Shina Jigoku

Z brány města jsme vyšli celkově tak před půl hodinou, normálně by nám ta mise trvala kratší dobu, kdyby tady někdo...střelila jsem po Akiovi pohledem...Se neloudal! Občas mi připadal myšlenkami jinde, vůbec mě nevnímal, což mi teda obvykle moc nevadilo, ale vzhledem k tomu, že jsme byli na misi venku z města! Měl být rád, měl se usmívat, já byla zářivým příkladem! Vážně jsem byla ráda, cestovat ven z města a poznávat cizí místa, takovéhle výlety jsem podnikala ráda a s Akiem jsme jich podnikli za celý život pár i tajně, což bylo celkem vzrůšo, ale tady už šlo o něco, i když to bylo jen odnesení dopisu, každý musí někde začínat! I když to byl jen dopis, bylo to něco jiného, než když jsme se z hecu vydali ven probádávat nepoznané. Za celou cestu jsem snad 3x kontrolovala, jestli mám v batohu všechno a hlavně, jestli mám jídlo. Sice mi ho táta ještě extra přibalil. Jeejda, táta. Když jsem mu oznámila, kam to jdeme a na jakou misi jdeme, odmítal mě pustit. Protože jsem jeho holčička, to ale ještě neznamená, že nejsem kunoichi. Vím, že měl strach kvůli mámě, ale někdy to přeháněl. Jako obvykle jsem ho ukecala, milionkrát ujistila, že je to primitivní mise a on mě nakonec pustil! "Heej, Akio! Vnímáš mě? Přibalil sis sebou jídlo? A vodu? A spoustu dalších věcí?! Víš, že když tě nehlídám vůbec se o sebe nestaráš!" Zamračila jsem se, ten fakt, že jsem se ho na to samé ptala i před deseti minutama už byl hodně zanedbatelný. Vytáhla jsem z batůžku mapku, mrkla se do ní, ujistila se, že jdeme správným směrem a znovu ji zandala. V mapě jsem se vyznala, orientační smysl jsem měla taky dobrý, takže jsme si úkoly rozdělili správně, Akio hlídal případné nebezpečí, i když tady by nás přepadl leda tak divokej kanec! A já se starala o cestu, jídlo a vše ostatní, prostě perfektně sehraný tým! Jo, to jsme my byli! "Heeh, docela se nudím, nebudeme něco hrát? Co třeba slovní fotbal?" Napadlo mě a šťouchla jsem do Akia, celou dobu byl zticha a zamyšlený. Zastavila jsem se a zamávala mu rukou před obličejem. "Haló, Země volá Akia, ozvěte se!" Nakonec jsem si povzdechla a dala ruce v bok. "Jsi v pořádku?" Tázavě jsem nadzvedla obočí. Měla jsem o něj starost, přesně, jak by měla opravdová starší sestra. Byl dneska zamlklý víc než obvykle, zajímalo by mě, na co myslí, ale myšlenky jsem číst neuměla, nakonec jsem se vydala zase na cestu, ale pomaleji, abych se naladila na vlnu jeho tempa a porozhlížela se kolem. Minuli jsme pár lesů a pokračovali dál, vyznat se tu nebylo moc těžké.

Akio Uchiha

Nestávalo sa často aby som bol takto namrzený po odchode z mesta. Vždy to bývalo tak, že práve za hradbami ktoré mesto chránili som sa vždy uvoľnil, smial sa a bol veselý ako nikdy v živote. A práve v túto chvíľu som vyzeral ako ľadová kráľovná. Ruky som mal zarazené vo vreckách, na tvári som mal namrzený výraz plný otrávenosti ako vtedy pred radnicou do ktorej ma ťahala, a tiež som bol vždy aspoň o tri kroky vzadu za Shinou. Nevnímal som naozaj nič, nestaral som sa o bezpečné okolie ako vždy. Pretože vždy keď sme boli vonku, som Sharinganom aspoň raz za čas preskúmal okolie, tentoraz som mal ale hlavu zarazenú do zeme a môj pohľad dokázala upútať len rozviazaná šnúrka na mojej topánke. Ani som sa nesnažil skryť svoju náladu, tiež ani sa zaviazať a či len dokonca poriadne vnímať Shinu. „Áno mám všetko..“ Odsekol som jednoudhco už asi po desiaty krát, to by nebola ona keby sa ma to nespýtala. Bola hyper, ale tiež mala ako jedna z mála o mňa strach, keďže ja som sa o seba nesnažil starať. Prečo by aj, ako keby to malo cenu. Na malý okamih som ale podvihol hlavu, oči sa zafarbili karmínovou farbou, a Sharinganom som prešiel po okolí. Nič zvláštne, ako vždy, veď sme boli necelú hodinu od mesta. Tu to ešte bolo ako tak bezpečné. Na jej otázku na hru som vôbec neodpovedal, odignoroval som aj fakt že do mňa ďobla aby som sa prebral, a na otázku či mi niečo je som prosto odpovedal že.. „Nič mi nie je!“. Kameň úrazu, lebo mi niečo bolo, niečo čo ma doslova zožieralo, ale tiež som jej to nepotreboval vešať na nos. Moje problémy, moje problémy. Mrzutosť na okamih opadla a ja som sa pokúsil o úsmev, ale ten plán padol hneď ako ma napadol keď namiesto úsmevu som vykúzlil na tvári grimasu, ktorá sa možno podobala na čokoľvek ale úsmev nemohla predstavovať ani za nič! Preto som tvár znova hodil k zemi, bola možno staršia ale ja som bol chlapec, to ja som mal starať sa o ňu, ako prejavenie dlhu ktorý som voči nej mal, za jej pomoc ktorú mi tak ochotne poskytla. Deň pomaly ubiehal, a my sme spolu kráčali množstvom cestičiek, okolo lesov, jazier a dokonca aj pár neurčitých skupenstiev skál ktoré predstavovali kopce a malé vrchy. Nevnímal som nič, ani Shinu, ani okolie, znova som bol uzavretý v sebe a cestou som tak akurát vypil najviac jeden džús. Nezobral som si toho viac, lebo som toho viac nemal. Chladnička bola prázdna a mne sa nechcelo nič kupovať. Nebol som hladný a voda sa dá predsa tiež piť nie? Tak prečo sa starať?

Shina Jigoku

Akio byl vážně divný, přísahala bych, že kdyby to šlo, už jen ta jeho aura by zmrazila všechno v okolí a teplota by klesla pod nulu. S jeho nabručeností určitě, takhle se tvářil často, už hodněkrát jsem ho tak viděla, a tak nebyla výjimka ani dnes, že i když mě ignoroval, já ho nepřestala prudit. Otázky, jedna střídala druhou, rýpání, pošťuchování, bylo mi jedno, že to nevnímá, nedala jsem si prostě pokoj, taková už jsem byla, udělat svět lepší, donutit ostatní, aby se smáli, to jsem prostě chtěla a zvlášť svého nejlepšího přítele! V duchu jsem o něj měla starosti, nikdy jsem nechtěla, aby byl sám, proto jsem ho brávala k nám, otec si ho oblíbil, sice říkal, že by se nemusel tvářit jak kakabus, ale ví, že by mě ochránil, proto ho měl rád. A navíc, Akio byl ten typ, kterému je jedno, co s ním bude, ale to, že to bylo jedno jemu neznamenalo, že je to jedno mě! Mě to rozhodně jedno nebylo, proto jsem se o něj starala jako o mladšího sourozence. Po jeho odpovědi jsem si jen pozvdechla. "Jo jasně a já jsem čínský bůh srandy.." Protočila jsem očima, bouchla ho pěstičkou do ramene, než jsem se pomalu vydala dopředu, proplétali jsme se různými cestičkami a také už jsme byli dost daleko od vesnice, sem tam jsem se dívala do mapy, čímž jsem se ujišťovala, že jdeme správně. Pár přestávek jsme měli, ale nic hrozného, no moc nám nestačili, oba dva jsme potřebovali trochu se prospat. "Nelži mi, dobře vím, že něco je.." Podotkla jsem a výhružně zvedla ukazovák, pak jsem si všimla, že sebou nemá jídlo. NEMÁ! No, já bych ho v té chvíli nejraději zavraždila a přii jedné z přestávek jsem mu do ruky vrazila Dango a donutila ho, aby ho snědl jinak bych se vážně, ale vážně naštvala! Věděl, co se stane, když se naštvu. Naše cesta byla poklidná, nikdo nás nepřepadl, cestovali jsme v pohodě a já si užívala okolí, toho, že jsme venku, že jsme jako hrdinové, co čelí vstříc neprobádanému osudu a to mi vyvovalo na rtech široký úsměv. "Heeeeh?" Pronesla jsem vcelku nahlas a prudce se zastavila, byla jsem dost před Akiem, takže jsem ho nejspíš musela zarazit. Mrkla jsem se do mapy a na místo přede mnou, tam, schován a obklopen stromy, se skrýval velký hostinec, ten, co byl napůl cesty, už jsme měli půlku za sebou a on přišel rovnou vhod. Pohled jsem zabodla do tečky na mapě a široce se usmála, konečně jsme si mohli trochu odpočinout. Prudce jsem vzala Akia za rukáv a vtáhla ho dovnitř, kde jsem se porozhlédla, malé, ale útulné. Sice trochu opuštěné, ale to vůbec nevadilo!

Akio Uchiha

Prestával som všetko vnímať okolo seba, dokonca som odignoroval aj Shininu starosť. Nevedel som s tým nič urobiť, vždy sa o mňa starala namiesto mňa, a mňa to štvalo. Nechcel som jej pridávať zbytočné starosti, ktoré som svojou nedbanlivosťou o svoje zdravie len navršoval na jej plecia. Zároveň toho som bol ale rád, bola už len posledná osoba ktorú som mal. Niečo mi bolo, to čo ma stále trápilo, moja cesta pomsty. Vedela o nej aj Shina, o mojom cieli zničiť temnú za smrť mojich rodičov. Nechcel som však, aby sa tým zaoberala, len by som jej zničil náladu, nakoniec po tom všetkom, som si takmer v polovici cesty vzal jej Dango a naozaj som ho jedol. Z jednej strany kvôli hladu, ktorý ma začal zožierať, na druhej strane pri pohľade do jej očí som bol tak blízko smrti ako ešte nikdy v živote. To som riskovať nechcel. Preto som sa snažil po celú cestu od tej doby aspoň usmievať. „Ďakujem..“ Odvetil som šepotom, čo ju muselo zaraziť. Nikdy som neďakoval za nič. To bolo možno prvý krát čo som to urobil v jej prípade. Dango chutilo, aj keď mi ho Shin zapchala násilne do úst. Po pár prestávkach sa však spustil dážď, hustý lejak. Nejako mi to ale neprekážalo, do doby kým som neprehodil svoj plášť cez Shininu bundu aby nezmokla a ja som sám ostal v krátkom tričku po celú cestu, kým ma z myšlienok nevytrhol náraz do Shininho chrbta. Zatackal som sa, a keby nebolo Shininej pohotovej reakcie, už by som sedel na zemi na zadku. Jej prudké zastavenie donútilo aj takého flegmatika ako mňa nahliadnuť zo zeme na malú otrepanú budovu, ktorá sa v tejto pustine vynímala ako tučniak uprostred rozľahlej púšti. Po tejto udalosti sme okamžite zamierili zohriať sa do hostinca, ktorý napriek vonkajšiemu zjavu vo vnútri vyzeral na pomery okolia naozaj dobre. Bolo tu teplo, jedlo, a zdalo sa že aj veselá spoločnosť. Nebolo toho veľa, ale smiech a spev sa tu ozýval, a len čo sme za sebou zavreli dvere naklonil som sa k Shine. „Pôjdem objednať izby, ty zatiaľ nájdi nejaký stôl kde si sadneme a objednaj aj niečo..“ Pousmial som sa, nasledovalo dlhé zaškvŕkanie v žalúdku, a pomalý pochod k baru kde som sa otočil na barmana a pokúsil sa zaujať jeho pohľad malým poklepkávaním po stole.

Shina Jigoku

Vešli jsme dovnitř, porozhlédla jsem se po lokálu, za okny se stmívalo a už kvůli tomu jsem byla ráda, že jsme tady, Akio se nemusel vyčerpávat Sharinganem, nechtěla jsem, aby to s ním přeháněl. Já vlastně, nikdy jsem nevěděla, proč jsem tak starostlivá. Ale Akio, stal se nepostradatelnou součástí mého života, od střetnutí v obchodě, kdy jsme do sebe komicky narazili. Viděla jsem v něm kluka, co se topí v nicotě, potřeboval prostě někoho, kdo bymu ukázal, že svět není tak zkažený a já tu byla. Byla jsem jeho světlo, rozhodla jsem se být jeho světlem. Musela jsem se pousmát, věděla jsem, že se kvůli mě často přemáhá, i když nemá náladu, směje se, ale já mu nedovolila myslet na špatné věci! Přeci! Myslete na pozitivní věci a ty vás zvednou do vzduchu! Ty špatné ale stahují.. dolů! Zavrtěla jsem hlavou a probrala se do reality, z hostince mě pozorovalo pár očí, které se nepřidávaly k všeobecnému veselí ostatních, ale takoví lidé byli, jen mě jejich pohled na zádech mrazil. Když mi Akio řekl, co mám udělat, jen jsem přikývla. On většinou všechno zařizoval, já byla takový pako, co by si popletlo naprosto všechno!"Jasně, že něco objednám, nějakou ultra lahodu!" Bohužel, jídelníček byl hodně chudý, tak jsem objednala vodu, která nám po dlouhé době scházela a také nějaké levné jídlo, vzhledem k tomu, že naše peněženky s Akiem dohromady nebyly moc naducané! Potom jsem zaujala jeden z volných stolů v levém rohu, odstřiženi, společnost jsem měla ráda, ale byli jsme moc mimo hranice města, tady už jsme se museli spoléhat jen jeden na druhého, ať už ti lidé vypadali sebe sympatičtěji.

Akio Uchiha

Sledujúc bar, presnejšie, upierajúc oči na Shinu, chvíľkami presúvajúc na barmana, u ktorého som objednával izby pre nás oboch. Jedno ma však zarazilo, a to, že v plnom hostinci, ktorý aj keď vyzeral tak ako vyzeral, mali len manželské postele, alebo izby s jednou posteľou, a tie boli dokonca vypredané. Môj pohľad neostal chladným, keď mi podal jediný kľúčik, a mysliac nato ako sa nevyspím, som sa doterigal až k Shine, sediacej za jedným z najmenej frekventovanejších stolov vôbec, súdiac podľa polohy pri okne v kúte miestnosti, a zašpinení stola, ktorý sa utieral naposledy možno tak pred pár rokmi, aj to suchou handrou, ktorú o stôl najviac hodili. „Um, máme malý problém..“ Netváriac sa príliš nadšene, akoby inokedy to bolo inak, som predhodil na stôl jeden malý kľúčik. Sadnúc si oproti, som začal trochu viac nervózne klepať po stole, než som nabral odvahu spustiť. „Mali len izby s manželskými posteľami, ale to nie je problém, určite tam sú kreslá, a ak nie, nepotrebujem späť až tak tvrdo, ostanem niekde v bare alebo na okne..“ Tváre, presnejšie líca sa mi zafarbili rovnakou farbou, akú mali moje oči počas súboja, keď som aktivoval Sharingan. Bolo jasné že mi to bolo trochu trápne, už len tým, že sme boli ako súrodenci, nie ako pár. Mysliac nato, že mi asi Shina strelí, som odvrátil pohľad od nápojového lístka a zahľadel sa cez okno do tmavého lesa, rozprestierajúceho sa okolo celého hostinca. Nevenujúc jej pozornosť, som začal namiesto rúk klepať nervózne rukami, kým sa k nám nedošuchtal barman, ktorý nám priniesol tú chudobnú stravu. Mysliac nato, aký je Shina jedlík, a to, že ja nejem takmer vôbec, načo si už moje telo zvyklo, som po jej dojedení posnul môj takmer plný tanier, z ktorého som nezjedol takmer nič, pred ňu so slovami. „Najedz sa, mne stačí to Dango a zajtra vstávame dosť skoro, chcel by som to už mať z krku..“ Pousmial som sa, stlačiac list v mojej brašničke, som prešiel pohľadom znova po obyvateľoch hostinca. Neberúc na seba ohľady, takto som sa naučil bojovať a žiť po boku Shiny, pre mňa boli jej potreby, ciele a takmer všetko ostatné prednejšie, nado mnou. V rebríčku hodnôt nebola prvá pomsta, sila, moje zdravie, ale ona. Doteraz som nepochopil prečo sa tak o mňa stará, ale človek si zvykne. Ak nie, predsa len, mať niekoho, kto o vás javí záujem, to človeka pozdvihne z temnoty do svetla!

Shina Jigoku

Zabrala jsem místo tedy a čekala, mezitím, co Akio pořád něco zařizoval, vcelku jsem se dost nudila, což se projevovalo zuřivým poklepáváním nohou o zem, což byl také velký příznak mé neutichající hyperaktivity, byla jsem člověk, co musí být neustále v pohybu, neustále něco dělat, ale právě to mi teď bylo odepřeno, no chápejte, bylo to pro mě poměrně utrpení sedět v klidu! Podepřela jsem si rukama bradu a sledovala bavící se osoby a lidi. Smích, hudba, někdo naštvaný, někdo zamračený.. Zvláštní, doopravdy zvláštní, nikdy jsem tichým pozorovatelem nebyla a ani jsem jím být nechtěla, ale teď, když jsem se na chvíli zastavila a pozorovala svět okolo.. Z myšlenek a úvah mě vytrhl až Akio, co konečně dorazil. Vzhlédla jsem směrem k němu a upřela na něj žluté oči. Jakmile začal o problému, nejprve jsem se zamračila a potom ale široce usmála a drcla ho do ramena. "Baka, tak je manželská, to nás nezabije ta jedna noc! Ale! Spíš na kraji! Nepřekračuješ polovinu! Nemačkáš se na mě a jo, peřina je moje.." Na prstech jsem mu vypočítávala svoje kritéria, než jsem spokojeně přikývla a vyplázla na něj jazyk. On z toho dělal trágu, no, tak budeme spát v jedné posteli spolu, pro jednou se svět nezblázní. Zpočátku to bylo překvapení, ale já byla člověk, co moc věcí nehrotí, navíc jsem byla poměrně dost ospalá! Jakmile se začal zmiňovat o křesle, žilka mi vyskočila na čele. "Oba potřebujeme nabrat síly, takže budeš spát v té posteli, jasné? Jinak přísahám, že moje ruka skončí ve tvé tváři a moje noha ve tvé pr.. Ty víš!" Zaculila jsem se na něj jako andílek i na osobu u vedlejšího, co po tomhle pronášení, které bylo mimochodem omylem dost nahlas, se málem zadusila pivem a hodila na mě vražedný pohled a politování hodný na Akia. Já nebyla tak drastická, jen když neposlouchal, což bylo skoro pořád! No mohl si za to sám! Ale k jídlu jsem neprotestovala, už jsem si zvykla, že Akio jí strašně málo, už teď vypadal jako vychrtlina a reklama na hlad, za to já i ten ždibec s chutí dala! Forever hungry!"Jo, to já taky, ale neříkej, že to není vzrůšo!" Podotkla jsem potom.

Akio Uchiha

Pri pohľade do jej očí, ma takmer až striaslo. Svoju triašku som nedokázal pripísať takmer ničomu, ale skúste vy hľadieť do jastrabích očí, ktoré vás prepaľujú, akoby sa snažili zahliadnuť dušu. Na chvíľku mi predsa len stiahlo žalúdok, a to presne v okamihu spozorovania jej nie príliš povzbudivého výrazu, a ostal stiahnutý aj po jej úsmeve. „Keď sme spali minule spolu, čo sme kempovali, tak vieš ako sme sa ráno zobudili.. A tiež vieš čo sa stalo mne..“ Upozornil som ju na náš posledný malý výlet, kedy som sa ráno objavil pri nej.. Keď si ma privlastnila ako svojho plyšového macíka, a po zobudení ma obvinila z úchylactva a nakoniec ostala jej noha v istom intímnom mieste na mojom tele. Preto som na jej požiadavky len prikývol hlavou, nemal som veľmi chuť hádať sa, ešte by som jej začal hovoriť moje kritéria, a to by sa strhlo buď v hádku, alebo by sa jeden z nás urazil. Čo tiež nepatrilo k najkrajším pohľadom na nás. „Neviem ti, nemám moc náladu, takže..“ Odvetil som na jej vzrušenie z misie, ktorá, aj keď sa mi páčila, nezdieľal som pocity obrovského nadšenia z obyčajného poslíčkovania. Toto sa ani misiou nazvať nedalo, takú nudu som naposledy zažil, keď som prespával u Shiny doma. A sám som mal nejaký problém s náladou, ktorý sa nejako neriešil. Napriek tomu som bol rád, že ju mám... Sledujúc ako vyprázdňuje aj môj tanier, som sa postavil, hodil na stôl zopár drobných, takmer už posledných, ktoré sa nachádzali v mojej pomaly sa vyprázdňujúcej peňaženke, a pomaly Shine hlbokým zívnutím naznačil cieľ mojej cesty. „Mali by sme si ísť ľahnúť..“ Odvetil som pri pohľade na tmavú oblohu z okna, ráno som chcel vstať skôr a dostať sa do dediny čo najskôr, už tak sme mali trochu malé meškanie. Pomalým krokom som sa aj s ňou presunul do izby, kde som sa okamžite uvelebil pri okne. Shine muselo dôjsť čo zamýšľam. Hodiť všetko, na stráženie, a nespať vôbec.