.
Jeho naděje nesla jméno, Sayomi.

1. Kapitola – Není spravedlnost, protože Smrt chodí a ukazuje-Ten...Ten...Ten...

Zvon odbil jednu hodinu po půlnoci. Byla velmi chladná noc a kupodivu byl už teď sníh. V domě pečovatelek ležela žena, v křečích a bolestech. Její muž ji držel za ruku a šeptal utěšující slova do ucha. Žena zakřičela a pak úlevně položila hlavu na polštář. Ale nic neslyšela. S panikou v očích zvedla hlavu a pohlédla do smutných očí léčitelky. Zavrtěla hlavou a malý uzlíček něčeho teplého schovala do košíku. Žena se rozplakala, ale to ji znovu polilo horko, když se ozvaly křeče. Znovu zakřičela. Ještě jednou. A pak vyčerpaně klesla na polštář. Znovu bylo ticho. Slzy se jí řinuly z očí, ale to se ozvalo tiché heknutí. Otevřela oči a vzhlédla. Léčitelka jí přidržela u obličeje sotva dýchající malé děťátko. Narodilo se předčasně, bylo velmi malé. Ale žilo. Mladší z dvojčátek přežilo tu osudnou noc, kdy zažehlo plamen hluboko v srdcích svých rodičů. Matka maličké stvoření opatrovala svým vlastním životem, ale otec byl smutný. Jeho žena mu porodila mrtvého syna a pak malou, sotva dýchající dceru. Rozhodl se ji však vychovat tvrdě, nehledě na to, že je dívka.
Ten den byl její osud zpečetěn. Od toho dne to nebude dětství, ale jenom peklo, povinnosti, spousta krve a také spousta smrti.
Když je dítě ještě dítětem, svět se zdá být krásný a bez starostí. První rok uplynul a malá holčička už uměla vyloudit nějaký ten zvuk, který má v sobě ukrytý určitý výraz. Dokáže si sama sednout a chozením po čtyřech se dostane, kam potřebuje. O pár měsíců později už dokáže sama stát a chodit. Matka jí vychovávala s láskou a dávala jí vše, co mohla. Otec byl však zatvrzelý a choval se k ní jako ke klukovi. Když něco provedla, nebál se na ni křičet. Tak čas plynul, až jí byly čtyři roky. To omylem rozbila starou vázu, kterou měli po babičce, a otec se velmi rozčílil. Bylo to poprvé, co ji uhodil. Tenkrát po dlouhé době brečela. Maminka ji utěšovala a vzala ji do jednoho pokoje u nich, kde před tím nikdy nebyla. Byla to malá místnost, která patřila pouze její matce. A zde stál černý klavír, který ji už při prvním pohledu očaroval. Vždy když mohla, učila se s maminkou nějaké skladby. A nutno podotknout, že jí to šlo velmi dobře...
A tak se rok s rokem sešel, až bylo Sayomi šest let. Její otec ji každý den, od úsvitu do soumraku, učil každičkému detailu historie jejich klanu. To bylo poprvé, co jí něco řekl o démonech. Slyšela děti, jak si o tom povídají, ale nevěřila tomu. Byla okouzlena a moc toužila nějakého získat. Avšak ani jeden z rodičů jí ho nikdy neukázal. Jednou za čas zahlédla u někoho z dětí doma, jak rodiče předvádí své démony. Byli různí a hrůzostrašní. Krásní a děsiví. Když jednou šla ulicemi kolem domů, kde bydlely rodiny Hlavní Větve, zahlédla démona, co vypadal jako člověk. S novým zápalem se učila dál o démonech jak od otce, tak i v noci něco od matky. Celou tu dobu, kdykoliv mohla utéct dál od domu, scházela se s jedním chlapcem. Znali se už asi od tří let, i když byl o trochu starší. Rozuměli si a byli si velmi blízcí. Všechno dělali spolu. Smáli se, plakali, hráli si, učili se, trénovali. Považovali se za bratra a sestru. Nikdy se nechtěli rozloučit. Ten chlapec se jmenoval Zero.
Když bylo Sayo něco mezi sedmým a osmým rokem, hráli si v lese. Běhali a smáli se. Po chvíli se dostali mimo hustý porost stromů a octli se na místě, kde bylo spousta písku, kamenů, štěrku a všeho neživého. Hráli nějakou hru, kde hledali poklad. Jakmile se začalo stmívat, Zero musel běžet domů. Sayo se rozhodla ještě chvíli zůstat a prozkoumávat to tu. Tak se rozloučili. Chlapec se tedy rozeběhl domů a dívka zůstala. Procházela se mezi spoustou kamenů a dívala se do různých jeskyní. Najednou uslyšela zvuk padajících kamínků. Zastavila se, ale zvuk ustal. Pak však udělala krok, který změnil celý její život.

2. Kapitola – Démon se zjeví, před tvojí smrtí. Máš naději? Chceš žít?


Jakmile udělala krok vpřed, protrhla se pod ní zem a sletěla asi dvacet metrů hluboko, do nějaké hluboké díry, která mohla být kdysi studnou. Do půl těla byla zahrabána ve štěrku a kamení. Jakmile se pohnula, hlasitě vykřikla. Ukrutně jí bolela noha. Byla zlomená.  K tomu cítila, že má ruku od krve. Musela si rozedřít rameno. Chvíli křičela o pomoc, ale nikdo tu nebyl. Když se dívala nahoru, po nějaké době neviděla vůbec nic. Snesla se tma. Zezačátku to brala s odvahou a klidem. Pomalinku se snažila vyhrabat, ale jakmile se jenom pohnula, noha ji zabolela a navíc se na ní přisypávaly další hromady štěrku. Rozplakala se. Co by se taky od malé holčičky čekalo? V úzké studně, po hrudník zasypaná a pomoc je v nedohlednu. Byla tak vyčerpaná, až usnula. Probudil jí až pocit, že jí někdo polívá tvář. Otevřela oči a zjistila, že prší. Hrozně se bála. Bylo zrovna období dešťů a mohly hrozit i monzuny. Znovu se snažila hlasitě volat o pomoc, ale vzdala to. Hodiny ubíhaly a stále pršelo. Snažila se z té vody, co jí padala do obličeje alespoň napít, aby zahnala žízeň. Ale měla hlad. Čím déle pršelo, tím těžký se půda a štěrk kolem ní zdály být. Postupně z vrchu opadávaly další kusy půdy a kamení, takže ji to zahrabalo až někam po prsa. Znovu se rozplakala. Takto strávila dalších několik hodin, dokud se nezačalo zase stmívat. Najednou déšť zesílil a v tu chvíli si Sayomi něco uvědomila. „Já tady zemřu…“ Byl to krutý fakt, jelikož se sem hnal monzun. A to velmi silný. Začala opět křičet a mlátila sebou ze strany na stranu. Napůl zešílela, slzy se jí řinuly z očí. Nechtěla umřít. Voda se kolem ní začala kupit a taktéž i hlína. Byla obklopena ze všech stran a jediný únik byl dvacet metrů nahoře, kde byla opět tma. Déšť jí bubnoval do tváře nepříjemně silně. Ztrácela pomalu sílu. Dva dny už nejedla, měla zlomenou nohu a roztržené rameno. K tomu byla po ramena zahrabaná ve štěrku, kamení a hlíně a voda jí sahala už po bradu. Začala šílet a ječet. Nedbala bolesti v noze a v rameni a snažila se dostat ven. Nikdy nepocítila něco takového. Vzedmula se v ní vlna něčeho, co považovala za energii, ale sebralo jí to všechnu sílu. Už měla pusu pod vodou. Zaklonila hlavu a snažila se držet ji nad vodou. Nechtěla umřít...Nechtěla umřít...“Já nechci umřít!!!“ Zakřičela z posledních sil a pocítila něco jako ránu v sobě samé. Polilo ji horko a zároveň mrzla v kostku ledu. Cítila radost a vztek. Najednou jí zasvrbělo levé předloktí. Zdálo se jí, že zahlédla temné stvoření, které se před ní zjevilo. To už však ztratila vědomí a rozhodla se padnout Smrti vstříc.
Když se probudila, ležela pod stromem a déšť stále bušil do okolí. Byl stále silný vítr, ale monzun nebyl tak silný a už míjel. Protřela si oči a znepokojeně se podívala na své levé předloktí. Pálilo ji a v matném svitu měsíce dokázala rozpoznat tvar tygra. Měla na ní Pečeť Tygra. Zasmála se a rozhlédla. Vedle ní sedělo stvoření a bedlivě jí pozorovalo. Chvíli na sebe jen tak hleděli, dokud Sayomi nezvedla ruku. Chvíli počkala, ale stvoření mlčelo. Pomalu přibližovala prsty k jeho hlavě, až se dotkla hladké kůže pod jeho okem. Usmála se a úlevně vydechla. „Děkuju,“ hlesla vyčerpaně a pohladila ho po hlavě. Démon kývl a přešel blíž k ní. Lehl si na zem vedle dívky, aby ji alespoň trochu mohl zahřát. Hladila ho po hřbetě a rukou projížděla něčím nehmotným, co se táhlo podél jeho páteře. Byl to zvláštní pocit. Nějakou dobu seděli, dokud déšť neustal. Za obzorem viděla, jak se nebe barví do ruda a uvědomila si, že v té díře strávila dva dny. Pomalu se vyškrábala na nohy, démon se vedle ní postavil a pokusila se udělat krok. Noha se však ozvala a bolestí zaúpěla. Démon se postavil vedle ní. Kývnutím hlavy ji pobídl, ať si mu vleze na hřbet. Převalila se přes kostnaté tělo. Napůl seděla a napůl ležela. Pak se poměrně rychle a hladce vydali lesem. Udivilo ji, jak se pohybuje pomalu. Rozpoznala v jeho krocích konejšivé tempo, které ji ukolébalo ke spánku. Jakmile jí však padla hlava na prsa, v hlavě se jí něco ozvalo. Nerozuměla tomu, ale rychle se probudila a zůstala vzhůru. Nevěděla v té chvíli, že to byl její démon, kdo ji držel celou cestu domů vzhůru. Najednou se před ní objevily domky. Kráčeli ulicí cestou k jejímu domu. Když vešla na nádvoří, ze dveří vyběhla její matka. Slzy jí tekly po tváři, když ji viděla. Běžela k ní a opatrně ji položila na zem. Podívala se na démona a pousmála se. „Děkuji Kyomu, že jsi ji zachránil.“ Démon kývl a zmizel, protože už neměl dost síly se tu udržet. Yuki zkontrolovala levé předloktí své dcery a povzbudivě se na ni usmála. „Probudila jsi svou pečeť, broučku. A získala jsi démona svého otce. Ale teď tě musíme dostat do léčebny.“ Pohladila ji po tváři. To už z domu přiběhl i její otec. Nikdy ho Sayo neviděla tak ustaraného, ale zahřálo ji to u srdce. Vzal ji něžně do náruče a s její matkou běželi do léčebny kousek od jejich domu. V domě léčitelů ji položil na slamník. Potom odešel, jelikož by tady stejně nepomohl. Matka ji utěšovala a nakonec se řízla do prstu. Přejela si s ním ruku a svolala svého démona. Byl to menší démon, který vypadal jako něco mezi jelenem a kočkovitou šelmou. Začala míchat bylinky a léky Vždy něco podala svému démonovi, který se toho dotkl svým rohem na hlavě. „Má totiž moc zvyšovat léčivé účinky bylinek. Je to skvělá pomocnice v tomto domě.“ Pohladila svojí démonku po hlavě a po chvíli ji nechala zmizet, když bylo vše hotové. Strhla Sayo kalhoty a opatrně odejmula rukáv z jejího ramene. Postarala se o její zranění a na nohu jí dala dlahu. Nakonec se spolu vrátily domů.

3. Kapitola – Přátelství je silnější jak ten nejsilnější lék.

Otec ji dále učil vše potřebné o klanu a matka jí zase pomáhala s věcmi ohledně svolávání démonů, spolupráce a podobné věci. Brzy se naučila komunikovat se svým démonem za pomoci telepatie. Vždycky ji potěšil jeho uklidňující, hluboký hlas, který se rozezvučel v její hlavě, když něco potřebovala. Také mohla trénovat se Zerem, který měl také svého démona. Všechno se zdálo být jako dřív. Ale něco se přeci jen změnilo. Arashi, její otec, začal být více labilní a také více nepředvídatelný. Sayo se ho pomalu začala bát a s velkým napětím s ním trávila hodiny výuky. Také začal pít. Domů se vracel velmi pozdě a byl hlučný a agresivní. Už to nebyl ten starostlivý muž, ale napůl šílený člověk. Jednou řekla Sayo její maminka, že to je kvůli tomu, že získala jeho démona. Měsíce plynuly, Sayo se Zerem postupně sílili a sem tam se něco přiučili u Sayomiiny maminky ohledně léčitelství. A pak přišel ten osudný den. Naše mladá holčička měla po desátých narozeninách. Byla zima a napadlo už hodně sněhu. Přesně v tu dobu se měla zúčastnit rituálu, který se nazýval Akuma Gishiki Shōshū (Démonické Rituální Svolání). Napůl se těšila, napůl se bála. Ale nemělo cenu z toho mít strach, protože se toho stejně bude muset zúčastnit. Zero jí o tom nechtěl nic říkat, jenom to, že v tom lese to bylo asi nejtěžší. On totiž tuto zkoušku zvládl minulý rok. Tak pilně trénovala a opakovala si vše možné, od účinků léčivých bylinek, přes zásady přežití až po trénink se svým démonem. Dny se slévaly, až nastal ten den. Brzy ráno se dostavila na místo, kde měly zkoušky začít. A nebyla jediná. Většinu dětí viděla poprvé a ten zbytek znala jenom od vidění. Nikdy se totiž nepřátelila s nikým jiným jak se Zerem. Nakonec vstoupila do budovy.
Stála jsem před staršími našeho klanu, kteří mě bedlivě sledovali. Vyhrnula jsem si rukám a silně se kousla do palce. Přejela jsem jím přes Pečeť Tygra a najednou přede mnou stál. Kyomu v tuto chvíli vypadal velmi děsivě. Mohla jsem tedy přistoupit k druhé zkoušce. Sedm dní a sedm nocí strávit v lese a žít na vlastní pěst. Byla to část, ve které jsem si poměrně věřila, jelikož vím, že při mně můj démon bude stát. Všechny dny byly poměrně klidné. Udělali jsme si menší přístřeší před deštěm...i když se mi to vůbec nelíbilo. Vodu jsme nabírali z menšího potůčku kousek, a když už byl hlad, tak jsme společně ulovili nějaké to zvíře. Nic neobvyklého se nedělo, jenom byla celkem zima. Nakonec přišel poslední den a to už jsme se vrátili. Zjistila jsem, že asi třetina dětí to vzdala nebo zemřela. Byla jsem překvapená, že necítím žádnou lítost. Bylo mi to úplně jedno. Ale to už tady byla poslední část zkoušky. Jelikož jsem svého démona vyvolala už před nějakým tím rokem, máme skvělou spolupráci. To bude naše výhoda. První zápas byl poměrně snadný, vyhrála jsem dost rychle. Druhý byl už o něco těžší, ale nakonec jsme to s Kyomem zvládli. Přišel náš poslední zápas a v jednu chvíli jsem se bála. Ten kluk byl velmi silný a to nemluvím o tom, že byl z hlavní rodiny. Věděla jsem, že si nemohu připustit selhat. V jeden moment jsem ale zjistila, že jsem rychlejší než on. Zvládnu uhýbat jeho útokům a tak jsem přešla do protiútoku. Kdyby mě nezastavili, asi bych ho možná i zabila...
Tak jsem prošla zkouškou a byl ze mě právoplatný člen klanu. Maminka na mě byla pyšná. A otec? Ještě více se změnil. V tu chvíli jsem netušila, jak krutý bude následující trénink...

4. Kapitola – V každém z nás je psychopat. Ale ten můj chce ven.

Přišlo nejtěžší období, které si kdy kdo pro desetiletou holčičku mohl kdo vymyslet. Pár dnů po úspěšném složení rituálu dostala meč. Nebyl jen tak obyčejný. Když ho vzala do ruky, něco cítila. Její chakra a chakra jejího démona se svázala s mečem v takovém poutu, které nedokázala popsat. Od té doby meč nosila neustále u sebe. Nebrala ho jako nějakou zbraň, nýbrž jako prodloužení své pravé ruky. Jako součást svého těla. Ještě ten den zahájil její otec trénink. Měla trénovat každý den, od rozednění až do západu slunce. Byl velmi labilní a výbušný. A jelikož byla začátečník, dělala spousty chyb a moc toho nevěděla, pořád ji trestal. Dny se slévaly v měsíce a přešel první rok tohoto mučivého tréninku. Byla velmi silná a obratná, dokázala se svým mečem bojovat opravdu velmi dobře na to, že jí bylo teprve jedenáct let. Každý den také po západu slunce, kdy už měla volno, trénovala se Zerem bojování spolu s démony. Trávili spolu každou vlnou minutu a společně se snažili zesílit. Další dny plynuly, až se z nich stávaly měsíce. Malá Sayo stále sílila a pilně dřela. Každý den bojovala se svým otcem a učila se různé sestavy útoků, které byly čím dál tím složitější. Jakmile něco zkazila, dostala seřezáno. Nejednou jí otec něco zlomil. Nejčastěji to byla ruka nebo prst. Tak se naučila bojovat i levou rukou, ale pravá je stále dominantnější. Nakonec jí bylo dvanáct let a tento trénink měl skončit, ale otec ji trénoval dál. Na svém těle měla nespočet jizev jak od jeho meče, tak od jeho brutálního trestání. Maminka jí to vždy vyléčila, ale měla strach mluvit s jejím otcem. Vždy v noci se totiž vracel z hospody ožralý jak doga. Další měsíce ještě tvrdšího tréninku plynuly a přišel den, kdy už jí bylo něco málo přes třináct let. Přišel vůdce klanu a započala finální zkouška. Zkouška, při které ho musí minimálně pořezat. Čekala, doku ji nevyzve. Moc dětem se to nepodařilo, ale pár už jich bylo, co mu dokázaly protnout kůži. Nakonec přišla na řadu. Jako jedna z posledních před ním stanula. Otočili se přesýpací hodiny měřící jednu hodinu a ona se vrhla proti němu. Vytasila svůj meč Shiraishia a sekla po něm. Lehce se vyhnul a nastavil nohu tak, aby spadla na zem. Někdo se zasmál. Přihlížející pozorovali další zápas, kdy nějaké děcko si myslí, že se může stát geninem. Sayomi si z toho ale nic nedělala. Zvedla se ze země a zhluboka se nadechla. Poté ho zasypala řadou rychlých ran a takhle se boj vlekl další minuty. Už uplynulo víc jak čtyřicet minut a stále ho ani neškrábla. Byla vyčerpaná, ale rozhodla se, že ho musí porazit. Vyvolala svého démona a splynula s ním. Pak použila dlouho nacvičovanou techniku. „Kuroakki Majutsu: Akkigami Tensō (Temné Démonické Umění: Problesknutí Démonického Boha)“ V tu chvíli se objevila za ním a bodla. Ještě nikdo před ní neukázal techniku třídy C a vůdce to vůbec nečekal. Na poslední chvíli uhnul, aby mu neprobodla hrudník, ale schytal velmi hlubokou řeznou ránu do ramene. Chtěla se na něj i se svým démonem vrhnout v dalším útoku, ale to se ozval hlas, který oznámil, že vypršel čas. Vůdce jí pokynul. Stala se oficiálně geninem. Mohla se tak se Zerem vydat pryč, jelikož i on zvládl minulý rok tuto zkoušku.
Už balila poslední věci a chtěla se rozloučit se svojí maminkou, než odejde za Zerem do Celestusu, kde má malý domek. Byla už skoro půlnoc, ale nemohla už čekat ani minutu. Najednou se však přiřítil její otec. V očích měl vepsán výraz naprostého šílence. V ruce držel svůj meč Shiraishia a hrnul se na Sayomi se slovy: „Dlouho jsem se přemáhal a trénoval jsem tě. Ale už to nevydržím. Nebýt tebe ty malý spratku, mohl bych mít stále démona! Co jsem teď? Jenom nikdo, jelikož sis musela vybrat zrovna toho mýho!“ Máchl po ní mečem, ale ještě se stihla vyhnout. Ocitli se venku, oba v rukách drželi zbraně. Když spolu bojovali, nepřestával ji zasypávat nadávkami. Párkrát ji sekl, ale ona nebyla schopná ho zasáhnout. On se ji snažil zabít, ale ona byla jako z kamene. Nemohla mu ublížit...Najednou Sayomi vyletěl meč z ruky. Otec jí vzal pod krkem a zasmál se. Protože mohl, vzal meč a zapíchl jí ho trochu do masa na pravém boku a táhl přes břicho. Ne moc hluboko, aby jí neporanil orgány, ale dost hluboko na to, aby měla nadosmrti jizvu. Přejel jí záda a ukončil mezi lopatkami. Potom ji pustil, až spadla na zem. Začal se napřahovat, že jí probodne srdce. Krutě se smál a zaútočil. Zavřela oči v očekávání smrtelné rány, ale nic se nedělo. Když je otevřela, musela zakřičet. Nad ní se skláněla Yuki, její maminka. Hrudníkem jí projel meč jejího manžela. Usmála se na svoji dcerku, která brečela, a z posledních sil zašeptala: „Buď silná Sayomi. Miluju tě víc než cokoliv na tomto světě. Prosím, musíš žít. Za každou cenu. Neměj ze smrti strach, jen se jí postav čelem a vyhraj...Sayo-“ nedořekla, protože jí klesla hlava na hruď a skácela se k zemi. Sayomi křičela a brečela. Její otec stál a bylo mu to jedno. V očích jí vzplál vztek. V hlavě se jí usadilo šílenství. Držela svoji maminku v náručí a ruce se jí barvily do ruda její krví. Vytáhla z ní otcův meč a uchopila do druhé ruky svůj. Stále plakala a přibližovala se k němu. „Jak jsi mohl...ty ubožáku! Nenávidím tě!“ Sekla po něm, až mu přeťala šlachy na ruce. Potom se otočila kolem dokola ve dřepu a sekla ho do holení. Padl na kolena. V očích měl strach. Ale ona se jenom ušklíbla a začala do něj rychle bodat. Bodala však do konečků prstů, do nedůležitých částí těla...Chtěla, aby trpěl co nejvíce. Nechtěla jeho život ukončit tak brzo. Postupně ho týrala, čím dál tím brutálněji. Arashi křičel. Velmi pečlivě mu rozřízla břicho a postupně vyndávala orgány, dokud neumřel. Nakonec mu hlavu probodla jeho mečem a ten svůj očistila do jeho šatů. Vzala maminku, a i když nebyla nejlehčí, hodila si ji na záda. Vyšla do lesa, kde jí položila pod její oblíbený dub a přikryla listím. Naposledy se s ní rozloučila a běžela do domu. Vzala si své věci, všechny cennosti, co v domě našla a všechny peníze. Nakonec zasunula meč do pouzdra na zádech a vzala jedno hořící poleno v krbu. Začala chodit po domě a zapalovala vše, co šlo. Když pak stála venku, dům už kompletně hořel. Nevěnovala mu ani poslední pohled a vydala se do Celestusu.

5. Kapitola – Nejkrutější ze všech je Smrt. Nebo snad Osud? Či Láska?

Uplynuly dva roky od doby, co zapálila svůj vlastní dům a zavraždila otce. Se Zerem bydleli v Celestusu a starali se o sebe navzájem. Vydělávali si všelijak, ať už to byly jednoduché mise nebo někomu pomáhali jen tak. On byl poslední věc, pro kterou ještě žila. Ale copak mohla vědět, co jí osud přinese? Potřebovali si doplnit zásobu bylinek v lékárně, tak se vydali do lesů za městem. Povídali si a smáli se. Byl naprosto obyčejný, teplý a klidný den. Najednou je však přepadla banda nějakých potulných ninjů. Bylo jich pět a chtěli po nich vše, co měli. Postavili se k sobě zády a svolali své démony. Vrhli se s ninji do boje, avšak neměli nejmenší tušení, že jsou to jouninové. Společně dokázali porazit jenom tři, ale dva ještě zbývali. Jeden se rozeběhl a vyrazil Sayomi meč z ruky. Nakonec se napřáhl, že jí probodne, ale místo bolesti se před ní zjevil Zero. Tuhle scénu už jednou prožila. Kdy někdo milovaný skočil do smrtelné rány, aby ji zachránil. Když Zero padal k zemi, rychle ho zachytila a položila na ni. Slabě dýchal a oči se mu zavíraly. Na rukách ucítila jeho krev. Oči se jí zalily slzami a mysl pohltilo šílenství. Na tuhle chvíli si nepamatuje. Ví jenom, že v jeden moment držela Zera v náručí a nad ní se skláněli dva ninjové...a v tom druhém stála nad Zerem s krvavým mečem v ruce. Ninjové byli rozsekáni na několik kusů. Všude byla krev. Rychle se nad ním sklonila a snažila se ho udržet při vědomí. Byl chladný, ale pořád se na ni usmíval. „Sayu...“ oslovil ji, jako pokaždé trochu jinak než ostatní. „Odpusť mi to. Nemohl jsem připustit, aby tě zabil.“ Rozkašlal se, až mu z úst tekl pramínek krve. „Miluju tě. Prosím tě, žij. Kvůli mně.“ Vztáhl prsty k její tváři, ale při jemném doteku mu ruka padla na zem a jeho oči se zavřely. Sayomi začala křičet. Chtěla umřít a chtěla zničit celý svět. Avšak chtěla respektovat přání jak své matky, tak Zerovo. Vzala ho do náručí a šla s ním na malý kopeček. Vlastnoručně, s pomocí svého a Zerova démona, který se ještě vrátil, aby mohl chvíli truchlit pro svého svolávače, vykopali hrob. Pod mohutným stromem, kam rádi chodili. Po pár hodinách ho položili do jámy. Vzala si jeho šátek, který nosil na hlavě a zavázala ho k opasku. Položila vedle něj jeho meč a pohladila ho po tváři. Pak ho začali zahrabávat, dokud nevznikl malý hrob. Na místě, kde měl hlavu, položila plochý kámen, kde vyryla jeho jméno ゼロ (Zero). Položila mu malou, rudou květinu na náhrobek a pak se rozloučila s jeho démonem. Poté odvolala svého a vrátila se zpět do města. Dlouho truchlila. Od té doby se také velmi změnila. Byla uzavřená a už se tolik nesmála. Moc lidem nevěřila a nechtěla mít přátele...





Jméno: 虚無 Kyomu
Větev: Démon Nižší Úrovně
Podstata: Fūton

Tento démon nabral podoby tvora, jež vzdáleně připomíná nějakou šelmu podobnou vlku. Je poměrně klidný a přátelský, ale také bojechtivý až to někomu může vadit. Většinou se chová, jakoby svět kolem neexistoval. Sayomi má velmi rád a asi by nechtěl jiného svolávače, jelikož se k němu chová laskavě. Jeho charakteristické rysy jsou prázdné bílé oči, planoucí démonická chakra na hřbetě a jeho velmi hluboký a znělý hlas.

Schopnosti: Kyomu má rád boj víc než cokoli jiného. Nejčasněji se plíží za svým cílem a poté Na něj vyskočí. Má ostré drápy a zuby, takže toto jsou jeho primární zbraně. Je poměrně mrštný, takže když mu jeho cíl unikne (což se nestává nejčastěji), tak ji po chvilce dožene dlouhými skoky. Má svaly uzpůsobené k tomu, aby mohl překonávat co nejpohodlněji velké vzdálenosti. Je také velmi silný po fyzické stránce, a když na někoho skočí, dokáže ho snadno povalit na zem. Jeho zásoba démonické chakry je na démona Nižší Úrovně trochu větší, takže v boji dlouho vydrží. Energetické koule tvoří poměrně rychle, jakoby vycházely z tlamy.

Jeho vrozená schopnost by se dala popsat jako plíživý charakter. Je v tom opravdu mistr a pohybuje se tak tiše, že by nevyplašil jedinou mouchu. Dokáže se nepříteli dostat za záda tak blízko, že by dřív ucítil jeho dech na krku než by si démona všiml. Také tuto schopnost dokáže využít v případě, kdy je potřeba získat informace.

Historie: Kyomu se zrodil přesně ve chvíli, kdy Sayomiin otec, Arashi Akuma, aktivoval pečeť. Byl na něj velmi tvrdý a občas ho i trýznil, takže tento novorozený démon neměl lidi moc v lásce a doufal, že jeho svolávač zemře. I když trénovali prakticky neustále, Kyomu se nikdy moc nezlepšil. Byl jenom průměrným démonem Nižší Úrovně. Když bylo Arashimu 23 let, narodila se mu dcerka. Kyomu ji dlouho sledoval, jelikož věděl, že by ho mohla zdědit namísto jeho. Když přišla správná chvíle a Sayo byla na pokraji smrti, měla velmi blízko k aktivování pečetě. Připravil se a vtrhl skrz ni do světa lidí. Spokojeně se usmál, když se před ní objevil, a pomohl jí. Chvíli spolu jenom mlčky seděli a ona ho hladila. Bylo to snad poprvé, kdy byl šťastný. Poté se musel vrátit do své dimenze. Od té doby byla jeho svolávačem ona a neustále spolu trénovali. Stáli při sobě v dobrém i zlém.


Naposledy upravil Ryuuzetsu dne August 18th 2013, 22:59, celkově upraveno 6 krát
Návrat nahoru Goto down
Noctis Lucis Caelum™
Administrátor
Administrátor
avatar

Počet Příspěvků : 2660
Věk : 23

PříspěvekPředmět: Re: Sayomi Akuma   September 2nd 2013, 17:30

      [EXP] EXPERIENCE
        0/1000
      [LVL] LEVEL
        0




      [EXP] EXPERIENCE
        0/1000
      [TP] TALENT POINTS
        0



      [SP] STAT POINT
        0

      [RAT] ARENA RATING
        0
      [AP] ARENA POINTS
        0




      [NIN] NINJUTSU
        0
      [NOVICE] NINJUTSU MASTERY
        1




      [GEN] GENJUTSU
        0
      [NOVICE] GENJUTSU MASTERY
        1




      [TAI] TAIJUTSU
        0
      [ADEPT] TAIJUTSU MASTERY
        2






      [STR] STRENGTH
        0
      [NONE] STRENGTH MASTERY
        0




      [END] ENDURANCE
        0
      [NONE] ENDURANCE MASTERY
        0




      [INT] INTELIGENCE
        0
      [NONE] INTELIGENCE MASTERY
        0




      [PER] PERCEPTION
         0
      [NONE] PERCEPTION MASTERY
        0




      [AGI] AGILITY
        0
      [LOW] AGILITY MASTERY
        1






  


                 





Návrat nahoru Goto down
Zobrazit informace o autorovi http://narutochronicles.forumczech.com
 

Sayomi Akuma

Zobrazit předchozí téma Zobrazit následující téma Návrat nahoru 
Strana 1 z 1

Povolení tohoto fóra:Nemůžete odpovídat na témata v tomto fóru
 :: Ingame Informace :: Seznam Charakterů-