,,Ame, nech toho!" Okřikla jsem svojí druhou polovičku, která zase dělala problémy, sice jsem se ani nedivila, že se jí zachtělo jít k vodě, když v Celestusu pařilo sluníčko, které tu bylo opravdu dost neobvyklé, ale tento týden byl celý nějaký přeházený, takže by mě ani nepřekvapilo, kdyby za chvilku začalo pršet. ,,Co máš zase za problém, Keiko? Dej mi chvíli pokoj, pořád jenom prudíš!" ,,Prej pořád! Vždycky jsem tě nechala na pokoji, ale tohle už je moc, přestaň ničit ty rybářské lodě!" ,,Jsou snad tvoje?" ,,Ne, no zapomeň na to, že to za tebe pak budu platit!" ,,V klidu, nikdo si toho ani nevšimne." ,,Ne vůbec! Nikdo si určitě nevšimne takové díry, která má minimálně půl metru!" ,,Nepřeháněj!" Tiše jsem si povzdychla a raději se odebrala o pár metrů dál od zničené loďky, která nejspíše už nebude nikdy patřit mezi ty použitelné, v Temné Říši byla opět nuda, popravdě od doby, co odešel Lavi do Světa Nukeninů jsem tu už neměla vůbec nic na práci, s ním bych mohla alespoň někam zajít, avšak Ame byla zásadně proti chodit na příjemné procházky a nutila mě jen do otravného tréninku, na který jsem se ale dokázala vždy nějak vymluvit. ,,Co takhle si trochu zacvičit, Keiko?" ,,Jen to ne!" ,,Chceš být zase slabá cetka, která bude všem na obtíž?" ,,Moji odpověď znáš, proč se ptáš?" ,,Protože chci, aby jsi si to konečně uvědomila, jsi nic oproti ostatním chūninům, začni se sebou něco dělat, jinak skončíme špatně a já tě pak nehodlám zvedat ze země, vždycky škemráš o sílu, ale aby jsi pro to něco udělala, to tě ani nehne!" ,,Jo, jo, jo... Tak pojď trénovat, pak chci ale pár hodin volna." ,,Klidně ty líný prase!"

Pobalila jsem si všechny své věci a odešla zpět do města, kde si hodila tašku s nákupem domů za dveře a zase zmizela kdesi v ulicích Celestusu, bylo to zvláštní, jelikož tohle bylo poprvé, co jsem se na trénink s Ame těšila více než na cokoliv jiného, asi na mě měla vážně dobrý vliv nebo jsem už samou nudou nevěděla, co jiného podniknout. ,,Tak co budeme dělat dnes?" ,,Něco na rozšířený tvých schopností, jakožto uživatelka genjutsu musíš umět ovládat svojí chakru na dokonalé úrovni, lépe než kterýkoli jiný shinobi, proto bych se zaměřila zrovna na to, i když to bude pro mě nuda." ,,Nějaké návrhy, jak to udělat?" ,,Proč za tebe musím všechno vymýšlet já?! Ale fajn, půjdeme k nejvyšší budově tady v Celestu, snad nám Shikio nevynadá, že trénujeme u radnice, zkusíš pomocí chakry pomalu vyjít až na střechu radnice a tam se pověsíš hlavou dolů za výstupek." ,,Trošku hard ne?! Co když spadneme?" ,,Tak si zlomíš kosti nebo se zabiješ, jedno lepší jak druhé." ,,Ame, já vím, že jsem na tebe byla hnusná, ale zabít nás také není dobrý nápad." ,,To už bude tvoje smůla, buď to zvládneš a naučíš se to a nebo to nezvládneš a zmrzačíš se, takhle to ve světe ninjů platí, buď ano nebo ne, hold se tohle pravidlo musíš naučit, pokud chceš zesílit." ,,Popravdě se mi do toho vůbec nechce, ale fajn..." ,,Tak je hodná Keiko." S otráveným výrazem jsem běžela směr radnice, kde byla za pár minut, poupravila jsem si vlasy, aby mi příliš nepřekážely ve výhledu, protože bych nerada spadla a zlomila si kosti těsně před misí v dalším z chrámů, kde stejně dopadnu opět jako pečínka nebo možná ještě hůř. ,,Koncentrovat chakru a potom vyšplhat po zdi? Zní to celkem jednoduše." ,,Zkus si to a potom teprve mluv." Sedla jsem si na zem do tureckého sedu, spojila ruce a začala se soustředit, nechala jsem svou mysl úplně vyprázdnit, nechtěla jsem myslet na nic jiného než na trénink, nemohla jsem si dovolit to teď zkazit, moje poslední myšlenka patřila třem lidem, kteří pro mě byli těmi nejdražšími. ,,Otou-san, Shinigami-sama, Lavi-kun, budu se snažit, takže doufám, že budete stát při mě." Letmo jsem se pousmála a s již nakoncentrovanou chakrou v nohách přistoupila k radnici, s menším rozeběhem jsem se snažila vybehnout alespoň do její poloviny, no těsně pod mým cílem se mi smekla noha a já pěkně volně letěla směr tvrdá zem, kde se rozplácla za doprovodu tichých posměšků místních. ,,Au! Sakra!" Hlasitě jsem zanadávala a chytla si zraněnou zadnici, na kterou jsem dost nepříjemně dopadla, čekala jsem všechno, avšak něco takovéhleho zrovna v plánu nebylo! ,,Copak, Keiko? Já měla pocit, že ty ráda padáš na hubu." ,,To jsi byla ty, že?!" ,,Já? Nee, já bych si to přeci nedovolila." Ame se potuteleně ušklíbla a zalezla raději kamsi do kouta mé mysli, aby se tam mohla začít smát, aniž bych jí do toho vedla nějaké přebytečné poznámky. Po pár minutovém sezení a tlachání o tom, proč jsem vlastně přistoupila na tak stupidní nápad, jsem se nakonec znovu postavila na nohy, rozeběhla se a snažila se nějakým záhadným způsobem vyšplhat až na vršek radnice, což byl můj jediný cíl pro tuto chvíli...

Obloha potemněla, první kapka deště se rozrazila o rozžhavený chodník, z ničeho nic se spustil prudký liják, který donutil všechny obyvatele Celestusu zalézt domů nebo pod jakýkoliv přístřešek, který se jim v okolí naskytl, jen já jsem se neustále snažila vydrápat na tu prokletou radnici, jejíž vrcholek se mi snad s každým pokusem vzdaloval, vyčerpaně jsem padla do kaluže studené vody a ztěžka oddychovala. ,,Tedy, čekala bych od tebe lepší výkon, jakožto moje druhá osobnost bys toho měla vydržet o dost více." ,,Už tady šaškuju dvě hodiny vkuse, ani já nemám nekonečné množství chakry!" ,,To možná nemáš, jenže tvoje kontrola a manipulace s ní by měla být dokonalá! A kde jsi?! I student akademie by uměl nakládat se svojí chakrou lépe než ty!" ,,Asi máš pravdu." ,,Buď se okamžitě zvedneš a vyběhneš to nebo se jednoduše rozluč s jídlem na týden, o to se postarám." ,,Ame..." ,,Žádné Ame! Nebudu se tady snažit kvůli takovému bezcennému psisku jako jsi ty!" Takhle nepřátelskou jsem svojí druhou polovičku už dlouho neviděla, nejspíše jsem jí opravdu zklamala nebo možná se špatně vyspala, či něco v tom smyslu, na poslední pokus mi už nezbylo moc chakry, ale dalo se z toho ještě něco vyčarovat. S unaveným výrazem ve tváři jsem se rozeběhla po zdi a snažila se myslet pouze na úspěch, počasí mi moc v úkolu nepomáhalo, strašně se mi klouzaly nohy a já měla co dělat, abych zase neskončila na mrtvém bodě. V duchu jsem si přála alespoň nějaký malý pokrok, celou dobu jsem měla zavřené oči, přeci jen jsem nechtěla znovu vidět svůj pád s výšky, jenže tentokrát se nic takového nestalo, narazila jsem na nějaký výstupek, na který se doslova přišpendlila chodidly a visela za ně hlavou dolů. ,,Výborně, ale beztak jsi další dva dny bez jídla, zavedeme takové hezké pravidlo, co říkáš? Tolik hodin, kolik budeš bezúspěšně trénovat, strávíš další dny o hladu." ,,Kruté.." ,,Ale vůbec ne, třeba se takhle naučíš fakt, že trénink se nebere na lehkou váhu." ,,Gomene, už se tu neudržím.." Šeptla jsem vysíleně a přivřela oči, zároveň jsem se tak odlepila od výběžku a začala nebezpečně padat z výšky několika desítek metrů, Ame sice byla naštvaná, no zabít nás samozřejmě nechtěla, proto nakoncentrovala i ten malý trošek chakry do rukou a s pomocí nich se přichytávala zdi radnice, aby se moje tělo nerozprsklo na ulici jako kus vadného ovoce. Popravdě si už ani moc nevzpomínám, jak jsem se nakonec dostala po tom všem domů do postele, avšak za jedno jsem byla Ame vděčná, donutila mě do tréninku, který mi svým způsobem pomohl v zesílení a v pochopení jejího myšlení a tvrdého režimu, který na mě neustále celých těch 16 let kladla...

S bolestným heknutím rozlepí oči, je jí nepopsatelně zle, všude kolem je nesnesitelná tma, do nosu nasaje těžký vydýchatelný vzduch, zkusí se protáhnout, jenže v tom ruce i nohy narazí do dřeva. ,,Ne... pane bože, ne!"
Odmítá uvěřit realitě, srdce se ji rozbuší jako o závod, naposledy si pamatuje, že ležela doma v měkké posteli a tohle? Tohle je přece pečlivě přibitá dřevěná rakev! Najednou se přes masivní víko ozve ďábelský smích doprovázený provokativním boucháním pěstí do dřeva, někdo tam byl, seděl na této prachobyčejné rakvi a užíval si ty zoufalé prosby mladé ženy, která se snažila jakkoliv prokopat ven. ,,Nedělej bordel, holka, nikdo pro tebe nepřijde, víš jak daleko jsme od vesnice? Kilometr, ale neboj se, máš připravenou celkem pěknou smrt." Hlas Ame zněl tento večer opravdu velmi natěšeně, mlčky slezla z víka, na kterém až do této doby seděla a přešla k oknu, přičemž položila ruku na studené sklo, po kterém z vnější strany stékaly kapky půlnočního deště, opět pršelo a to bylo pro Ame něco jako budíček, který ji oznamoval, že je čas. Čas jít někoho konečně zabít, dnes padla řada na černovlasou dívku, která mohla být ve stejném věku jako Keiko s Ame, byť stále mohla být o pár let mladší, Kei ji kdysi dávno znala, bavila se s ní v dětství, jenže jak to tak bylo u většiny, i tato dívka se po čase a různých drbech brzy přestala s těmito dvěma vídat, čímž si zadělala na pořádné problémy. ,,Pusťte mě ven! Nevím, kdo jste a ani co chcete, ale já vám nic neudělala!" Tato věta Ame rozproudila krev v žilách, odtrhla se od okna, ze kterého by se mohla na déšť dívat klidně celý den a opět pomalým krokem došla k rakvi, na kterou si sedla a párkrát do ní kopla nohou, aby se ta dole utišila. ,,Poznáváš jméno Keiko Lysea?" ,,Ta osoba je už dávno mrtvá!" ,,Opravdu? Co kdybych ti řekla, že právě sedí na tvém hrobu a užívá si tvojí nejistotu, strach a obavy?" Dívka náhle utichla, byla to pravda? Měla by tomu člověku věřit? Však ale Keiko byla malé dítě, nemohla přežít takovou dobu nebo alespoň rozhodně ne sama. ,,Trhni si nohou, ty zvíře!" ,,Jestli já jsem zvíře, co jsi potom ty?" Šeptla Ame jen tak do vzduchu, čímž přivedla svou oběť do ještě větších rozpaků, ze kterých dotyčná začínala pomalu, ale jistě šílet. ,,Zahrajeme si hru, v rakvi máš provrtaných 10 malých otvorů na vzduch, já tu mám něco, co tyto díry dokáže bez problému ucpat, všude kolem jsou terče, potřebuji si zatrénovat a ty budeš moje malá trofej na konec, čili když se trefím přesně do středu, zadělám ti jednu díru, dokud nebudeš mít úplně odříznutý přísun vzduchu." ,,Jsi monstrum! Pusť mě! Nebudu s tebou nic hrát, jak můžeš dělat něco takového?!" ,,Pomsta dokáže člověka přimět i do věcí, které by obvykle nikdy neudělal..."

Poslední větou ukončila Ame svůj projev, postavila se doprostřed místnosti, zavřela oči a začala se koncentrovat, jedině měsíční svit, který do místnosti pronikal rozbitým oknem, ozařoval toto zatuchlé místo starého, kdysi dávno použivatelného skladiště zbraní, nebylo tu zhola nic, jen pár zničených figurín a nějaká zrezivělá lanka, která toho měla rozhodně hodně za sebou. Temnotu proťal stříbrný kus kovu, jeden z kunaiů se zabodl přesně do červené středu terče a tím si Ame získala první bod, který následně zdůraznila tak, že zacpala otvor téměř na konci rakve. ,,Co to sakra děláš?!" ,,Jedna." Mrazivý hlas Ame jakoby pohltil všechno teplo v místnosti a její dech ochladil okolí a dokonce i vnitřek rakve, odkud se znovu začaly ozývat dunivé zvuky kopání, škrábání a žalostného vzlykání, další kunai proletěl po pravé straně skladiště, kde se perfektně zabodl do středu, to stejné se stalo i s dalším železem na opačné straně. ,,Dva, tři..." Přišla ta těžší část, Ame měla neustále zavřené oči, představovala si místnost ve své mysli a mapovala všechny terče a jejich středy, potřebovala získat dokonalou orientaci ve tmě, proto se uchýlila k tomuto stylu tréninku, který ji rozvíjel všech pět základních lidských smyslů. ,,Pomoc! Zachraňte mě někdo!" Dívka se nehodlala vzdát svého života tak jednoduše, jak si Ame představovala, ale vlastně jí toto kvílení svým způsobem vypomáhalo, díky neustálému vyrušování ze strany té trapky, Ame mohla zůstat soustředěná i v těchto případech, kdy nemá absolutní klid. ,,Čtyři, pět, šest, sedm..." Za každou číslovkou se zavřel i další malinkatý tunel vzduchu, dívenka uvnitř rakve začala panikařit, finální číslo deset totiž mohlo přijít kdykoliv a to by definitivně znamenalo její smrt, cukala sebou, zmítala se ve snaze nějakým způsobem zničit rakev, avšak marně. ,,Sakra." Rozhořčený hlas naší vražedkyně umlčel na pár sekund bojující holku, která zvědavě naslouchala všemu, co se venku špitlo, že by se něco nezdařilo? A opravdu, Ame se netrefila přímo do středu, ale minula ho o nějakých pět centimetrů, což jí dokázalo efektivně znepříjemnit náladu, toto míření na slepo nebyla žádná procházka růžovou zahradou, poslední tři terče totiž byly moc dobře rozmístěné a to respektive na daleké zdi za Ame, další byl pár centimetrů za jejími chodidly a poslední se nacházel na stropě, kam bylo skoro nemožné se trefit bez toho, aby se Ame nedívala na střed.

Ubíhaly vteřiny, minuty a ty se rychle měnily na hodiny, na obzoru šly pozorovat první paprsky slunce, které se snažilo vydrat na povrch jakoby taktéž chtělo vidět to malé představení uvnitř skladiště, Ame se dopracovala až k číslu devět, avšak její poslední terč nešel zasáhnout, jednoduše odmítal jakýkoliv kov, který po něm naštvaná Ame házela a to ji dost vyčerpávalo. ,,Už to vzdej, zbytečně se trápíš." Hlas Keiko byl oproti její druhé polovičce tak laskavý a starostlivý, že by jeden nevěřil, že tyto dvě patří k sobě, Kei celou dobu sledovala psychické rozpoložení Ame, která se s každým dalším neúspěchem více a více nervovala, což jí nedělalo moc dobře. ,,Nevzdám se, když jsem tak blízko cíli!" ,,Už dvě hodiny vkuse se tu snažíš trefit jedno místo, jak dlouho tu chceš ještě být? Musíme se vrátit." ,,Tobě by to trvalo ještě déle, zmlkni!" Ame toho měla po krk, byla pravda, že se jí nedařilo vše podle plánu, když v tom instinktivně hodila kunai, který rychle prosvištěl vzdušným prostorem až se špičkou zabodl do stropu, kde zářil přesně uprostřed červeného bodu. ,,Zvláštní." ,,Tak už pojďme." ,,Co jsi udělala?" ,,Řekněme, že jsem ti trochu vypomohla, nechci tu být až do odpoledne." ,,Jak přesně?!" ,,Proč jsi tak napružená? Hledáš ve všem moc velké složitosti, Ame-nee..." ,,Chceš mi namluvit, že ty jsi na to přišla a já ne?!" ,,Hoď to za hlavu, jdeme domů." Sic byla Ame sebevíce rozzlobená na Keiko, neodpustila si letmý úsměv na tváři, nakonec i přes všechny jejich nesváry nelitovala toho, že je její druhou osobností právě Kei, Ame zadělala poslední otvor na rakvi a obě se společně vydaly domů pořádně prospat a najíst, protože doma na ně čekaly jahody se šlehačkou a na ty se prostě nedalo netěšit...

Druhý den se do starého skladiště vrací postarší zahalený muž, který chodí jednou týdně kontrolovat stav budovy, to, co však vidí dnes, není pohled pro každého, víko rakve leží i s vytrženými hřebíky na zemi, mladá dívenka natahuje ruku směrem k východu, kdysi dávno křišťálově modré oči jsou nyní oteklé a zakalené bolestí, na mrtvé tváři má výraz nepředstavitelného děsu a strachu, rty má rozkousané do krve a prsty, které zoufale šátraly tmou se snahou se dostat na svobodu, rozedřené až na maso...

Dveře Doja se rázně otevřeli a zase zavřeli. Dovnitř vešel náš starý dobrý Masamune, oděn v neodmyslitelné zbroji a se svojí mikro-sbírkou mečů u sebe. Dnes se rozhodl opět trénovat venku, přeci jen tam na to byli lepší podmínky. Navíc neměl prachy na to, aby platil rozmlácené zdivo nebo tak podobně. Jediné co si však zajistil, byli tréninkové figuríny, sloužící k výcviku. Vzal si jich dost velkou spoustu. Nebavilo ho krájet stromy, kmeny nebo tak něco podobného. Takto si mohl vytvořit imaginární protivníky, protože toho cápka, se kterým trénoval minule, neviděl.
Venku, na prostorné loučce rozestavil své cvičné cíle, volným pohybem tasil Akuma no Tansen a ušklíbl se. Přejel rukou po čepeli, přičemž se v mezeře mezi dvojitým ostřím vytvořil proud běžícího Raitonu. Hned na to mečem mávl, přivřel oko a hlesl: „Raiton: Denkō Harō!“ Z energetické výplně se okamžitě uvolnilo deset neforemných blesků, které zasáhli různé figuríny. Nebylo to nic moc, útok prakticky na úrovni kunaie, který nezpůsoboval přílišné poškození, avšak to nebylo vše. Hned z tohoto útoku přešel Masamune plynule do dalšího. Rozmáchl se dostatečně dlouhým mečem, který se rozzářil Raitonovou chakrou a částečně dodal chakru i do své paže, takže se jeho sek mnohonásobně urychlil. Než by člověk vyslovil jediné slovo, přišli dvě figuríny o své vyplněné hlavy.

To však nepočítal jako dostačující trénink. Místo toho aby nějak zastavoval, prostě se otočil na noze, vyskočil do vzduchu a pokračoval dalším svým útokem. „Doragon Ryu: Kaiten Tachikata!“ hlesl a přes několik figurín se přenesla blesková vlna a trochu více je odpařila. Masamune s jediným výdechem dopadl na pravé koleno a meč zavěsil zpět na záda. Plynule tasil katanu levou rukou, ta se zajiskřila a setnula další fiktivní postavu, která se v Masamuneho mysli pokoušela bránit obyčejným kunaiem. Mírně si odzívl a začal přecházet do složitějších bojových pozic, které se skládali pouze z čistého Kenjutsu, bez přimíchání Raitonové chakry. Jednu figurínu to stálo obě ruce, další nohu, čímž se zřítila k zemi celá a další dvě hlavu. Tím minimalizoval počet figurín prakticky na polovinu. Bohužel, pro další se mu nechtělo, takže se musel spokojit s tímto množstvím. „Fajn, tohle ukončím rychle,“ hlesl si sám pro sebe a plynulým pohybem vytasil i druhou katanu. Pevně jí sevřel v ruce a začal volně „tančit“ mezi figurínami, přičemž kosil jednu za druhou. Obouruční bojový styl rodiny Date, svázán pod jediný název - Date Ryū: Sensō Odori - Nikatana, Masamune ovládal vcelku dobře, takže po chvilce nezůstala ani jedna figurína stát. Vlastně ano, jednu si nechal a to jen proto, aby jí mohl dodělat nějakou silnější technikou. Obě katany Ryuu pokryla blesková chakra, Masamune se rozeběhl směr imaginární nepřítel, který byl ztvárněn kusem dřeva a zamumlal: „Kōhan Kirikae - Rairyū no Yokugeki.“ Z každé katany se uvolnil bleskový proud energie, se kterými mohl samuraj v modrém manipulovat jako s bičem. Šlehl jednou, oddělil ruku a hlavu. Švihl podruhé, zbytek dřeva se rozpadl na trámky.

Nakonec nezbývalo nic jiného, nežli po sobě uklidit ten bordýlek, který Masamune nadělal. Zasunul jednu katanu zpět do pochvy, mírně se uchechtl a vyskočil přímo do vzduchu, přičemž pozvedl katanu oběma rukama a nechal na ní vytvořit bleskovou kouli, dostatečných rozměrů. „Doragon Ryū: Shidenissen!“ zahřímal a odpálil „balón“ z Raitonu do míst, kde trénoval, čímž odpařil většinu trámků na neškodné třísky. Ještě pak provedl několik pozic s katanou a následně jí odklidil zpět do pouzdra u svého boku. Mírně si oddechl, přeci jen ho to stálo nějakou tu chakru. Každopádně protáhl své ztuhlé svalstvo a byl připraven do další akce.

Masamune měl velké štěstí, ráno jednoho dne narazil v ulicích na Shinobiho, se kterým kdysi trénoval své šermířské umění na pozemcích Doja. A samozřejmě by to nebyl Masamune, aby si s ním nedomluvil další tréninkový zápas opět na stejném místě. Společně se tedy přesunuli do jejích obvyklého prostředí, oba tasili meče, Masamune tentokrát pouze jeden, aby to bylo vyrovnané, a pustili se nejprve do tréninku čistokrevného Kenjutsu, bez přimíchávání jakékoliv chakry, krom té, která posilovala jejích tělo.
Masamune nejprve vedl útok přesně mířený na krční tepnu svého protivníka, ten však byl schopný to vykrýt a pokračoval ve svém útoku, tudíž samuraje dovedl ke krátké chvíli do defenzivní pozice. Byl to pouhý mžik, muž se totiž pohl směrem doprava a pokusil se zaútočit z pozice, kde měl Date mnohem menší zorné pole. „Date ryu: Ginkaze!“ zabručel a okamžitým zásahem za pomoci urychleného seku odrazil katanu, mířící na jeho krk. Trochu se ušklíbl. Takovýhle styl boje měl moc rád. Pozvolna pak přecházeli do složitějších bojových póz, přičemž se Masamune několikrát musel spolehnout na svůj sluch stejně jako na zrak.
Bitva pokročila až do bodu, kdy již bylo zapotřebí technik. Bezejmenný se nejprve naklonoval, aby ověřil Masamuneho pravé schopnosti…

Date na to musel velmi rychle reagovat. Plynulým pohybem vytasil svojí druhou katanu, přivřel své jediné oko a bezeslovně aktivoval štít tvořený Raitonovou chakrou mezi čepelemi, přičemž mezi nimi byla mezera asi jeden metr. Díky tomu vykryl veškeré katany mířené na jeho osobu. Následně se rychle skokem přesunul vzad, aby posoudil situaci. Bylo to jinatší než když trénoval s neživými figurami. U těch si mohl pouze představovat, tady to byla realita. Musel se klonů zbavit co nejrychleji, už takhle byl v nevýhodě, kvůli větrné chakře, kterou mohli kdykoliv použít, minimálně na své čepele.
„Kōhan Kirikae - Rairyū no Yokugeki,“ vyštěkl a jeho elektrizované katany vytvořili dva svazky energie, kterými švihl jako bičem. Podařilo se mu šlehy zlikvidovat více jak polovina nepřátel, ale stále tři zůstávali. Masamune se mírně ušklíbl, ale nijak to nekomentoval. Pouze mezi nimi začal volně proplouvat a odrážet jejích meče. Měl štěstí, že nikdy neútočili přímo. Nevšiml si však toho, že se jeden dostal k jeho pravému boku zezadu a sekl ho do plátu brnění, který sice meč neporušil, ale i přes to to narušilo samurajovu rovnováhu. „Sakra,“ zavrčel a sekl katanou vzhůru. Kolem ní se utvořila koule energie – Shidenissen! Za pomoci toho odpálil jak své klonové protivníky, tak ovšem i sebe, protože to vypustil moc blízko. Byl odhozen o pár metrů dozadu a trochu těžce vydechl. Avšak, ještě než se vzpamatoval, vyletěla na něj obyčejná větrná vlna. Proti primitivní technice použil Masamune primitivní únik, prostě padl na záda, čímž se tomu vyhnul. Kotoulem vzad se pak dostal zpět na nohy. Meče, které měl doposud v rukou nechal položené na zemi. Rukou sáhl směrem k zádům, stál ze zad svůj dlouhý meč a nechal ho rozzářit bleskovou chakrou. Jedním skokem se pak dostal dopředu a zahájil další šermířský souboj plný složitějších výpadů. Jediný problém byl, že větrná chakra kolem nepřátelského meče stále vedla nad chakrou raitonovou. Nedostatek byl vynahrazován pouze nezničitelností Akuma no Tansenu.

Když se souboj stále držel na stejné úrovni, nebylo na řadě nic jiného, než zařadit na nejvyšší obrátky. Masamune se odrazil do vzduchu a tam se roztočil. „Kaiten Tachikata!“ štěkl a sekl vzduchem směrem k bezejmennému. Z čepele vyšlehla blesková vlna, která zasáhla protivníka přesně tak, jak měla. Tím byl souboj ukončen, protože útok mírně připekl ruku bezejmennému. Trochu váhavě se mu omluvil, který však přiznal, že v zápalu boje to bylo nutné. Oba se pak navzájem uklonili a šli si po svém.

,,Ame, teď doufám, že si ze mě děláš srandu..." řekla jsem otráveně a dále se dívala dolů do údolí, kde uprostřed protékala rozbouřená řeka, která by s sebou stáhla vše, co by jí stálo v cestě včetně mého těla, pokud bych nešťastnou náhodou sklouzla dolů, již několik minut jsem tak bezduše hleděla na divokou vodu z okraje vysoké skály a přemýšlela, jestli mě chce moje drahá polovička tentokrát opravdu poslat na onen svět. ,,Co máš zase za problém? Poslední dobou jsi si válela šunky, takže si nemáš právo stěžovat! Navíc si tady můžu ověřit, jak moc špatně je na tom tvoje ovládání chakry." ,,Jak moc špatně?! Neříká se náhodou, jak dobře?" ,,Možná." Ame měla opět tu svojí typicky popichovačnou náladu, nebyla jsem si příliš jistá tím, zda jsem udělala dobře, když jsem ráno souhlasně přikývla na větu: ,,Řekni ano nebo ne." Když jsem očima zkoumala stěnu skály, zahlédla jsem několik větších kamenných výběžků, kterých bych se teoreticky mohla přidržovat, no že bych se jich chtěla chytat dobrovolně, to se rozhodně říci nedalo. ,,A vážně musím? Však je to přinejmenším padesát metrů hluboké a ta řeka, nechci se změnit na hromadu neidentifikovatelného masa a kostí." ,,Přestaň odmlouvat, Keiko! Jednou jsi na něco kývla, tak se teď nevykrucuj jako vystrašené kotě!" ,,Dobrá, dobrá..." Polovina mého chodidla byla zanedlouho ve vzduchu, stále jsem ale uvnitř sebe nenacházela odvahu na to, abych jednoduše skočila dolů a spáchala tak vlastní sebevraždu, Ame však nehodlala déle čekat, měla plné zuby té mé nerozhodnosti, odrazila se od skály a skočila rovnou po hlavě dolů, očividně mi chtěla roztříštit mozek na přesnídávku pro hladové ryby. Rychle jsem v letu chytila kunai, uvázala na něj lano a hodila ho vší silou do stěny, kde se nějakým zázrakem zasekl a zůstal nehybně zaražený, zhoupla jsem se pomocí lana ke skále a rukama se zachytila první odchylky ve skále, na kterou jsem narazila. ,,Vrahu!" ,,Copak? Hezky jsme se proletěly, ne? Takovým... volným pádem." ,,Doslova! A teď co?" ,,Tak můžeme tu viset do doby než tě opustí síly a my budeme pouhou vzpomínkou nebo můžeš začít šplhat nahoru." ,,Ani nevím, jak dlouho mi to potrvá!" ,,Tak to by jsi už měla začít." Naštvaně jsem si cosi broukla pod nos, nakoncentrovala chakru do rukou a nohou, což mi zabralo sotva pár sekund a chodidly se snažila zapřít o vyčnívající kámen, opatrně a téměř bezchybně jsem lezla krok za krokem, sic se mi vrchol nějak ne a ne ukázat, bylo tomu spíše přesně naopak, čím výše jsem byla, tím více se mi okraj, z něhož jsem před deseti minutami spadla, vzdaloval a mizel kdesi nad mojí hlavou. Slunce již pomalu zacházelo za tmavé kopce, nebe potemnělo a já si konečně mohla dát zaslouženou pauzu, uběhla přesně hodina od doby, kdy jsem přemýšlela nad tím, jestli skočit do údolí nebo se na to vykašlat, vyškrábala bych se na vrchol nejspíše dříve, avšak téměř před koncem mi sklouzla noha a já zabrzdila jenom pár metrů nad řekou, která jakoby mě chtěla každou chvíli spolknout, takže jsem musela všechno absolvovat znovu, jenže tentokrát jsem k tomu přidala nadávky silného kalibru, nad kterými se Ame pouze hlasitě smála v mysli. ,,Nebylo to zase tak hrozné, co?" ,,Mluv za sebe!" I přestože jsem patřila mezi shinobi s obrovskou zásobou chakry, dokonce i já jsem se unavila někde v polovině druhého výšlapu, takže mi chakra jednoduše vypnula a nehodlala dále pracovat, zbytek šplhání jsem proto musela spoléhat pouze na svou chabou fyzickou sílu, jenž mě sotva dokázala vytáhnout na vrcholek. ,,Nakonec na tom nejsi nejhůř, ale počítej s tím, že tohle budeme absolvovat častěji." ,,Zapomeň, Ame! Už nikdy nepolezu po skalách, nejsem horolezec!" ,,Já jsem tu ta, která zařizuje tréninky, takže mě budeš poslouchat." ,,Příště bych prosila něco méně drastického, deprimujícího, nebezpečného, sadistického, smrtícího, unavujícího, otra-" ,,Jo dobře, jen zmlkni už!" ,,Hehe!" Vyčerpaně jsem se ušklíbla a zaspala rovnou na studené trávě, neměla jsem odhodlání na to, dojít až do města a najít tam svůj dům, jehož poloha se mi pomalu začínala vytrácet z hlavy, mé jediné štěstí bylo, že dnešní večer se nebesa rozhodla neplakat, kdyby totiž začalo pršet, nejspíše bych byla opět pořádně podchlazená a další únavné dny strávené v posteli by mě nejspíše zabily...

,,Moc pomalé!" křikla na mě Ame a já si rukou setřela pot z čela, přičemž těžce oddychovala, dnes byl další tréninkový den, který trval již od brzkého rána, ztratila jsem úplně pojem o čase, takže jsem ani nevěděla, jak moc dlouho se tu již snažím hodit dva shurikeny ve stejnou chvíli, stejnou rychlostí, ale jedno mi bylo více než jasné, Ame mi nedá pokoj, dokud ji neukážu nějaký přijatelný výsledek. ,,Znovu!" Lesem se rozlehl přísný hlas mé druhé polovičky, která mě nenechala byť i jen pár sekund odpočinout, došla jsem k hozeným shurikenům, zvedla je ze země a stoupla si deset metrů od stromu, jehož kmen měl již za tu dobu na sobě nespočet stop po říznutí ostrou hranou shurikenů. ,,A tentokrát se pořádně snaž!" Zavřela jsem oči, zhluboka se nadechla a nechala svou mysl úplně prázdnou, ačkoli jsem se celý čas tolik snažila, žádného úspěchu se mi stále nedostávalo, absolutní koncentrace byla pro mě hračkou, sic přesnost už trochu pokulhávala. Opět z mé pravé ruky vystřelily dva shurikeny, avšak jeden z nich letěl nepatrně rychleji, což už se Ame nelíbilo a moje ego zasáhla další sprška nadávek a ponižování. ,,Bože, to jsi fakt tak neschopná?! Co se sakra dá zkazit na házení shurikenů?! Divím se, že je z tebe Chuunin, Keiko! S tvým nadáním bys nevystudovala ani akademii! Tvoje jediné štěstí je to, že jsi do ní nedocházela a zaučovala jsem tě já osobně, ale nechápu, jak to že jsi tak uboze nepotřebná!" ,,Nemůžu, Ame! Už prostě nemůžu, jsem vyčerpaná, trénuji tu již od rána a tobě se stále něco nelíbí, co mám podle tebe dělat?!" ,,Tak ty nemůžeš?!" S těmito slovy mi Ame zarazila kunai velice hluboko do pravé nohy a několikrát s ním zakroutila do stran. ,,Teprve teď jsi v právu na to, aby jsi mohla mít připomínky, vrať se k tréninku!" Neříkala jsem nic, slova byla asi tak zbytečná jako odpor k trénování, navíc jsem věděla, že pokud bych měla nějaké kecy, schytala bych to ještě jednou, proto jsem se mlčky s krvácející rozklepanou nohou vydala pro své shurikeny, jenž vytrhla z tuhého kmene borovice a dokulhala na příslušný bod, kde jsem stála pokaždé, nechávajíc za sebou cestičku z kapek mé teplé krve. ,,Nejspíše víš, co tě čeká, jakmile se ti to nepovede." ,,Ano," šeptla jsem potichu a začala se koncentrovat, tentokrát však mé oči zůstaly otevřené, dívala jsem se na cíl před sebou a rozmýšlela nad tím, jak bych měla ty blbé hvězdice hodit, aby se jejich stíny překrývaly natolik, že by nebylo poznat, že na nepřítele letí dvě. Z ničeho nic mi ruka sama cukla směrem dopředu, nevěděla jsem, zda za to může Ame nebo se jen někde stala chyba, každopádně mi shurikeny proklouzly mezi prsty a nebezpečně si to mířily k chudince borovici. Rychle jsem zavřela oči a prosila Shinigamiho, aby se to tentokrát povedlo, nebyla to moje vina, avšak Ame by nějaké omluvy nezajímaly. ,,Hmm..." Trochu mě zarazil fakt, že mé uši nezaslechly žádnou nadávku, proto jsem se chtěla zjistit, co se vlastně stalo, z ničeho nic jsem v ruce držela papír s tužkou a má druhá polovička si odškrtla techniku Kage Shuriken no Jutsu. ,,Zajímavé, budu ti muset vyhrožovat častěji, zvládla jsi to, i když vím, že to byla pouze blbá náhoda. Měla by jsi zajít do nemocnice, trochu ti krvácí noha, bačkoro." ,,Takže?" ,,Gratuluji, máš to za sebou." Spokojeně jsem si vydechla a poskočila na zdravé noze, přičemž si vzala k sobě zpátky své zázračné shurikeny a vydala se rovnou do města, kde se nechala v nemocnici ošetřit...

Seděl jsem zrovna uprostřed ulice, když v tu chvíli se ozval opravdu nepříjemný zvuk, bylo to skoro jako kdyby někdo přejel dlouhými nehty po desce tabule. Bylo to hrozné, otravné a nesnesitelné a nechtělo to přestat. Chytil jsem se za uši v domnění, že zvuk utlumím, ale příliš to nepomohlo, byl tak pronikavý, že se to nedalo. Právě v tu chvíli jsem si uvědomil, že by se toho dalo využít, dokonce jsem začal ignorovat fakt, jak moc otravný zvuk je. Byl jsem nadšený z toho, že mě napadla technika, která by právě takového fenoménu využila, a musel jsem ji hned vyzkoušet. Nejdřív jsem ale potřeboval promyslet, co vlastně má dělat. Kdybych jednoduše způsobil to, že by protivník slyšel zvuky, které neexistují, brzy by si uvědomil, že se jedná o genjutsu... Co kdybych ale prostě jenom zvýšil intenzitu všech přijímaných zvuků ad nesnesitelnum? Přišlo mi to jako dobrý a zlotřilý nápad. Nejenom, že to mělo zamezit okamžitému odhalení, ale dokonce to mohlo protivníka i zmást. Obzvlášť, pokud by si uvědomil, že je v genjutsu, přestal by považovat zvuky za reálné a to by byla klíčová výhoda. Jak to ale vlastně provést? Co prostě napadnout sluch nepřítele? Prošlo by to? Anebo jenom uši? Zesílit jejich vnímání až do úrovně, kdy by vše bylo nepříjemné? To by nebylo od věci. Ba naopak, to by bylo nejspíše to pravé ořechové... Ačkoliv jsem byl celkem nerad, že to musím dělat, musel jsem to vyzkoušet i na nějakém \"pokusném králíkovi\". To mě vedlo k tomu, že jsem se podělil o své jídlo s potulnou kočkou, která se - chudák - zrovna nachomýtla. Nechtěl jsem jí ublížit, jakmile by technika zabrala, hodlal jsem ji přerušit, ale prostě jsem potřeboval zjistit, jak to provést. Složil jsem pečetě a soustředil se na techniku: \"Akutou no jutsu!\" Kočka jenom hlasitěji mňoukla, jiná reakce od ní nepřišla. Postup jsem zopakoval: \"Akutou no jutsu!\" Tentokrát se kočce zježily chlupy a v tu chvíli jsem techniku ukončil. \"Promiň, čičí,\" řekl jsem jemně a pohladil ji po kožíšku. \"Nechci ti ublížit, ale potřebuji to na někom vyzkoušet,\" ospravedlnil jsem sám sebe a chvíli kočku jenom hladil. Po chvíli jsem zase složil pečeti a zaměřil se na kočku: \"Akutou no jutsu!\" Kočka chvíli nejevila žádnou změnu, dokonce se zdálo, že je spokojenější než dřív, moc dlouho to ale netrvalo. Vlastně, kočka se začala svíjet a plácat svými tlapičkami všude kolem. Prskala a syčela na všechny strany, až nakonec vyskočila na všechny čtyři a naježila se jako peršanka. To byl jasný signál proto, abych její trápení ukončil a zrušil jsem tedy techniku. Kočka chvíli vyděšeně sledovala okolí a pak se mi uvelebila na klíně. \"Opravdu se moc omlouvám,\" řekl jsem ještě jemněji a hladil usínající, před chvílí ještě vyděšenou kočku. Tu techniku budu muset ještě hodně procvičit, ale princip bych už měl.

Seděl jsem v temné uličce a pozoroval temnou stěnu proti mě. Ještě před chvílí na stěně byl vidět jistý nápis, doteď mě ale nijak nezajímal, takže jsem si ho nestačil přečíst. Nyní mě však absence znalosti, co to tam vlastně bylo napsáno, celkem trápila. Zvedl jsem se ze země a narovnal jsem se. Celkem mě už bolela záda z toho, jak jsem jenom tak zíral do prázdna, a proto jsem se rovnou i protáhl. Vypadal jsem jako dítě natahující se pro jablko na vysokém stromě, které však ne a ne vzdát svůj marný pokus se dostat ke svému cíli. Udělal jsem několik kroků a přiblížil se ke stěně. Položil na ní dlaň a pohyby sem a tam ji zbavil prachu a mechu. Moc jsem chtěl vědět, co je na stěně napsáno, ale byla taková tma, že se nedalo určit, co tam vlastně tedy je. Kdybych tak mohl rozsvítit... anebo něco takového... Vždyť to nemůže být tak složité! Pomyslel jsem si a ucítil mírný tlak na ruku. Stěna nebyla zrovna rovná a na určitých místech z ní tu a tam trčely volné kameny, které by stačilo jen trochu posunout, aby vypadly ze stěny. Člověk mohl jenom domýšlet, zda-li kameny drží ve stěně silou vůle anebo z čisté kolegiality. Znovu jsem přejel po povrchu stěny rukou, ale písmo nebylo ve stěně vyryto, nedalo se tedy určit, jaká písmena na stěně jsou, pouhým dotykem. Nemám rád tmu, je tak chladná a osamělá... Otočil jsem ruku směrem vzhůru a podíval se na ní. Světlo... světlo v temnotě... stín není temnota, je to jen obraz... co je opakem stínu? Světlo je opakem temnoty... Co je opak stínu? Co? Zamyslel jsem se a soustředil jsem se na to, abych dokázal říct, co to tedy je, když ne světlo. Stín je obrazem temnoty v nás... Co je obrazem světla? Duše? Chakra? No, v mém případě je to asi jedno... Začal jsem soustředit chakru do své dlaně, přímo doprostřed. Soustředil jsem se a nedlouho na to byla chakra již slabě viditelná, zdaleka ale netvořila světlo a brzy na to se rozpadla. Chce to víc, mnohem víc... tohle byl jen zlomek potřebné chakry... Znovu jsem začal koncentrovat do dlaně své ruky a tentokrát si dal záležet na tom, aby se nerozpínala do okolí, snažil jsem se, aby zůstala v co nejmenší ploše. Chakra se mírně otáčela, ale bylo to natolik mírné, že to bylo pouze vlivem přirozeného pohybu chakry v těle. Zdaleka ale nebyla natolik zhuštěná, aby se jí dalo dotknout. Dokonce nebyla ani natolik hustá, aby cokoliv pořádně osvítila, už ale v podstatě vydávala světlo. Tentokrát jsem kouli tenshoku chakry dovolil malou expanzi, byl to velice delikátní proces, protože stačilo jenom trochu víc povolit a chakra by se zase rozplynula a uvolnila do okolí. Soustřeď se, Kiro, soustřeď se! Chakra se začala mírně rozpínat a z malé kuličky koncentrované chakry se stal spíše míček tak akorát do dlaně. Znovu jsem začal přidávat chakru do tohoto orbu a snažil se ji udržet pohromadě. Pospolitost této techniky byla ale velmi slabá, cítil jsem, že nedokážu udržet takto velký koncentrovaný útvar, musel jsem ho zmenšit a nakoncentrovat. Jakmile byl i tento orb zhuštěný, začal jsem ho postupně zmenšovat. Bylo to skoro jako stlačovat vodu. Ačkoliv, kdybych použil ruku, stlačil bych ho zlehka, pouze vůlí to byl ale problém. Pomalu se to ale dařilo. Orb se zmenšoval a zmenšoval až se z něj stal jenom malý bod, který zářil jasně modravou barvou. Byla jiná, než-li barva běžné chakry, přesto... pro mě to byla chakra. Tenshoku chakra ve mně kolovala a byla mou součástí, stejně tak jakékoliv mé techniky. Pomalu jsem si oddechl, že se nic nepokazilo, když v tom jsem ucítil změnu. Malý bod přehuštěné tenshoku chakry začal rychle expandovat, až \"vybuchl\". Na kratičký okamžik se celá ulička rozzářila jako obchodní dům během výprodeje o Vánocích. Na chvíli jsem si myslel, že jsem oslepl, ale brzy se vše uklidnilo. Zdroj světla již v mé ruce nebyl, přesto ale mírný opar světla zůstával. Vše pro Vaše mazlíčky!!! Stálo na stěně společně s nějakou adresou, respektive popisem, jak se na toto místo dostat. Tak, to jsem nepotřeboval vědět!

Procházel jsem se zrovna po městě, když v tom jsem zahlédl stěny již velmi známého místa. Bylo to Dojo, které jsem v poslední době milerád navštěvoval, abych sledoval ostatní, jak trénují. Občas jsem se shledal s nenávistnými pohledy jiných shinobi, občas jsem byl naopak přizván k tréninku, ale nikdy jsem takovou nabídku nepřijal, byl jsem tu za svým vlastním tréninkem. Rozjímal jsem nad vším možným, nad životem, nad sebou, nad přírodou. Snažil jsem se najít odpověď na nevyřčené otázky. Jednoduše jsem se ponořil do svého nitra a do svých myšlenek. Tentokrát jsem se ale rozhodl, že půjdu hlouběji. Sedl jsem si na zem s překříženýma nohama, tedy do tureckého sedu. Udělal jsem si pohodlí a zavřel oči. Pomalu jsem se ponořil do svého niterního světa a začal koncentrovat chakru. Nechával jsem ji volně proudit do mých končetin a pak zase zpět do oblasti břicha. Ačkoliv to občas vyžadovalo zvýšit soustředění, pomalu jsem začínal cítit, že se již chakra v pravidelných intervalech vhodných pro meditaci začíná pohybovat sama. Tentokrát jsem se úplně uvolnil a zhluboka nadechl. Ucítil jsem příval zvláštního pocitu, pocitu prázdna a plna. Tak rozporného pocitu, že byl chladný i teplý. Příjemný i nepříjemný. Bylo to jako se dotknout dokonalého ostří. Člověk cítil tu práci, to umění, které bylo k vytvoření potřeba, a zároveň cítil nebezpečí a ostrost, skoro jako kdyby se již pomalu zařezával do masa. A zanechalo to stopy, ne na kůži, ne fyzické, ale duchovní. Člověk má přirozeně smysl pro krásu a pro harmonii, je to jeho podstata. A taková harmonie byla potřeba i ve vnitřním světě. Ve světě tvořeném duší, myslí a chakrou. Pocit začal pomalu opadat a já otevřel oči, velice pomalu jsem si začal uvědomovat, že jen zírám na protější stěnu. Chvíli jsem ještě v sedě zůstal, ale netrvalo to dlouho a už jsem se zvedal a dal se na odchod. Nikoliv však osvícený, či jak to jinak nazvat, pouze s chvilkovým stavem vnitřního klidu.